2017/12/27

prostor pro nové věci

   zima. šeď, tma, holé větve stromů a nepříjemný chlad, který nesnesu. i přesto a přeze všechno ostatní, co se v mém životě v posledních týdnech událo, jsem do tohoto období zamilovaná. vdechuju ledový vzduch do plic a užívám si jeho čerstvost. když vidím padat z nebe chomáčky sněhových vloček, raduju se.
   bolest je potřeba nahradit radostí. z nepatrností, ze samozřejmostí, z toho, co mě baví.

psaní.
knihy.
hudba.
plánování.

   dělám si svůj život znovu hezký. takový, jaký ho sama chci mít.
rekonstruuju si svůj prostor k bydlení. vnější i vnitřní. starý nábytek je pryč. starý koberec je pryč. oranžové stěny půjdou na bílo. smažené měním za bylinky a zeleninu. všechno bude nové, čisté a krásné. pokoj, moje tělo i každý můj den. to vím.

moje Bjú

jaký musí být rozvrat rodin s dětmi, když tolik bolí rozdělit rodinu s kočičkami. odešla jsem a moje malá Bjú zůstala. přinesli jsme si jí před dvěma lety jako malé koťátko. byla jsem pro ní náhradou za její kočičí mamku a zůstala na mě fixovaná.
nedokážu slovy vyjádřit smutek, když vím, že už se spolu nikdy mazlit nebudeme.

konec

   život není vždycky jenom jednoduchý a bezbolestný. kdyby byl, stáli bychom na místě, nerozvíjeli bychom se, nikam se neposouvali, nerostli ani nekvetli uvnitř i navenek. moje zkušenost mi vzala veškerou sílu a poslední zbytky sebeúcty. nekonečně dlouho jsem se motala v bolestném kruhu beznaděje a lítosti, podléhala zamilovanosti a ignorovala vlastní tělo, které křičelo na poplach svými varovnými signály.
   odvážit se udělat krok dopředu, projít si změnou, nemusí být vždycky jednoduché, ale v určitém bodě je potřeba se rozhodnout. setrvat a trpět, nebo zasáhnout, trpět chvíli o něco víc, ale ve výsledku si tím neskutečně ulevit?
   tři roky minuly a já jsem se toho strašně moc naučila. všechno zlé mi bylo k něčemu dobré, poučila jsem se, prožila si různorodé situace i emoce, poznala nové věci a lidi. teď odcházím. stále hluboce zamilovaná, plná žalu z toho, že jinak to nejde.

srdeční záležitost

ze zkušenosti vím, že poslouchat své neutišené emoční pohnutky se nevyplácí. protože emoce jsou silnější než racionální uvažování, můžou nadělat v životě člověka pořádnou spoušť. s odstupem času se pak dívám, jak jsem byla naivní a jak trapně jsem se chovala a nakonec cítím velkou úlevu, že se mi nedostávalo, čeho srdce žádalo a rozum mi marně rozmlouval, tudíž vše dopadlo dobře. proč je to tak těžké, odložit momentální city stranou a ignorovat tu bouři uvnitř mě, potlačit z očí valící se slzy velikosti hrášku, nevnímat žalem sevřený žaludek?

sen o Vánocích

   vánoční čas se neúprosně blíží. lidé začínají být otrávení a na předvánoční čas se vůbec netěší. může za to nákupní hysterie a všechen ten stres okolo, který kouzlo Vánoc definitivně rozbíjí. kam zmizelo to hezké, pro což byly Vánoce původně určeny? radost, harmonie, klid a láska - kam se poděly tyto hodnoty?
   z Vánoc se stal byznys a komerční záležitost a je to škoda. není se čemu divit, že se lidem Vánoce znelíbily, když jim je média připomínají už od října neustálým nátlakem k nakupování dárků. dárky, dárky, dárky. materialismus a nic jiného. mají být Vánoce o tom dostat dárek a vzápětí ho jít vyměnit, protože se mi vlastně vůbec nehodí? mají být o tom utratit hromady peněz, aby si o nás druzí nedejbože nemysleli, že je nemáme dostatečně rádi?

   je mi moc líto, že se vůbec kdo na Vánoce právě tímto trápí. všechno je ale jenom o tom, jak se k tomu rozhodneme přistoupit. veškerá nálada s Vánoci spojená je jen v našich myslích. je na nás, jestli začneme úzkosltivě shánět dárky proto, že musíme, anebo někomu koupíme dárek proto, že si myslíme, že by mu udělal radost. je v tom velký rozdíl.
   v naší rodině bohužel vládne zmiňovaná vánoční averze. babička hudruje, že to jsou všechno vyhozené peníze za zbytečnosti, mamka zase vzdychá, že je všechno tak drahé a že na to nemá, aby každému koupila tolik, kolik by si přála a přesto utratí jmění a akorát jí to štve. všichni si musíme nadiktovat, co si k Vánocům přejeme, každý řekne že nechce nic, přičemž ke konci večera se pod stromečkem válí docela slušné hromady roztrhaného balícího papíru. když se na to všechno podívám s nadhledem, ráda se nad tím pousměju, přece jen, i toto všechno je určitá rodinná tradice. všechny ty řeči a stížnosti kolem k tomu všemu patří. přesto si ale představuju, jak jednou budou probíhat Vánoce v mé vlatsní rodině.
   posnídáme domácí vánočku s máslem a kakaem. celý byt naplní vůně jehličnanu společnými silami ozdobeného, oloupaných mandarinek a vánočního cukroví. v televizi poběží od rána do večera pohádky a moje děti budou poskládané na gauči a budou je sledovat. po bytě budou hořet svíčky, které zajistí ještě příjemnější atmosféru. kočičky budou polehávat někde kolem. odpoledne budeme chodit ven na procházky do (snad) zasněžené přírody. na Štědrý večer prostřu stůl do vánočních barev, dám si záležet, aby bylo vidět, že je prostřeno opravdu svátečně a zapálím čtvrtou svíčku na adventním věnci. a pak si s dětmi zahrajeme hru na Ježíška, stejně, jako ji s námi hráli naši rodiče. protože kouzlo vánočních dárků je dle mého názoru spojeno především s dětskou nevinností a nezištnou radostí.

jak jsem udělala svůj první stoj na hlavě

nevěřila jsem, že takovou ásanu někdy zvládnu, ale stalo se. Megda nás úplně nenápadně navedla k tomu, jak ji provést: vůbec o ničem nepřemýšlet, netvořit si žádné doměnky a prostě si dát jógamatku ke zdi, jít do psa hlavou dolu, složit ruce, lokty a hlavu na zem, zvednout postupně jednu nohu a pak se vyšvihnout tou druhou ... úplně jednoduché, každý to zvládne!
věděla jsem, že to není nic pro mě. i po roce jsem vlatně stále začátečník, nemám takovou fyzičku a vůbec žádné svaly. ale tedy dobře - o ničem nepřemýšlet a jít to udělat. zvedla jsem tedy nohu do vzduchu, druhou se párkrát pokusila odrazit a narovnat nohy ve vzduchu nahoře a během okamžiku se to doopravdy povedlo. váha těla mě tlačila do temene hlavy, trup se mi hroutil v důsledku své váhy a váhy nohou nad ním. zkusila jsme zapojit své slabé svalstvo v ramenou a rukách, aby tělo podpíraly místo hlavy, něco málo udržet zvládly, ale pevnost středu těla jsem najít nedokázala. nebylo to příjemný, ale byla jsem nadšená! vydržela jsem v pozici asi půl minuty a nechtělo se mi vůbec vracet zpátky ze strachu, že se mi toto podařilo poprvé a naposled. nakonec jsem dolů stejně jít musela a hned jsem to šla zkusit znova. už jsem neměla sílu. ale nevzdávám to a brzy to zkusím zas.

rok s jógou

je to už rok, kdy jsem poprvé zašla na lekci jógy. během toho roku jsem se praxi nevěnovala tolik, jak bych si představovala, víc jsem se o jógový témata zajímala četbou webů a literatury, dohromady jsem se toho ale naučila opravdu hodně. poznala jsem mnoho doposud neobjevenýho ze sama sebe, zkoumala jsem se z úhlů, o kterých jsem neměla tušení, že jsou. poznávání sebe sama je takovou celoživotní skládačkou obsahující nekonečně mnoho dílků - vždycky je co objevovat. a vždycky je na čem zapracovat.
jóga mě naučila mnoha moudrostem, přiblížila mě k přírodě, k lidský přirozenosti a jedinečnosti. naučila mě přistupovat sama k sobě s větší jemností a láskou. ukázala mi směr, kterým se člověk může vydat, aby našel, co hledá.
zkusila jsem vystřídat několik jógovejch studií i lektorů a zjistila jsem, že velkou roli hrají jak sympatie, tak i přístup a ne vždy se oba tyto aspekty sejdou v jednom člověku. tudíž jsem si musela přiznat, že ta, která je pro mě velkou jogínskou osobností, mi bohužel jednoduše nevyhovuje směrem, kterým se v józe ubírá a jak jógu dál předává. dělá to skvěle a věřím, že mnozí ostatní by neměnili, ale já jsem se rozhodla pokračovat jinde, jinak. ráda odcházím z hodiny jógy příjemně klidná, s úsměvem na rtech a láskou k celýmu světu. svejch stínů jsem si vědoma a už jsem se jimi v životě hodně natrápila. utápět se neustále v přemítání o temných koutech mé osobnosti mi nedělá dlouhodobě dobře, jsem pro sjednání nápravy formou pozitivna a lásky.
prostudovala jsem teorii čaker, ajurvédu a momentálně jsem došla k meridiánům, psychosomatice a aromaterapii, čeká mě kurz, kde se tématicky dotkneme i marma terapie a od novýho roku zkusím i meditace s šamanskými bubny.
jak jsem tý praxi první rok moc nedala a během léta jsem z toho úplně vypadla, už jsem navazovala jen velmi pomalu a musím říct, že to moje tělo rozhodně pocítilo. zatuhlost těla, bolest zad, hlavy, úbytek energie a celkově horší pocit z bytí ve vlastním těle. moje neoblíbená meditační otázka: uvědomte si jaké to je právě teď být v tomto těle. strašně ráda bych si jednoho dne odpověděla kladně. což je spojeno s mým jógovým cílem a záměrem. jde mi o další sebepoznávání, ale i o sebekultivaci, vnitřní i vnější, o to, abych si jednou mohla říct, že se cítím příjemně ve vlastním těle, že ho mám ráda, že mám ráda sebe a svůj úžasnej život, a tuhle radost a spokojenost mohla sdílet s ostatníma.

bdělá pozornost

"bdělá pozornost vnáší do života zcela jinou kvalitu. jste-li vědomí a pozorní, věci se začnou úžasně měnit. vědomý člověk sám nic nemění, zatímco nevědomý člověk se neustále snaží něco změnit. ale nikdy se mu to nepodaří. vědomý člověk však pořád vidí, jak probíhají různé změny - a jsou převratné a překrásné.
změny vyvolává bdělá pozornost, nikoli úsilí. proč je to tak? protože bdělá pozornost vás sama mění. a když jste jiní, je jiný celý svět. stačí, když změníte sami sebe. vy jste svtět, takže pokud se vy změníte, změní se i svět. pokud se nezměníte, můžete se snažit změnit svět, ale nic se nestane. budete dál a dál vytvářet týž svět. vy sami utváříte svůj svět. váš svět je vaší projekcí."

- OSHO, Tantrická transformace

vnitřní světlo

poprvý v mém životě si říkám, jak je tohle roční období hezký a mám z něj radost. podzim není jen to barevný listí stromů. jsou to i hustý mlhy, nedostatek světla, vítr a chlad deroucí pod vrstvy oblečení. všechno je na svým místě. a kouzlem toho všeho je umění si v tý temnotě rozsvítit. lampu, svíčku, plamínek radosti v srdci.

dohody se sebou

   čtyři dohody v podání Jaroslava Duška jsou úžasný. s nadsázkou i humorem lidem přednáší o běžných chybách ve výchově, které člověka formují od narození, a jejich důsledcích. v rámci čtyř dohod, jejichž původ najdeme ve stejnojmenné knize od Dona Miguela Ruize, se pokouší nastínit, jak bychom měli jednat, abychom se vyvarovali vnitřní nespokojenosti a došli naplnění, klidu a pocitu štěstí ve svém životě.
   po dlouhé době mi tak připomněl ty veledůležité věci, které jsem se naučila už dávno. bez praxe a vlivem uspěchanosti dnů ale snadno zapomínám, co je důležité. a tak se trápím a nežiju smysluplně, protože se ani nestihnu zastavit, a je to škoda.
   až příliš často zatoužím po útěku někam na samotu u lesa, kde by nebyl nikdo a nic, co bych mohla dělat. jen chata, teplo z krbu a za oknem nekonečně mnoho přírody. a tak si říkám, jestli nejsem nemocná, když jedinou mou potřebou je léčba přírodou. tím, čeho jsem součástí. proto, že jsem se sama sobě vzdálila a je to neúnosné. být tak někde u jezera uprostřed lesů, nebo v zasněžených horách. žádný internet, televize a telefon, žádný kontakt s člověkem a ani úzkost z povinností nebo závazků. prostě úplné uvolnění. jen já, proudění dechu a myšlenek zkrze mé tělo.
   nejtěžší je pro mě osobně druhá dohoda: neberme si nic osobně. je to neuvěřitelně těžké, přeformovat své myšlení a oprostit se zcela od vlivu svého okolí, ostatních. s tím i úzce související třetí dohoda: nevytvářejme si žádné doměnky. všechno se zdá jasné, ale když to potom zkouším, setkávám se s vnitřními boji, jež ovládají emoce mnoha barev i odstínů. pravdou je, že jsme naučeni určitým vzorcům myšlení a chování a je jen velmi těžké sama sebe změnit. nejdůležitější ale je chtít, to vím. silná vůle. a taky vím to, že potřebuju nutně změnu. potřebuju se zaměřit sama na sebe, na vlastní sebekultivaci. po dlouhém období plném stresu a marnotratnosti se vracím k józe, k zaměření pozornosti sama k sobě, tentokrát s větší odhodlaností a intenzitou.

vesnice

   těšila jsem se sem. Prahy bylo dost a ruku na srdce, stejně jsem nepodnikala všechny ty věci, o kterejch jsem snila, zatímco bydlet tam bylo jen ve fázi přání. žádný kavárničky každej tejden, výstavy a kina a vůbec akce, žádný farmářský trhy za sobotního dopoledne. ne že nikdy, něco jednou, něco občas, ale určitě ne tak často, jak jsem si předtím myslela. proto mi nebylo líto, že už v Praze nebudu.
   klid v moderní bytový čtvrti vystřídal ještě větší klid domu v zahradě, výhled do zeleně a částečně na pražský metropolitní stavby vystřídal pohled přímo na střechu protějšího domu, pokrytýho barevným listím, který začalo romanticky opadávat a nám tak přibyla povinnost hrabat listí.
   pekárnu s čerstvě upečeným pečivem vystřídalo pocitvý řeznictví s právě zpracovaným masem a uzeninami.
   dostupnost do města se zminimalizovala z metra na autobus jednou za hodinu, o víkendu za dvě.
   bažantí vřískání vystřídalo kohoutí kokrhání od rána až do odpoledne a musím říct, je pečlivej, s takovým nikdo nemůže zaspat.
   místo dvou koček máme najednou tři, po zahradě chodí malá černá, ještě menší než je Bjú, ještě mazlivější než je Bjú. a kočky na ní koukaj z okna a chtěly by taky ven.
   líbí se mi ten malej byt, je mi v něm příjemně, je tu klid a útulno. v noci nám do oken nesvítí žádná lampa z ulice a černočerná tma mě uvádí do hlubokého spánku během okamžiku.

cesta na sever

Cesta na sever je první kniha od Karla Čapka, kterou jsem kdy četla. já osobně jsem někdo, kdo k určitému druhu literatury prostě musí dospět, takže možná bych se měla stydět, ale ne. někdo nečte žádné knihy.

po tomhle titulu jsem sáhla z určitého důvodu a to je moje aktuální zamilovanost do skandinávie, Finska především, které jediné paradoxně pan Čapek neprocestoval a tak o něm ani nic nenapsal, ale nevadí, i ty ostatní země mě zajímají. není to ani tolik skandinávský design nebo hygge fenomén, který ve mně tenhle zájem vzbudil. vlastně to byl dokument o tamní přírodě. o nádherné, téměr panenské přírodě daleko na severu Finska, kam lidská noha vstoupí jen zřídka, ale to je právě ono. krása přírody mě dojímá a můžu se nekonečně dlouho dívat na dokumenty o zvířatech, o rostlinách, o vesmíru. sleduju ryby jak si plavou v moři a shání potravu, jak se chobotnice maskují na dně oceánu, jak samečci mořských koníků rodí tisíce dalších maličkých koníků. dívám se, jak ptactvo daleko na severu sedí na vejcích svých mláďat a vylíhlé je pak krmí hmyzem a drobnými rybkami a chrání je před hrozbou užovek či jiných vetřelců. přroda je prostě nádherná, někdy drsná, ale dokonalá. ale místa člověkem doposud nedotčená jsou pro mě velkou vzácností a moc bych si přála, aby jich neubývalo.

jsem člověk který zimu nesnáší a sebemenší ochlaení mi způsobuje mrznutí končetin a rýmu. a i přesto mě to tam nahoru táhne. v létě tam musí být nádherně, spousta světla i příjemné teplo, ale vidět bílou, sněhem pokrytou přírodu všude kolem, i to musí být krásný zážitek.

   a nakonec, ruku na srdce, skandinávský desing i hygge je něco, co je mi blízké. minimalismus se dneska skloňuje stejně často jako před pár lety prokrasktinace, to jsou vlny, jimž lidi stádně podléhají a za čas to přejde a v módě bude něco jiného, nicméně byl tady vintage styl, bylo tady retro, byla tu romantika z Provance, teď je tady skandinávie a s ní spoustu bílé, černé a šedé, jednoduchost, čistota, rustikálnost. ze všech těch módních vln mi je minimalismus jediný blízký a našla jsem se v něm. už před mnoha lety mi pronikl do domácnosti, kdy jsem se začala zbavovat všeho, co doopravdy nepotřebuju. dneska si z toho lidi dělají hru - všechno vyhoď, ať ti v šatníku zbyde jen 30 kousků. úplně si nemyslím, že je to šťastný nápad. já se řídím heslem, že co nepoužívám, nebo pro mě nemá žádný jiný smysl, tak to doma prostě nemám. mám ráda pořádek. minimalismus neni jen o tom mít toho málo, je to styl. je to jednoduchost věcí, celku, barev, užitečnosti.
   a nemusí to nutně být bílá sterilita. čeho je moc, toho je moc a té bílé už začíná být až až. v souladu s přírodou jsem si oblíbila přírodní prvky a strašně se mi líbí dřevo. bílá plastová okna jsou pasé a vůbec - cokoliv plastové jsem si znelíbila.
   skvělý článek o skandinávském designu jsem si přečetla tady.
   a pak je tady ještě jedna tématická záležitost. zvažuju studium švédštiny. protože jí mluví deset milionů lidí. protože je (prý) podobná ostatním severským jazykům kromě finštiny. protože finština je složitá hatmatilka a netroufám si pustit se do ní. protože ve Finsku je švédština úředním jazykem a v Ålandech jí mluví všichni jejich obyvatelé. protože mám ráda jazyky - kdo to neví, toho možná překvapí, že jsem se kromě angličtiny naučila chorvatsky. je podzim, čas pustit se do něčeho nového.

nedělní podvečer

sedím v čistě povlečenejch peřinách, povlečení světle modré barvy. tu jsem si v poslední době hodně oblíbila. jestli je světle modrá veselou či pochmurnou barvou záleží na člověku, který se na ni dívá. vždycky si můžeme vybrat. mně připomíná oblačnost spojenou s jemným déštěm, ale přece i jakousi čistotu a jemnost, jasnou barvičku, která je mi příjemná.
ruce si hřeju o hrneček s kakaem a společně s Bjú se díváme se z okna. na to, jak je oblačno a jemně prší na starý krov s červenými pálenými taškami. okno lemuje červeno zelené listí rostliny, která se pne po Srubu, po tom domě naproti, ale i po mnoha jiných domech na vesnici.

   musím se přiznat, že fenomén hygge je mi neskutečně milý. celá jeho podstata ja natolik kouzelná, že je těžké odolávat pokušení přiblížit se dánským zvyklostem a prožít si ty úžasné chvíle, jako bychom tam taky žili. alespoň v období, které k tomu vyloženě svádí, jako je podzim a studená šedavá zima. životní podmínky na severu jsou odlišné od těch, ve kterých žijeme my. nemáme tu předlouhá období plná nekončící tmy, četných srážek a nízkých teplot hluboko pod bodem mrazu. všechno to pochmurné počasí severu přivedlo místní obyvatelstvo k hygge jako způsobu, jak se nepoddat chmurům a naopak si zpříjemnit každý den jak jen je to možné.
   o hygge jsem poprvé četla v knize Hygge - Tajemství spokojeného života od Louisy Thomsen Brits. její výklad byl podle mého názoru na knihu naprosto nedostatečný. kniha říkala jen "co to je" hygge a fráze i popisy jednoho a toho samého se donekonečna opakovaly, vše, co bylo řečeno, by se i v dlouhých souvětích dalo shrnout ve dvou stranách. neuměla to zajímavě podat. proletěla jsem ty stránky během chvíle a kromě samotné podstaty tohoto jevu a několika hezkých minimalistických fotografií jsem si knihu příliš neužila. zato Hygge - Prostě šťastný způsob života od Meika Wikinga, předním odborníkem na lidské štěstí, je úplně o něčem jiném. kniha je plná zajímavých faktů, podrobností, které se spokojeného života Dánů a samotného hygge týká, najdeme zde mnoho zajímavostí z Dánska i ze světa. není pouhým suchým popisem, co pro Dány znamená slovo hygge. je zde rozveden každičký detail. můžeme si přečíst o známých designérech světel, o podobných výnamech hygge v jiných částech světa, o slovech jiných zemí, které jsou stejně jako hygge nemají v jiných jazycích svůj ekvivalent.
   kniha je bohatě ilustrována, téměř by se dalo říct zdobená, při čtení si atmosféru života seveřanů dokážu s naprostou lehkostí představit, i ji procítit; s každou stránkou se musím spokojeně usmívat, tak zahřívá na duši. skeptici by mohli říct, že není žádnou novinkou, že teplá deka, hrnek kakaa a pár zapálených svíček jsou fajn. jenže nejde o to to vědět, nejde ani o to si o tom v knize číst, ale umět si to prožít. to je to gró, o které jde.

srovnávání se s druhými

   srovnávání se s ostatníma je mojí specialitkou. celej život jsem obdivovala krásy jinejch holek, ať už skutečnejch, který jsem znala nebo někde na ulici potkala, anebo těch z časopisů a z internetu. ale ty svoje jsem nikdy neviděla. ba naopak jsem si na sobě nic krásnýho ani nepřiznala. přitom jsem čas od času zaslechla, že mám hezký vlnitý vlasy, že mám hezkej úsměv nebo oči ... nezajímalo mě to. mojí prioritou vždycky bylo mít dokonalou štíhlou a pevnou postavu. jako ty hubený holky z ulice a z časáků.
   nepřijetí vlatsního těla je mým celoživotním prokletím a čím jsem starší a moudřejší, tím víc si uvědomuju, do čeho všeho v mým životě se tahle skutečnost projektuje a bohužel s věkem jsem díky tomu taky více úzkostnější. je to celoživotní nenaplněná touha žít v jiným těle a bejt sama se sebou spokojená. jenže to se nikdy nestalo. i když se mi párkrát podařilo shodit dvě tři kila (a nikdy ne víc), sice jsem se cejtila líp, ale taková malá změna nebyla nic oproti tomu, co bych očekávala. kila šla vždycky okamžitě zpátky.
   nikdy jsem o sobě ale nemohla říct, že jsem vyloženě tlustá a lhala bych sama sobě, kdybych to říkala. jenže ta moje nespokojenost související s tím, co na sobě považuju za nedokonalost, byla silnějí než cokoliv jinýho a já jsem se tím vždycky trápila. silná stehna, velkej zadek, špek v dolní části břicha. povolená kůže, celulitida a vůbec spousta tuku navíc. pár let mě trápily i strie na bocích, na vnitřních stranách stehen a na prsou, který mám přitom docela malý.

   tenhle pohled na sebe sama chci změnit. nikoliv tím, že si namluvím něco, čemu sama v hloubi duše věřit vlastně nebudu. chci si uvědomovat to, co je na mně hezký, chci mít ráda svoje tělo a nepopírat to, co se mi na sobě doposud nelíbilo, ale přijmout to jako součást mě.
   přijetí toho, že tohle jsem já a nejsem nikým jiným na světě, je strašně důležitý. v mý situaci je něco takovýho děsně těžký a než k takovýmu upřímnýmu přijetí dospěju, může to trvat třeba ještě několik dalších měsíců nebo let. přesto si myslím, že je klíčový na tomhle pracovat.

   opakem snahy nebo přání bejt v něčem jako někdo jinej, je uvědomění si toho, co jsem já, jaká jsem a co je na mně jinýho, jedinečnýho, co mě odlišuje. a nebrat to jako nevýhodu anebo nedostatek. naopak.
   každá holka s rovnejma vlasama jak hřebíky mi závidí mý přirozeně se vlnící vlasy. já jim závidím ty hřebíky a s tím krepatým afrem na hlavě se cejtim nesvá, neupravená, nehezká. moje kámoška Petra říká, ať si z krepatejch vlasů udělám přednost. ne, ne a ne! vždycky jsem se takový představě hystericky bránila a vlasy každý ráno úzkostlivě žehlila. jenže potlačovat sama sebe v jakýmkoliv ohledu neni správnej krok. a tak si říkám, možná bych to měla zkusit. začít si uvědomovat jaká jsem a co mě vystihuje nejvíc.

přečteno v září

   rozhodla jsem se pro pravidelné knižní příspěvky. shrnutí, co jsem každej měsíc přečetla a můj názor na knihu. neumím moc dobře psát recenze na knihy, ale stejně to zkusím.

Zázemí // Jana Šrámková
   tuhle českou autorku jsem si oblíbila pro její styl psaní. Hruškadóttir mě tehdá bavil velmi, příběh mě strhl do víru čtení, knížečku o sto padesáti stranách jsem přečetla s radostí a ohodnotila pěti hvězdami. Zázemí bylo příběhem slabší, tolik mě neoslovilo, byť styl, jakým autorka popisovala postavy a přibližovala k nim tak čtenáře, mi opět vyhovoval. jen to bylo tentokrát takové emocí prosté. dávám tři hvězdy.
★★★

Slepá mapa // Alena Mornštajnová
   příběh zasahující do doby kolem druhé světové, tři generace rodiny a jejich spletité vazby jeden na druhého, jejich charakterová specifičnost, to všechno autorka velmi plynule a s naprostou lehkostí popisovala, knížka se mi dobře četla, věty navazovaly jedna na druhou a já obracela stránku po stránce jako nic. kniha je napsána dobře, příběh se mi určitě nadlouho zapíše do paměti, především díky konci, posledních sto stran jsem zhltla během jednoho krátkého večera. dávám čtyř hvězdy - děj nespadá mezi moje oblíbená témata, ale rozhodně se chystám číst i autorčiny další knihy.
★★★★

Marie a Magdalény // Lenka Horňáková Civade
   tři příběhy dcer svých matek, tři generace, jejich vyprávění o rodinných dramatech a příbězích jimi se prolínajících. zajímavé čtení, místy drsné, velmi dobře zpracované. dávám čtyři hvězdy.
★★★★

Cestovat nalehko // Tove Janssonová
   soubor povídek finské spisovatelky píšící švédsky. líbí se mi lehkost a jednoduchost s jakou píše a přesto je ve výsledku příběh poutavý a dokáže zaměstnat představivost čtenáře. nejvíce se mi líbila povídka Rajská zahrada - pomerančové květy, mimóza, Španělsko, kopce ... anebo Korespondence s Japonkou Amiko. čtyři hvězdy.
★★★★

Jezero // Bianca Bellová
   někde v průběhu čtení výše zmíněných knih jsem si říkala, že jsem už dlouho nečetla knihu, která by mě fakt dostala, vtáhla do děje a bavila natolik, že bych jí celou zvládla za dva tři dny. a pak jsem rozečetla Jezero. prvních pár desítek stran jsem se začítala, ale pak mě příběh pohltil a zbytek jsem zhltla jako malinu. až je mi u takovýách knih líto, že se mi v rukách dlouho víc než těch pár večerů neohřejou. perfektně napsaná kniha. jednoduchost a přímočarost vět i dialogů, které ale dokázaly tolik vystihnout. skvělý příběh, syrový, drsný, velmi čtivý. ocenění knihy jsou rozhodně na místě a za mě má plný počet hvězd.
★★★★★

zářijové probuzení

   letní dny jsou nenávratně pryč. a mě to vůbec nemrzí. přišel čas, kdy se dny nenápadně krátí. ubývá světla, jasu, ubývá energie nám, i přírodě kolem. přišel čas, kdy mě chladno nutí hřát si promrzlé ruce o hrnek vroucího zázvorového čaje. srytá pod lehkou, avšak příjemně hřejivou dekou dovezenou ze vzdálených finských končin, držím v ruce knihu a tiše obracím stránku za stránkou. hltám věty, odstavce, a nořím se do děje příběhu. pohltilo mě, stejně jako každý podzim, kouzlo mýtů, severských zemí, ale i vlídného domácího prostředí, tepla a pohodlí, zázemí, ve kterém se můžu před neduhy podzimu schovat a zakousnout hruškový koláč.
   dospěla jsem k četbě fantastických příběhů od Tolkiena. ve zfilmovaných verzích jsem si oblibu nikdy nenašla, ovšem přečíst si knihu mě láká. vybrala jsem si Hobita a Silmarillion a nedočkavě čekám na příchozí balíček. objednala jsem si i Hygge v podání Meika Wikinga, to aby toho útulna bylo ještě o maličko víc. a jelikož budou podzimní večery dlouhé, těším se i na dvě knihy o psaní. jednu od Stevena Kinga, od něhož jsem dříve žádnou knihu nikdy nepřečetla a druhou od Murakamiho. psaní je moje vášeň, je pro mě nejjednodušší formou vyjádření pocitů i myšlenek a byť jsem ve své minulosti nad psaním knihy neuvažovala, tak mě téma zajímá. nevím, jestli jde o skromnost, nízku sebedůvěru nebo respekt k opravdovým spisovatelům, umělcům, u nichž psaní je jejich podstatou a přirozeností, na psaní knihy jsem nikdy nepomyslela. a ani jsem psaní v určité formě nikdy nezkoušela. psaní povídek, příběhů, úvah. kromě školních prací jsem se tím nikdy nezabývala. píšu ledabyle co mě napadne, často v zoufale neúnosné kvalitě, věty nemají smysluplný slovosled ani spisovnost a jsem si toho vědoma. pokud zrovna nepíšu článek, vůbec se nad tím, co píšu, nezamýšlím. písmenka se před kurzorem objevují závratnou rychlostí, snažící se vyrovnat plynulosti vlastních myšlenek.
   pokouším se osmělit. zimu já nemám ráda, ale stala se pro mě výzvou. a tak se s psaním seznamuju trochu jinak. nemusí být jen zvracením myšlenek a tišícím prostředkem pro ztrápenou mysl. ve skřini mi leží mnoho krásných sešitů a bloků a je čas zapojit kreativitu a tvořit. vymýšlet si, zaznamenávat zajímavé, zvěčňovat prchavé mžiky, které život přináší.

zakázaný radosti

   odpírat si něco pro to, že to neni úplně vhodný, není v našich životech na místě. jsou věci, který milujem, a pokud nás vyloženě neničí, není hodno se jich úplně vzdávat proto, že vedle pozitiv má všechno i svý menší či větší proti.
   šálek dobrý kávy v pozdním odpoledni.
   další nová kniha nebo tři.
   odvezdávání se slunečním paprskům.
   párty u jezera, kde se nejde spát.
   pořádnej hambáč s hranolkama a majonézou.
   dva kopečky zmrzliny v prosinci.
   obarvení už tak zničenejch vlasů z blond na tmavě hnědou a pak zase zpátky na blond.
   vyhazování věcí, který nepotřebuju.
   ponocování a následně spánek do oběda.
   Vagabondy za tři tisíce.

po létě návrat

tohle léto bylo ve všech ohledech speciální. ne zrovna v pozitivním slova smyslu, ale já věřím, že všechno zlý je k něčemu dobrý. každej pád je příležitostí se znovu zvednout a jít dál, že? takže končíme kapitolu a otvíráme rovnou novou knihu.

   z Pražačky vesničankou. přála jsem si přece na Novej rok hlavně klid, ne? tak tady ho mám. po třech měsících vyčerpávajícího pracovního stresu vůbec nic nenamítám. celý léto jsem nedělala nic než pracovala. pod takovým tlakem, že když jsem přišla navečer domů, nebyla jsem schopná cokoliv dělat. a tak mimo týdenní dovolený na chatě, kde jsem se z toho všeho léčila, si z tohohle období neodnáším nic. žádný vzpomínky, žádný zážitky, prostě nic.
   léto se chýlí ke konci a já začínám větřit novej příliv energie, další, pomalu se vkrádající období, něco, co mě neskutečně nabíjí a vyvolává ve mně chuť pro nový věci. první leden má pro mě nulovej význam. září je mým začátkem roku. začátkem čehokoliv vlastně. jsem připravená na změny, na to, vynahradit si zpackaný léto a užít si podzim. mý nejoblíbenější období!
   zakládám novej scrapbook. měla jsem náladu na novej blok od VOALA - moje papírenská srdcovka. jejich minimalismus a vůně čistejch listů papíru je pro mě ztotožněním ráje. vybrala jsem si takovej světlounce šedej s nádechem bledě modrý, úžasnej odstín. žádný pastelový veselí, ale ani melancholie. něco neutrálního mezi. jako chvíle po dešti, těstně před tím, než zpoza ustupujících mraků vykoukne slunce. bude to deník a scrabook v jednom. místo vzpomínek. místo, kde můžu tvořit a zárověn archivovat svou každodennost. nejen slovy, ale i obrazem. psát deník můžu kdekoliv, ale tohle bude ten typ bloku, kterej může otevřít kdo chce.
   měním barvu vlasů. chci bejt hnědovláska. ať už jsou protiargumenty ostatních či moje vlastní ostatníma podmíněný jakýkoliv, kašlu na ně a vsázím na spontánnost. potřebuju nutně změnu a blond mě už neuvěřitelně nudí.
   nepůjde jen o vlasy. rozhodla jsme se pro piercing do nosu. opět se ve mně zmítá boj na téma "co na to ostatní", ale takhle to dál nejde. nežiju přece pro ostatní. líbí se mi to, chci to a budu to mít.
   a pak je tady jen poslední úprava mý image. a to je můj způsob stravování. miluju jídlo a to nezdravý především, jenže po takovým přichází jen chronická únava, vina a nechuť bydlet ve vlastním těle. nemám to zapotřebí. takže i tady nastupuje minimalismus a pojmu to prostě jako styl. ne, nebudu hladovět, ani jíst vatu. jen zaměním kvantitu za kvalitu.

s takovejmahle vyhlídkama vstupuju do září, plna očekávání a nadšení. v práci se to uklidnilo - začnu zase číst knihy, vychutnávat si kávu a vůbec, vychutnám si cokoliv, protože budu u dané činnosti duševně přítomna.

kdo se skrývá pod vrstvami?

celé roky jsme byla zvyklá lakovat si nehty. měla jsem doma desítky laků různých barev a jakmile se na nehtu objevil první oloupaný konec nehtu, šla jsem ho přelakovat nanovo. půl roku jsem měla i nehty gelové. proces odstraňování byl velmi krutý a nehty pak byly doslova zdevastované.
kdysi jsem si je odlakovala a nechala je tak, aby si od všeho toho lakování trochu odpočinuly, namazala jsem je čímsi výživným a pár dní na nehtech neměla žádnou rudou, zlatou nebo sivou. kdykoliv jsem se na ně podívala, připadaly mi jednám slovem nahé. naprosto nahé, neoblečené, neupravené, úplně jsem se od této jejich přirozenosti odosobnila, tohle nebyly moje nehty. musely být přetřeny na něco, čím nejsou. a takhle je to mimochodem se vším v dnešní době a nejsem v tom sama.
pak jsem si takhle nechala nehty nenalakované víc než jeden nebo dva dny. třeba dva týdny. a kupodivu se mi takhle začaly líbit. když jsem to řekla kamarádce, prostě to nepochopila. taky se bez nalakovaných nehtů cítí nesvá. vždy je musí mít dlouhé a perfektně nalakované. snad jsem se i trochu zastyděla, že jsem najednou asi moc přírodní, když se mi líbí moje nehty tak, jak jsou ...
pak jsem toto zkusila i u nehtů na nohou, které byly nalakovány posledních minimálně deset let v kuse. v posledním roce si nehty lakuju jen zřízdka. mnohem radši je mám ráda "nahé" a prostě se mi líbí. jsou součástí mých prstů, mého těla, mě. připadá mi šílené nesnášet jakoukoliv svou část těla takovou, jaká je a neustále ji něčím umělým maskovat, přetírat, retušovat, vylepšovat, potlačovat. dneska kdybychom najednou v časopisu viděli obyčejnou ženu, takovou, jaká doopravdy ve skutečnosti je, bez jakýchkoliv kosmetických nebo grafických úpravy, řekly bysme si, že je hnusná- jenže potíž je v tom, že ta žena by měla ty samé "nedostatky" jako všechny ženy na světě. každá je jiná, ale každá má něco. a zatímco obyčejně vidíme jenom stoosmdesáticentimetrové vychrtliny, dokonale nalíčené, hodiny česané a jinak opečovávané a pak ještě photoshopem doladěné, se nad těmi stránkami (pod)vědomě trápíme a sžíráme vlastní přirozeností, protože ať děláme co děláme, furt nevypadáme ani vzdáleně jako tyhle umělotiny, co jsou nám předkládány na obdiv. možná jsem prostě starší a mění se mi úhel pohledu, ale jsem za to neskutečně ráda a nic bych na tom neměnila. ve skutečnosti si přeju dostat se ještě dál. přijmmout sama sebe jako celek, přijmout každičký kousek sebe a mít se ráda. jsem na cestě objevování sebe sama. což je myslím si nekonečně dlouhá cesta plná výzev, zvratů, poznání.

smíšenost pocitů s myšlenkami

   přemejšlím, jak se odosobnit od svý práce, která mi v posledních dvou tejdnech způsobuje pocity frustrace a každodenní přetlak v hlavě. nemám chuť ani myšlenky na jídlo, což končívá jezením spousta nezdravostí. chci odpočívat a věnovat se sama sobě, ale než se k tomu přes kratičkej odpočinek dostanu, je tu další den a já zase sedím v kanceláři.
   poslouchám slabej letní déšť, šumění stromů a blížící se další bouřku, jíž předchází tmavý mračna.
   zkouším pít kávu bez mlíka. řeším, čím jednou svýmu dítěti budu mejt vlasy, když se mi na hlavě po jemným dětským šamponu udělaly svědivý strupy. přemejšlím, jak se naučit umět bejt sama, protože zjišťuju, že bejt o samotě, aniž bych neustále něco dělala, nebo samotu zajídala, neumím a jsem z toho nervózní. ani dopolední četba ve stínku břízek nahoře na kopci, kdy mě ovíval příjemnej větřík a společnost mi široko daleko dělalo jen ze stromu na strom poletující ptactvo, mi kýženej klid a relaxaci nepřinesla.
   pociťuju v sobě přebytek energie a nevím, do čeho ji transformovat.
   jsem plna novejch rozhodnutí, který víceméně zatím nezůstávají jen ve formě myšlenek a řečí. zatvrzele odmítám jíst maso a vejce, což trvá už pár tejdnů. nikdy jsem žádný svý předsevzetí nezvládla držet ani pár dní. cejtim sílu a mám důvod nadělit si podobnejch zásad víc. zrušila jsem si termín u kadeřnice a nastávají léta odrůstajících vlasů. jsem si vědoma, že tohle je záležitost nejmíň na tři roky, ale je to pro mě obrovská výzva a největší zkouška vůle.
   založila jsem blog (sebe-vědomí), kde je ústředním tématem, jak už název napovídá, vědomí sebe sama. věci, o kterých tam píšu, můžou vyznít jakkoliv. možná že je píše chudinka se silnými pocity méněcennosti, nebo s úchylkou řešit detaily svýho těla. osobně se cejtím jako někdo, kdo je schopen sebereflexe a osobní růst je pro něj životní cestou. bejt si vědom vlastních stínů a vnitřních nedostatečností je myslím si nakonec mnohem větší projev vnitřní síly, než ledabyle přežívat a nikdy se sama nad sebou nezamyslet, natož se sebou i něco udělat, abych byla lepším člověkem.

prsa

podprsenka je omezující věc. něco, co zkresluje, co ženský tělo omezuje od svý přirozenosti. co nás stahuje a škrtí a zanechává na těle otlačeniny. podprsenka dává našim prsům úplně jinej tvar, dokonce i jinou velikost. vyrábí se podprsenky, který uměle vytvoří efekt větších, pevnejch prsou a jednotnýho tvaru. proč?
   zamilovala jsem se do pocitu, kterej přináší absence podprsenky. když si obleču upnutý tílko jen tak na tělo, obepíná všechny jeho křivky. nebo volnější top, kterej podél těla splývá. nikde žádná neesteticky vykukující ramínka. žádný zaříznuýé kousky látky po obvodu těla. žádnýobelhávání. žádný sevření. jen volnost a mnohem krásnější pocit z vlastního, jedinečnýho těla, ze svý ženskosti.

   jakkoliv to může vypadat, líbí se mi to. někoho to může pohoršit. vidět obrysy prsních bradavek je naší kultuře tabu. je to vyzývavé? vulgární? ... nebo naprosto přirozené?
   na cestě k pozitivnímu náhledu na vlastní tělo a jeho přijetí ráda začnu u svých prsou. k přijetí myslím nepatří nic jako potlačování přirozenosti.

návrat k přiozenosti

chci najít sama sebe. svou přirozenou podstatu. člověk není tím, do čeho se obléká, není tím, jak se nalíčí a učeše, ani není svou prací, identitu člověka netvoří to, jaký má mobil, kolik má ve skříni bot nebo kabelek, jaký má titul. běžně se ztotožňujeme s něčím, čím ve své přirozenosti doopravdy nejsme. děláme to ze strachu. stydíme se za to, kým jsem ve svém přirozeném stavu. stydíme se za to, jak vypadají naše vlasy bez jakýchkoliv úprav. stydíme se za to, jak vypadáme bez makeupu, jak vypadáme v plavkách, ale i za to, jací jsme uvnitř. dokážeme se přetvařovat, předstírat, jen pro to, abychom v očích druhých vypadali dobře. navlékáme si pomyslnou masku, stáváme se Jungovou personou, aby nás v našich očích ostatní přijali, obdivovali, měli rádi. jenže jim nepředkládáme vůbec sami sebe. to všechno ze strachu z nepřijetí.

tohle jsem se naučila a pochopila při čtení knihy A objevíš poklad, který v tobě dřímá, od mého oblíbeného Laurenta Gounella. nejen to, kniha je plná mnoho moudrosti a zajímavých podnětů k přemýšlení, ale toto je momentálně něco, co mě zajímá velmi, jelikož chci přijmout sama sebe a sebe mít i ráda. najít svou přirozenost a přijmout ji, je to, co musím udělat ze všeho nejdřív. musím to udělat já sama, aby to mohli udělat i druzí. lidské ego je silný aspekt člověka a odpoutat se od něj není lehký úkol.

"ego je ve své podstatě plodem strachu. strach, že nejsme dostateční, že nejsme nějak hodnotní, zejména v očích druhých. nepodložený strach je typickým produktem myšlenkových pochodů. naše myšlenky mohou také za to, že se považujeme za něco, čím nejsme. myšlenky nutí ego k tomu, aby na sebe bralo různé role. myšlenky ego pěstují."

je to těžký úkol, ale jsem odhodlaná jít krůček po krůčku k návratu k přirozenosti.

chci se oprostit od přání a názorů druhých. názorů týkajících se toho, co si oblékám na sebe, jakou mám barvu vlasů, jak se líčím, co dělám nebo nedělám, jaká jsem a jakou by mě chtěli mít.
sledovat se v zrcadle, řešit velikosti oblečení a číslo, které mi ukazuje váha, pro mě přestává být stěžejní. důležitý je pro mě vnitřní pocit. to, jak se cítím ve vlastním těle. jaké to je, být tělem - často pokládaná otázka k meditaci na jógových lekcích. nikdy jsem si nedokázala odpovědět kladně. být tímto tělem pro mě nikdy nebylo snadné. proteklo mnoho slz a prohrála jsem mnoho válek vedených sama se sebou. a nechci v tom pokračovat dál.
hodnocení, jestli věci dělám správně nebo ne na základě reakcí druhých - ani tím už se nechci dál zabývat a zatěžovat. chci se distancovat od jejich emocí. uvědomuju si sílu svého ega a myslím, že jeho překonání je velice těžký úkol. nicméně si chci alespoň připomínat, že to, jak se projevují druzí se mnou nemá společného nic. jsou to jejich emoce, jejich názory, jejich způsob chování, jejich ega. a já nejsem tím, na základě čeho reagují. semínko je zaseto uvnitř jich samotných. a u mě je to stejně. cokoliv si budu přát, může být. stačí zasét prvotní myšlenku a tu pak zalévat a dopřávat jí živiny, aby pěkně rostla a sílila. to, jak na mě reagují druzí může být podnětem k zamyšlení, ale důležitější je sebereflexe. ostatní mě nemohou znát lépe než já sama sebe. já sama musím nejdřív zjistit, kým jsem.

jak sama na sebe budu nahlížet a sama k sobě přistupovat, je jen a pouze v mé režii. očekávání něčeho od druhých je nesprávná cesta. jsem připravená pro sebe dělat to nejlepší.

život ve fázích

   "tahle kniha ti změní život!" řekla mi Johanka Rybárová na kurzu výroby přírodní kosmetiky, když jsem se jí při občerstvovací pauze očima hrabala v knihovně a narážela na jeden knižní skvost za druhým, včetně knihy Cyklická žena. měla jsem na ní spadeno už delší dobu. po těchhle slovech jsem v ní přestala listovat a rozhodla se, že si jí bez ohledu na cenu koupím a přečtu.
   přišla v knižním balíčku s dalšími pěti knihami, ale přišla na řadu první. během jedinýho večera jsem zhltla prvních 80 stran a zažila přitom mnoho aha momentů, kdy se mi v hlavě urovnalo povědomí o mnoha vnitřních opakujících se prožitcích, věci začaly mít logický vysvětlení a všechno, co se mi průběžně děje, co prožívám, najednou začalo dávat smysl.
   vlastní cyklicitu lze aplikovat na cokoliv. třeba na psaní blogu. mám chvíle, kdy píšu o pocitech, popisuju svý aktuální rozpoložení, to, jak vnímám přítomnost, emoce a postřehy plynule přepisuju do řádků. všechno má romanticky melancholickej nádech. cejtim se bejt víc sama se sebou. jindy mám chuť si věci zorganizvoat, plánovat, urovnávat, vymejšlím strategie, co a jak dělat, a nejlepší je, když to můžu sdílet se všema kolem. jsou to články, ve kterejch přemejšlím nad tím, co je dobrý, co bych měla dělat jinak, co bych měla změnit. píšu jeden článek za druhým, a pak následujou dny, kdy si říkám, jestli jsem to nepřehnala. jestli je tohle zrovna to, co chci zveřejňovat. jestli chci tímhle způsobem vést svůj blog. přece ta původní idea byla trochu jiná, ne? možná něco upravím. něco smažu, a všechno je zas v pořádku. pro tuhle chvíli.
   nikdy by mě nenapadlo, že všechny ty osobní změny souvisejí s menstruačním cyklem. že to, co jsem si ve čtvrtek horlivě naplánovala na sobotu, se změní prostě a jednoduše proto, že se přehoupnu do jiný fáze a ztratím sílu na cokoliv.
   v rámci mý cesty k sebepřijetí a sebelásce je tahle kniha, tohle úžasný zjištění, naprosto klíčový. protože umět vnímat sebe sama je to nejdůležitější. nefungujeme lineárně, jako muži. měníme se ve fázích, který přicházejí a odcházejí, jako příliv a odliv. mění se nám energie, myšlení, vnímání, chování. přijetí týhle skutečnosti je velkou úlevou a vlastně něčím, co mi může pomoct v osobním rozvoji.
   bejt ženou neni vždycky jednodouchý. pro nás samotný, ale i pro okolí. vědět, jak vlastně funguje naše tělo, nám může pomoct si život líp organizvoat a plánovat, abychom jím proplouvaly s lehkostí a nenuceností. nejsme stroje a neměly bychom ingorovat vnitřní pocity. nezahánět únavu kávou, když nám tělo říká, že chce odpočívat. nerozcházet se se svým klukem v období, kdy se nám zdá, že je v tom vztahu (a vlastně ve všem) úplně všechno špatně. jednou je líp, jindy hůř a vlatně mě napadá, že nejenom ženy jsou cyklický. příroda i celej vesmír má svý zákony, svý opakující se cykly, svý pravidla, kdy věci jsou tak, jak jsou.

zvířata - jíst či nejíst?

   jídlo se stalo vysoce módní záležitostí. vznikaj u nás stovky novejch restaurací, kaváren, bister. rozmohly se food trucky. čím víc kreativity a chutí, tím lépe. párkek v rohlíku střídá pořádnej kvalitní hambáč. vedle hovězího ještě verze bezmasá, třeba s haloumi. vegetariáni a vegani se můžou těšit, možností se (venku) dobře najíst přibejvá. to proto, že přibejvá vegetariánů a veganů - jako reakce na to, že je vlastně v módě jíst zdravě a toto je jedna z mnoha podob zdravýho životního stylu. člověk aby se v tom vyznal, co je vlatně správně, že? vegetarian, vegan, paleo, raw, bio? dřív byla cool dělená strava, dieta podle krevních skupin, stravování podle ajurvédy atd. ze všeho se stal business, ale i životní styl mnoha lidí. ten, kdo chce jíst prostě jen co nejvíc zdravě, se po prostudování všech teorií výše zmíněnejch alternativních stylů stravování může trochu ztratit. jednou maso jo, pak maso ne, mlíko jo a jinde zase ne ... tak jak teda?
   vegeratiáni a vegani, mezi který se řadí mnoho jogínů, můžou na způsob stravování dívat ještě z jinýho úhlu pohledu. nejen z hlediska výživovýho, ale i etickýho, morálního, ekologickýho, spirituálního. všechno je jen o tom, jak jsou nastaveny naše priority a čemu dáváme přednost. tohle téma je velice diskutabilní a každej si najde nespočet argumentů k tomu, aby si obhájil to, jakým způsobem živí svoje fyzický tělo.
   jak už jsem psala v tomhle článku, nejsem člověk, kterej jde s davem. naopak se mi většina módních vln příčí a už jen z principu věci se jim vyhejbám. aktuální trend pro mě není dostatečnej argument, proč s něčím skončit a s něčím jiným začít. důležitý pro mě je jíst zdravě a hlavně se cejtit dobře. nicméně nejsem ignorant a není mi ani jedno to ostatní. jakej má dopad produkce živočišnejch potravin. nejen na nás a naše zdraví, ale i na zdraví Země, včetně samotnejch zvířat. jóga mluví o nenásilí jako o jednom z několika eticko-morálních zásad, kterejma by se měl každej jogín řídit. o nenásilí na druhých, ale i na sobě samých. a nejen fyzickým. zlo se rodí už v samotný myšlence.
   myslím, že k tomu si každej člověk musí individuálně dojít, jestli maso jíst nebo ne, nebo jestli se stát rovnou veganem.

civilizace

   "v západním světě existují místa, kterým se říká lékárny a lidé si tam přijdou koupit lék na svou nemoc. tady nic takového nemáme. to, co nás vyléčí, najdeme v přírodě a v modlitbě," říkal dneska v nějakým dokumentárním pořadu šaman žijící v Amazonským pralese. tyhle původní civilizace mají můj obrovskej odbiv a respekt. žijou v přírodě, s přírodou, jsou s ní spojeni. znají rostliny, jejich vlastnosti, jejich využití. mají svý vlastní způsoby očkování, prevence, utužování zdraví. praktikujou ozdravující obřady, při nich využívaj svou spiritualitu k propojení s přírodou, se zdrojem. líp jí pak rozuměj, berou si od ní její moudrost. naučí se rozumět i sami sobě, druhejm, vesmíru.
   my, kteří žijeme v civilizovaný společnosti, tohle nikdy na vlastní kůži nezažijeme a řekla bych, že možná ani vůbec nepochopíme. díváme se na šamany a vůbec všechny původní obyvatele necivilizovanejch oblastí jako na "primitivní". řekla bych spíš, že oproti nim jsme primitivní my. "šamani pomalu odcházejí a my nic nevíme," řekl průvodce, kterej ten pořad komentoval. a já jsem o tom přesvědčená. moudrost těchho původních kmenů nám není vlastní. učíme se, studujeme, děláme vědu, objevujeme svět. zatímco oni už celej svět znali před tisíci lety. zrovna ve včerejší repríze na ČT mluvil Dalajláma při svý nedávný návštěvě v Český Republice o budhismu a o vědě. o kvantový fyzice, jak ho velmi zajímá. není čemu se divit. kvantoví fyzici dnes objevují to, co budhisti znají už dva tisíce let. jenže my jsem jinde, jsme slepí realisti, materialisti, jsme přiliš praktičtí, snažíme se věci vidět, ohmatat si je, nějak naměřit, dokázat. nejsme dostatečně vnímaví vůči tomu, co smysly nezle zaznamenat. a pak objevujeme doslova nemožné. jinými slovy, neviditelné, nehmatatelné, nic, co bychom cítili smysly. a tím to je. nedokážeme vidět jinak než očima. něco transcendentního, parapsychologickýho, něco, čemu se často přiřadí nálepka ezo a nad čím se mnoho lidí směje. a přitom i ten největší cynik na světě jistě zažil byť i jen jemnej záchvěv něčeho, co se nedá logicky vysvětlit. třeba deja vu.
   věřím v přírodu. věřím v její velkou sílu a moudrost, v její léčivý schopnosti. věřím v jednotu vesmíru. ve všeprostupující energii. věřím na přírodní zákony. věřím, že všechno má svůj smysl, důvod, svůj čas. věřím v mnoho věcí. a mrzí mě, že my, v našich skvělejch civilizacích, jsme od všech těchto důležitejch věcí natolik vzdálení, odloučení. žijeme svý životy pod tlakem, v úzkostech, nerozumíme sami sobě ani ostatním, nevíme jak žít svý životy, trápíme se, žijeme v nevědomosti. mluvíme o lásce, přitom je to jen závislost a majetnictví. láska, soucit, pochopení. to jsou hodnoty, nad kterejma nikdo nepřemejšlí. ve školách se učíme biflovat nazpaměť něco, co si můžeme kdykoliv najít na internetu, ale jak pracovat s vlastníma emocema nebo jak žít ve vztazích s druhejma lidma, to nám nikdo neporadí. ničíme svět, ve kterým žijeme, přírodu, která nám je vším. myslíme si, že máme všechno, ale nemáme nic. chybí ta moudrost, kterou disponují ty "primitivní" lidi. kteří ale žili stejně kdysi, jako žijí dnes, kdežto my jsme na cestě zničit sami sebe díky tomu, že nemáme nikdy dost.

Nelson

Nelie, Nelson, Nelík, Zoník.

Bjú, Bjútík, Biuti.

Jinonice

   Peťa, která bydlí v jednom mětským holešovickým bytě, s posměškem ráda říká, že Jinonice už nejsou Praha. že Praha končí na Andělu, možná na Smícháči, a dál že už to Praha neni. před pár měsíci ke mně jela MHDčkem. když zjistila, že se konečná zastávka autobusový linky jmenuje Ohrada, vyděsila se, že jede někam na vesnici. oukej ... pro mě na Andělu končí možná tak centrum, dál pokračuje už ten klidnější kraj.
   centrum Prahy miluju a strašně ráda tam chodím. třeba bych tam i bydlela, v jednom z těch bytů s parketama a vysokejma stropama, kde se platí nehorázný částky za energie, protože v zimě je vytápění takovejch prostor poměrně náročný. jenže vzhledem k práci, i kvůli tomu, že jde o klidnější lokalitu, jsme našli skvělej byt právě tady, v Jinonicích.
   s Boyfiem jsme se sem nastěhovali před rokem a půl a lepší místo jsem si snad ani nemohla přát. 15 minut metrem na Náměstí Republiky, stejně tolik autem do práce v opačným směru, pryč z města. jde o klidnou bytovou čtvrť se spoustou bohatě rozrostlý zeleně a vůbec mi nevadí, že trávu v létě sekaj jenom kolem domu naproti a jinde nechávaj divočinu. ať si traviny žijou svým životem. líbí se mi to, vypadá to původně, tak, jak příroda vypadat má. teče tu nenápadnej potůček, kterej vede do mělkýho rybníčku, nad kterým se sklání malá vrba, a kam se letos prvně rozmožilo spousta žab. dokonce tam vídávám plout sem tam kačera, později jsem před domem zahlídla pobíhat zmatenou kachnu a za ní asi sedm kachňat. žije tady i jedna kočka, která má velký štěstí a může chodit z přízemního bytu přes zahrádku rovnou ven. je černohnědá a děsně mazlivá. ale je to kočka a kočky loví. bohužel je možný, že i kachní kuřátka, neb postupem času už jich sedm určitě nebylo.
   z lesa nám sem dost často zavítají bažanti. směju se jejich kokrhavým zvukům, který vydávaj, a občas, když jdu z metra domů, nějakýho potkám. oba děláme, že jeden druhýho nevidíme, každej si jde po svým, ale já ho celou dobu po očku sleduju, a mám radost, že se můžu i v Praze setkat s volně žijící zvěří. co můžu chtít víc.
   na Vidouli, na ten velkej kopec za barákem, šplhám, když potřebuju uniknout od každodennosti a nadechnout se svěžesti přírody. procházím se mezi stromy, nádherným březovým hájem, anebo slezu přes kopec do lesa, kde už začíná Motol. někdy tam jdu běhat, někdy se jdu jenom projít, načerpat do plich čerstvej vzduch a energii z života stromů a dotáhnu domů plnou kapsu šišek.
   centrum Prahy je jiná kapitola. tohle místo, kde bydlíme, má svý nenahraditelný kouzlo. je to taková oáza klidu, a přitom kdykoliv chci skočit po hlavě do víru velkoměsta, stačí docela málo.

osamotě v bytě

když jsem doma sama, jen s Nelsonem a Bjú ..

poslouchám ticho.
zapílám si svíčky a vonnou tyčinku.
uklidím a užívám si čistoty a uspořádanosti kolem sebe.
večer se v bytě trochu bojím. tmy.

o karpatských bohyních

   nesuď knihu podle obalu. ale ani podle názvu nebo popisu. (i když - ten, kdo má na svědomí hnusnej výtisk knihy, je pro mě barbar. není nic lepšího, než kniha, která je uměleckým dílem nejen obsahem, ale i vizuálně. kdyby nezáleželo na obalu, pak bysme mohli mít všichni elektronický čtečky!)
   Žítkovský bohyně mě nelákaly ani trochu. příběh z období socialismu a pátrání StB po jakýchsi bohyních z Moravy? wtf?! říkala jsem si celý ty roky, co jsem kolem tý knihy v knihkupectví chodila a nechápala, co na ní může bejt, že u nás má takovou oblibu. zdálo se mi, že kdo nečetl Žítkovský bohyně, jako by nebyl. najednou mi to připadalo jako národní povinná četba. a tak jsem si řekla oukej, přečtu si to a uvidím. kniha mi doma ležela snad třičtvrtě roku netknutá, zatímco jsem dávala přednost jinejm titulům a Bohyně odkládala na neurčito. stejně jako třeba osmisetstránkovýho Egypťana Sinuheta. ten mi v knihovně leží nedotčen už tak 5 let.
   byla jsem nemocná, dočítala útlej titulek od Jany Šrámkový Hruškadóttir, během dalších dvou dnů jsem zhltka Šindelkovu Únavu materiálu a opět jsem stála před knihovničkou a vybírala, co teď (vždycky je co číst, i kdybych nemohla vyjít z baráku měsíc. to jsou ty moje záchvaty skupování knih po třech až šesti kusech. a pak to ani nestíhám číst) když už jsem se naladila na českou literaturu, chtěla jsem v tom zůstat. a Bohyně se najednou nabízely jako jediná možnost.
   začetla jsem se hned a po pár desítkách stránek jsem vlastně byla ráda, že má ta kniha přes 400 stran, což mě předtím odrazovalo ještě víc (když něco nedočtu, špatnýho pocitu už se nikdy nezbavim). příběh se rozjel a já obracela stránku po stránce a chtěla vědět, co bude dál. nakonec ani téma nebylo vůbec špatný. nahlídla jsem do doby, kterou jsem nezažila a ani bych nikdy nechtěla. bylo to drsný. bohyně byly vlastně léčitelky s dominantní šestou čakrou. k léčení nemocí používaly přírodní zdroje, což mi bylo sympatický. byly ale taky upnutý na všemožný pověry, disponovaly zaříkáváním, zaháněly špatný počasí, uměly předvídat budoucnost druhejch a dokázaly druhýho zaklít. je až děsivý, jak jim všechno tohle šlo. o to víc, že autorka Kateřina Tučková vycházela ze studie reálnejch podkladů. všechno to, co se tam odehrálo, se stalo. všechny ty úmrtí, tragický osudy, zacházení s lidma, který zatkli, to jak z nich tamnější režim dokázal udělat úplně někoho jinýho. čarodějnici, blázna, na kterýho používali nelidský metody "léčby".
   knížka se mi nakonec hodně líbila, byla velmi precizně zpracovaná.

mít se ráda

   to je to, co chci. mít ráda sama sebe. se vším, co na mně je, čím jsem. chci mít ráda svoje tělo, od prstů na nohách až po konečky vlasů. bez ohledu na tvar, strukturu, barvu. chci mít ráda všechný svý dobrý i špatný charakterový vlastnosti a povahu. bez ohledu na to, jak vypadám a jak se chovám v porovnání s kýmkoliv na světě. protože porovnávání je nesmysl. jsem to 100% já. nemůžu a ani NECHCI bejt ani trochu jako někdo jinej.

   se sebeláskou bojuju, je to celoživotní boj. ale já nechci bojovat. chci žít v klidu a míru. sama se sebou. se svejma stehnama, suchejma vlnitejma vlasama, se svou citlivostí a introverzí.

   přemejšlela jsem, jak to všechno napravit. rozhodně nestačí opakování afirmace mám se ráda. člověk tomu stejně nevěří. neni to upřímný. jsou tu mnohem přínosnější věci, pro naši duši o dost výživnější.

   nikdy jsem nebyla schopná si říct, že se mi na sobě něco líbí. už jen ta představa mi přišla divná. přesto jsem se překonala a rozhodla jsem se, že najdu alespoň něco. a tak jsem začala úplnejma drobnostma, prošla postupně celý tělo a nestačila jsem se divit, kolik krásností jsem na sobě našla. ať už je to tvar nehtů, barva očí nebo jednotlivý znamínka na těle. všechno jsou to maličkosti, které tvoří nás, náš celek, a který z nás dělají jedinečnej originál. nikdo tohle všechno, co my máme, nemá. a ačkoliv tu jsou i ty části na těle, který se mi na sobě nelíběj, pořád spadaj do toho celku. jak zvláštní, ale zároveň neskutečně osvobozující mi přišlo, oblíct si kraťásky, nechat svý stehna, ať jsou tím, čím jsou, ať už vypadaj jakkoliv, a vyrazit si do města. nechci si nic nalhávat, ale možná přišel i malej záchvěv pyšnosti sama na sebe na to, že jsem se odvážila zahodit všechno to trápení a obavy, jak v očích druhejch vypadám.

   velkou terapií pro mě byla návštěva podolskýho koupaliště před pár týdny. lidi tam byli doopravdy různí. špekatí, bílí i do ruda spálení, s povislou kůží, s jizvami, s celulitidou, chlupatí, nesymetričtí. prostě spousta "nedokonalosti". nikde žádný zástupy prototypů krásy, kterejch je plnej internet. realita je venku. obrovská úleva!

   na jedný páteční lekci jógy jsme si v závěrečný meditaci měli představit, že stojíme naproti člověka, kterýho máme opravdu rádi. toho jsme potom v představě přátelsky obejmuli. jak samozřejmý a přirozený, někoho obejmout. mít někoho rád. pak jsme si měli představit, že my jsme ten druhý. stojíme naproti vlastní osobě. díváme se sami sobě do tváře, vidíme svý tělo, jak tam jen tak nevinně stojí. a pak se stejným způsobem obejmeme. ten pocit, kterej jsem tenkrát zažila, se nedá slovy popsat. bylo to něco, co jsem nikdy nezažila. vzpomínám si na velmi silnej pocit soucitu a lásky. slzy se mi draly přes zavřený víčka ven. nikdy mě nenapadlo se sama na sebe podívat z pohledu někoho jinýho. je tak jednoduchý mít ostatní rád. tak proč by mělo bejt tak nepřekonatelně těžký mít rád sám sebe?

jógový cíle

   jóga se dá definovat mnoha různými způsoby. pro každýho ale znamená něco jinýho. pravdou je, že je potřeba si uvědomit, co pro mě jóga znamená a proč to dělám. nikdy jsem si tuhle otázku nepoložila takhle přímo. byla to opět Bára, která mě na ni navedla. a tak se pokouším si svý jógový cíle uvědomit a používat je jako záchytnej bod svý jógový praxe.
   mým momentálním cílem je přijetí a sebeláska. moje fyzický tělo je pro mě stejně důležitý, jako duševní stránka. jógou bych ráda došla k vyrovnanosti, k přijetí sama sebe. k přijetí toho, kým jsem a jaká jsem, nejen zevnitř, ale právě i zvenku. chci přijmout svý tělo. mít ho ráda. cejtit se v něm dobře, a pohodlně, bejt v něm spokojená. což momentálně nejsem a nikdy jsem ani nebyla.
   mým cílem je harmonie. nejen ve mně, ale i ve spojení se vším ostatním. duševní klid. láska. překonání pocitu oddělenosti. překonání vlatních vnitřních strachů.
   nakonec chci žít život tak, aby byl mým sebevyjádřením.

čas knih

   s příchodem léta přišla i chuť začíst se do příběhů. po půl roce jsem odložila literaturu o józe, meditacích, ajurvédě a o přírodě a nechala se zlákat nejen beletristickejma knižníma novinkama, ale oprášila jsem i starší tituly, který v mý knihovničce čekaly na svou chvíli.

   nad koupí knihy Ke dnu od Anny Bolavý, o jejíž knižní prvotině Do tmy jsem psala nedávno, jsem neváhala ani minutu. tahle autorka mě neskutečně baví. její příběhy s příměsí tajemna se čtou samy, těžko se odkládá něco tak napínavýho. kniha navázala pohledem některých postav z knihy Do tmy. o bylinách už však nepadá ani slovo. k původním přibylo mnoho postav nových a jejich osudy se proplétají a vyvíjí tak hrozivě, že z nich čtenáři místy může lehce přeběhnout mráz po zádech. titulu jsem dala pět hvězdiček z pěti. víc takovejch knih, prosím!
   skvělá byla i útlá Hruškadóttir od Jany Šrámkový. další skvělá česká spisovatelka a její překvapivej příběh. chystám se i na její druhej román Zázemí a jsem zvědavá, jestli to bude taky tak dobrý. nestačí jen vydařenej způsob, jakým autor píše. Petru Hůlovou jsem si kdysi oblíbila při čtení Macochy, ale u knihy Přes matný sklo jsem se neuvěřitelně nudila, vůbec nic mi nedala. Paměť mojí babičce byla zajímavá, ale dějově se vlekla a proto jsem to vzdala ve třech čtvrtinách a sáhla po něčem jiným.

   poté, co jsem včera večer přispěchala domů se dvěma novejma knihama, jsem se do jedný z nich okamžitě pustila. jmenuje se Věřejná tajemství a napsala ji držitelka Nobelovy ceny za literaturu, Alice Munro. po prvních čtyřiceti stranách nemám nejmenší tušení, za co přesně jí tu Nobelkovu dali. zlákal mě popis knihy, kterej se tvářil, že to bude kdovíjakej trhák z kanadskýho prostředí, ale zatím žádná sláva. nevzdám to a těch zbylejch 230 stránek dočtu a uvidíme.
   hned potom na mě čekají Marie a Magdalény, který byly recenzovány všude možně velmi kladně, takže tady tuším větší úspěch a moc se na to těším.

   můj příští nákup bude obsahovat A objevíš poklad, který v tobě dřímá od mýho oblíbenýho Laurenta Gounellea, psychologa a spisovatele kterej píše oči otevírající příběhy, který vám změněj přístup k životu. napsal taky Bůh chodí po světě vždycky inkognito a Muž který chtěl být šťastný. poslední jmenovanou knihu jsem četla dokonce dvakrát a možná že ne naposled. pak mě láká taky sbírka povídek od Tove Jansson s názvem Cestovt na lehko. tahle paní napsala všechny ty úžasný příběhy o mumíncích, který jsem četla za svýho dětství. teď si od ní můžeme přečíst povídky o cestování a přírodě, i různých emocích, o tématech, jež jí byly po celej život blízký.

radosti

   člověk by si měl dělat radost. sám sebe pochválit, dopřát si něco, co má rád, udělat něco, co mu zpříjemní den. myšlenkou tantry je oslava života. nikoliv cesta nebo určitej cíl, ale život jako oslava. jaký by to bylo, povýšit běžnej okamžik na něco mimořádnýho a udělat z toho malou, třeba i pomyslnou oslavu?
   uvědomovat si radosti každýho dne považuju za nezbytnost ke šťastnýmu životu. a nemusí to bejt novej iphone, co nám zajistí radost dnes a ještě na dalších pár dní dopředu. je spousta dostupnějších, třeba i nematerialistickejch věcí, který stojí za to si užívat všemi smysly.

   odevzdávání se prvním slunečním paprskům.
   jóga v parku.
   obracení stránek v nový knize.
   západ slunce tvořící na obloze modrofialovorůžovooranžovou kresbu.
   výživnej desetihodinovej spánek.
   les, se všemi jeho zvuky a vůněmi.
   sladká chuť třešní.

všeprostupující energie

   kde je pozornost, tam je energie. v Bindu si z krabičky tahám různý moudra, ale tohle je jedno z těch, který považuju za mně nejvíc oči otvírající. cokoliv se člověk rozhodně změnit nebo dělat, nějakým způsobem žít, vždycky je zapotřebí uvědomit si, čemu věnuje svou pozornost. naše myšlenky, ať už vědomý, nebo schovaný lehce pod hladinou, ovlivňují naše nazírání na svět. věřím tomu, když se říká, že jsme to, o čem přemýšlíme. že svejma myšlenkama tvoříme svůj svět. cokoliv si myslíme, je naše realita, naše pravda. každej může mít jinej úhel pohledu na cokoliv. nejen na poloplnou nebo poloprázdnou sklenici. sama jsem se několikrát přesvědčila o tom, že změna myšlení může znamenat opravdovou změnu, časem klidně i okem viditelnou a pacičkami hmatatelnou.
   z jógovýho hlediska jsem však pro tuhle skutečnost získala zase trošku širší záběr. dřív jsem o myšlenkách nepřemejšlela jako o energii. energii, která tvoří všechno. tudíž mě nenapadlo, že se s ní dá tvořivě pracovat.
   na konci kurzu čakra jógy jsme se Báry ptaly, jestli na úrovni čaker můžem něco v našem životě měnit. jestli se dají tím, že budeme cvičit ásany, funkce jednotlivejch čaker ovlivňovat. kde je pozornost, tam je energie, řekla. přišel aha moment, na závěr naprosto ieální. o tom je čakra jóga. o možnosti harmonizace čaker v těle cvičením, zaměřováním pozornosti, meditacemi.

"Vše, co vidíme, jsou naše představy. Není to naše oko, co vidí, ale naše duše." - Buddha

první letní dny

ten moment, kdy se člověk ocitne na nějakým místě v Praze, kde to ale jako v Praze vůbec nevypadá, a prostředí láká naladit se na úplně jinej mód. hodila jsem za hlavu všechny svý úzkosti vztahující se k vlastnímu tělu, oblíkla se do novejch černejch dvoudílnejch plavek, vzala osušku a olej na opalování a vyrazila vůbec poprvý na podolský koupaliště. u vstupu nás přivítala fronta tak na půl hodiny, i přesto to stálo za to. všude kolem vysoký skály a spousta zeleně. k tomu ta modrá obloha bez jedinýho mráčku a síla slunečních paprsků dopadajících na mou roky slunci nevstavovanou světlou kůži. totální pohodička, ledovej čaj v ruce a Malibu od Miley Cyrus, což, jak se zdá, bude mým letním songem pro tenhle rok.
domů jsme šli až když se slunce chystalo uložit ke spánku, teplo i energii z něj jsme čerpali do posledních chvil. a já vůbec neměla pocit, že bych měla druhej den ráno vstát a jít do práce, vrátit se zpátky do reality, k tomu, co s užíváním dlouhejch letních dnů nemá nic společnýho. přišlo mi to tak vzdálený, jako kdybych doopravdy nebyla v Praze, ale na dovolený, která nemá začátek ani konec, tisíce kilometrů daleko od každodennosti.

zlatá střední cesta

   poslední dobou se vracím k myšlence zlatý střední cesty. jsem strhaná, protože má mysl je zvyklá na výšlap cestama strmejma a plnejma překážek, který si sama staví pod nohy. proč kráčet každým dnem s lehkostí máršmelou, když můžu stát na místě a toužebně se koukat v dál, že. jenže čeho je moc, toho je moc. už mě nebaví všechno to přemejšlení a analyzování a zjišťování, jak by to bylo lepší a co je vlastně nejlepší, a když nakonec přijdu na to, že všechno má svý neřešitelný proti, ocitám se vyděšená v koncích.
   s jarem asi nestačí čistit jenom tělo. chce to vzít smetáčkem i mysl zaneřáděnou přemírou zbytečnejch tíživejch myšlenek, řadou nevyřešenejch otazníků a neustálýho váhání nad možnostmi. dost bylo všech sebedestruktivních pohledů na vlastní složitost. dost bylo psaní nekonečnejch seznamů, plánování světlejší budoucnosti, která neexistuje i odkládání čehokoliv na pozdějc. snění je fajn, je krásný. pro lidi jako jsem já je to jako silná vrstva krému uprostředu suchýho piškotovýho dortu. ale všechno má svý hranice. a já vím, že MŮŽU dělat věci jinak. můžu si toho dortu ukrojit a bez výčitek se do něj zahryznout, mám-li chuť. můžu nechat valící se proud myšlenek proplouvat zkrs vlastní hlavu a nesnažit se je všechny uchopit a žonglovat s nima do tý doby, než jich bude tolik, že je nepoberu a všechny se na mě sesypou jak z protrženejch mračen.
   párkrát jsem to zkusila. nepřemejšlela jsem nad ničím, jen spontánně žila.
   nebudu se nikam vracet. jen se pokusím k prvnímu kroku v těch stejnejch botách. s bezstarostným úsměvem a trochou nadsázky k tomu.

(ne)moc fajn sobotní odpoledne

   líná a zatažená sobota. sedím v posteli pod peřinou, záda podložený svým i Honzy polštářem. vedle mě na levý polovině postele jeho peřina složená tak, jak ji včera ráno před odchodem do práce ustlal. na ní několik rozhozenejch výtisků Šamana a aktuální číslo Jógy Dnes a taky dvě rozečtený knihy. stalo se u mě pravidlem, že čtu víc knih najednou a čtu je podle nálady. jsem doma sama a to je dobře, vypadám příšerně.
   Biuti leží v rohu na mým žlutým ušáku, ze kterýho se stal postupem času spíš kočičí pelech obalenej vrstvou dlouhejch jemnejch bílejch ragdollích chlupů a z nich utvořenejch náhodně rozprostřenejch chomáčků a mezi nimi tmavý žíhaný a jako jehličky pevný chloupky naší druhý kočky, která v něm právě spokojeně odpočívá.
   z obýváku slyším, jak se Nelson tiše zvedá ze svý kartonový krabice. přichází do ložnice. se zívnutím mňoukne a rozespale mi mžourá do očí. chvilku sedí a pak koukne směrem k ušáku. vidí Bjú, jak na něm bezbranně leží a spí a mně je jasný, co bude následovat. Nelson vyskakuje na ušák. zakousne se Bjú do krku, chvíli jí zubama drží, ta se zkusí pacičkama bránit a když se ze stisku jeho zubů vymaní, seskočí z křesla na zem. Nelson si opět vybovojal její místo.
   otvírám okno, abych do místosti dostala čerstvej vzduch. kocour seskočí na zem a mňoukne na mě. kouká. nic. mňoukne znova. a ještě jednou. už je čas, říká mi. blíží se pátá, čas večeře. Nelson vždyky zkouší předběhnout čas a o večeři si říká nejmíň půl hodiny dřív. netrpělivě mňouká a hledí mi do očí, aby mi dal najevo, že mluví se mnou. odchází z místnosti a mňouká za přivřenejma dveřma. za minutu se zase vrací. vyskakuje ke mně na postel, opatrně, abych se ho nepokusila chytit a mňouká na mně, dokud neodhodím peřinu a nejdu jim podat misky s granulema.
   mňoukání ustane a dál poslouchám ticho, který je u nás doma velkou vzácností; sem tam venku mezi divočinou vysokejch travin kejhne bažant. mám chuť na kvalitní kávu. už několik dlouhejch tejdnů se jí vyhejbám. to ty moje nápady s čištěním organismu. denně zapíjím tři pilule triphaly a mladej ječmen. místo kávy si vařím čekanku s nějakými dalšími obilninami a zelejvám to sójovým mlíkem. chuť na pořádný kafe neustává. naplánovala jsem s kamarádkou na zítra návštěvu Kavárny co hledá jméno, neb jsem tam stále ještě nebyla. a nebudu. ležim s angínou.

vnímání existence

   jóga pro mě neznamená jen cvičení ásan, prodýchávání a meditace. jógu uznávám především jako ucelenou filozofii, vědu, jejíž principy můžou člověku pomoct najít sám sabe a dojít ke spokojenosti. svůj život beru jako cestu, jako vývoj. to, co bylo včera, není úplně stejný jako je dnes. měním názory, poupravuju úhel pohledu na určitý věci, získávám nový zkušenosti a vědomosti a s každým takovým dalším krokem na cestě se cejtim bejt dál. tohle všechno je pro mě smyslem života. učit se, přijímat nový podněty, nový poznatky, objevovat neobjevený a dávat si všechno dohromady v kompletní a systematickej chaos.
   mívávala jsem pocit, že jsem se toho sama o sobě díky studiu psychologie dozvěděla mnoho, ale byl to jen zlomeček, což už vím teď, jelikož neustále nalézám další a další dílky nelehkýho puzzle mý vlastní osobnosti a nejen sama sebe, ale i všeho, v čem žiju. vesmír je složitej systém, ve kterým však panuje naprostej řád a já jsem přesvědčená, že cokoliv se děje, je správně a všechno je vždycky tak, jak má bejt. dobrý i to zlý. všechno má svůj důvod, všechno má svůj protiklad, všechno se točí v kruzích, stoupá nahoru a dolů jako sinusoida.
   čím jsem starší a čím víc toho objevuju, tím víc jsem fascinována tou ohromností a pestrostí. naše běžný životy jsou velice omezený a nemáme ani tušení, co se skrývá někde jinde. nejsme vnímaví, nejsme zvídaví, zapomínáme řešit základní existenční otázky. žijeme pohodlně, máme vše a chceme ještě víc, primárně však pouze tý matérie.
   já chci číst víc, chci poznávat víc, chci bejt uvědomělá a mít přehled. jsem otevřená různejm teoriím a názorům, protože jenom tak si člověk líp udělá vlastní názor a postoj k věcem. ráda poznávám nový lidi, protože každej je úplně jinej a i lidská různorodost a jedinečnost je zajímavá. sleduju dokumenty o přírodě, o cizích zemích, obdivuju tu nekonečnou rozmanitost a přirozený botahství Země, kterýho si ale nevážíme a tohle nádherný místo k životu drastickými způsoby ničíme. kde jsou skutečný lidský hodnoty? proč by mělo bejt smyslem života nahrabat si co možná největší množství peněz za cenu toho, že se bortí celej ekosystém?
   návrat k přírodě je možná trochu moderní záležitostí, ale rozhodně je to ten správnej trend a já jenom doufám, že se bude vyvíjet a sílit. začalo to tříděním odpadu, recyklací, přírodní kosmetikou, přes ekologickou domácnost k udržitelný módě a omezením igelitovejch tašek a sáčků výměnou za textilní. každej malej krok je správnej, stačí nebejt línej a udělat pro začátek třeba jen malou změnu.
   jóga se na západě stala módní taky, především pro to, abychom vypadali krásně na Instagramu. materialismus stále překračuje esenci, podstatu, prapůvod toho, čím jsme. nejsme jenom těly v hezkejch hadrech, který krmíme dobrým jídlem. jsme součástí všeho, a právě i toho, čeho si nevážíme. kéž by si to všichni uvědomovali.

Nelson

   předevčírem měl Nelson třetí narozeniny. vyrostl z něj krásnej velkej kocour, bílej s šedým tónováním a želvovinovou kresbou na čele. má světle modrý oči, jen kolem panenek jsou tmavě modrý, nosík má tmavě růžovej s černým okrajem a polštářky na pacičkách světlounce růžový.
   osobnost tohohle zvířátka se s jeho věkem nepatrně vyvíjí a mění, ale určitý rysy zůstávaj. byť je to kocour svým vzezřením hodnej nekonečnýho mazlení, hlazení a ňuchňání, nemá to rád. hlazení jo, ale jen když stojí sám pevně nohama na zemi nebo leží někde vedle nás. jakmile se nechá chytit do náruče, protestuje cukáním, jemným kopáním a mručivým mňoukáním. často však prohrává a musí snýst aspoň minutu nebo dvě v pevným, ale láskyplným objetí.
   má rád pozornost. o tu si říká dlouhými pohledy do očí, a když to nefunguje, tak nekompromisním mňoukáním. občas sebou hodí bokem na zem aa rozvalí se na zádech bříškem nahoru, protáhne si zadní nohy a kroutí se ze strany na stranu. v týhle poloze se pacičkama sápe po lidský ruce, kope a trochu si i kousne - to všechno z lásky. kousání je jeho specialita i v případě, že nevstáváme dostatečně včas k servírování snídaně. v buzení se střídají s Bjú, ale to je na samostatnej článek.
   Nelson je tvor společenskej. je rád, když jsou všichni doma. jen tehdy je všechno tak, jak má bejt, a může v klidu spokojeně spát. když se vrátíme z práce domů, raduje se spolu s Bjú rituálním broušením drápků o škrabadlo a dlouhým protažením. jakmile ale naopak uslyší cinkání klíčů či někoho, kdo si na chodbě obouvá boty, je zle. kocour se probudí a běží a mňouká, abychom nechodili. demonstrativně sebou opět plácne o zem a zkouší přemlouvat svou roztomilostí. když ani to nevyjde a dveře se za odcházejícím zabouchnou, kocour chvíli sedí, čeká, jestli to nebyl omyl a dotyčnej se zase hned nevrátí, a když ne, propukne v žalostnej žabí pláč.
   v žabí žalozpěv propuká i Bjú, když je přes všechno to vzpírání natlačena do přepravky a jede se na chatu. nesnáší cestování v autě a nesnáší změny prostředí. Nelson cestování nesnáší taky. dokáže si s Bjú notovat celou cestu a chvílema chytá záchvat vzteku a lomcuje s mřížkou přepravky, někdy tak agresivně, že to mřížka neustojí. cestování je nenáviděná věc, ale výsledek mu za to vždycky stojí. jakákoliv změna prostředí, to je jeho! Nelie je rozenej průzkumník, zvědavě obchází každej kout, všechno očichává a ve všem se vyválí, aby si ty vůně vzal s sebou v kožíšku ještě na potom. miluje přírodu! může kolik chce okusovat ostrý stébla trávy, vyskakovat po poletujících motýlech a vysmívat se vystrašenejm ptáčkům, kteří na stromech zpívaj na poplach.
   jeho nejoblíbenějším místem k odpočinku je modrej plastovej lavór čtvercovýho tvaru. schoulí se tam do klubíčka a spí dlouhým kočičím spánkem. měkký hřejivý pelíšky mu nic neříkaj. plast je ideální, ale miluje i karton. pro kartonový krabice a papírový tašky má velkou slabost. do tašky si vleze a roztrhá ji v rozích zevnitř, anebo minimálně okouše horní okraje.

   takovej a ještě mnohem kocourkovitější je náš Nelie.

kapří líheň

co je nejlepší?

   těch návodů a alternativních způsobů, jak se zdravě stravovat, je tolik, že má člověk co dělat, aby se z toho nezbláznil. je to dost bio, raw nebo vegan? můžu si dát chleba, hrnek mlíka nebo plátek kuřecího? vždyť z pečiva se tloustne, po mlíku je nám těžko a maso je plný antibiotik a růstovejch hormonů. je dobře, že se lidi čím dál tím víc staraj o to, aby jedli zdravě, ale nic by se nemělo přehánět. s našimi kolegy v práci jsme to dotáhli do bodu, kdy se sejdem v kuchyňce se svými různorodými obědy, z nichž každej projde podrobnou analýzou, z jakých ingrediencí se skládá, a dokud nedojíme, komentujem přínos nebo škodlivost těchto složek na zdraví. jeden ohrnuje nos nad nepropláchnutým salátem, na jehož obalu bylo napsáno "washed", druhej opovrhuje masem, třetí kečupem, čtvrtej zase hromadou cizrny s kadeřávkem a rajčatovou omáčkou vysypanou do talíře ze skleněný zavařovací sklenice bez předchozího ohřátí v mikrovlnce. nakonec dojídáme s přesvědčením, že zdravý dneska neni už vůbec nic. stresovat se tím ale není vhodným řešením. na řadě je selskej rozum, kterej to obří množství informací zredukuje na použitelný minimum.

    jsem přesvědčená o jedinečnosti každýho z nás, takže co platí pro jednoho, nemusí platit pro druhýho. ajurvéda je velmi vstřícná a její přístup je mi sympatickej tím, že klade důraz jedinečnost každýho z nás a na to, abychom se cejtili dobře. rozděluje lidi podle tělesný konstituce a vlastností na tři typy, z nichž každej se někde najde víc a někde míň a podle toho pozná, co mu svědčí a čím se dostat do rovnováhy. je dobrý vnímat svý tělo, zjistit, po čem se cejtíme plni energie a po čem je nám naopak blbě.

   každej máme možnost vytvořit si seznam priorit dle vlastního uvážení. někdo chce šetřit peníze, někdo čas, někdo zdraví svý i životního prostředí. můžeme se vymlouvat na nedostatek času, peněz, nebo přiznat svou pohodlnost, protože nakonec je pravdou to, že to, co "nejde", ve skutečnosti doopravdy nechceme. získat kvalitní potraviny není jednoduchý, ale při troše snahy to neni zas tak nereálný. nemyslím si, že je bio jenom nálepka a módní záležitost. byť nelze v bio kvalitě kupovat vše, protože to by stálo opravdu spoustu peněz, alespoň některé potraviny by se hodilo v bio kvalitě mít. kdo má doma vlastní zahrádku, anebo případně sousedské konexe s možnostmi přijít si k domácí produkci ovoce a zeleniny, anebo i masa, je šťastnej člověk!

   zdraví člověka jde ruku v ruce se zdravím a přirozeností Země, matky přírody. jahody, který jsem si nasbírala v červnu na samosběru ve vesnici za Prahou, mi dávaj daleko větší smysl, než ty, co se prodávaj v supermarketu v lednu - vypěstovaný na druhý polovině světa před měsícem, s dávkou pesticidů a jiných jedů navíc, naprosto bez vůně a chuti, 50 gramů za cenu dvou kil jablek z jižní Moravy.

   čím větší možnosti máme, tím hůř. supermarkety jsou plný tisíců druhů potravin, který vůbec nepotřebujeme a který našemu zdraví nijak neprospějou. kdybychom vyřadili regály s průmyslově zpracovanými potravinami, který vydržej dlouhý měsíce či roky, moc tam toho nezbyde. čerstvost se pro mě rovná zdraví. jinak k čaji chutná právě upečený domácí koláč z deseti ingrediencí, oproti sušenkám co s pomocí kouzla jménem chemie vydržej věčně, nebo čerstvě namletá pražená káva oproti instantní břečce.

v kameni

čakry

čakra jóga je o sebereflexi. Bára často upozorňuje na to, že tenhle typ jógy nebejvá složenej z okamžiků plnejch vnitřního slunečna, duhovejch barev, pocitu radosti a splynutí s vesmírem a nekonečnou láskou. ba naopak se zde často můžeme potkat s vlastním stínem a čelit tak sami sobě, tomu, kým doopravdy za povrchem vnější slupky jsme.
   můžeme se ptát sami sebe, kdo jsme. zamyslet a zjišťovat věci, kterejch jsme si doposud nebyli vědomi. poodhalit potlačovaný, neřešený nebo doopsud vlastníma očima neviditelný aspekty naší osobnosti. taky to, co se za nimi skrejvá. proč jsme takoví, jací jsme, děláme věci, který děláme. v čem jsme sami se sebou spokojeni a v čem jsme si nejisti a proč. co nám dělá radost a v jakejch situacích cejtíme nekomfort. čeho se bojíme. v čem se cejtíme silní. a tak dále. je nekonečně mnoho otázek, který sami sobě můžeme položit. čakra jóga může pomoct vyřešit niterný potíže, se kterejma bojujeme celý roky a odstranit vnitřní tenze, se kterejma jsme si doposud nevěděli rady. neměla jsem kdy ani tušení, že existuje takováhle cesta, kterou by se dalo dojít k tak detailní a propracovaný analýze vlastního já a zjištění, proč některý věci jsou tak, jak jsou a co teď s nimi. v souvislosti s čakrami!
   pojem čakry používá Honza jako vitpný pojítko k tomu, jak si vyžádat masáž nohou, či rovnou celotělovou. odblkování čaker. vždycky jsme se tomu smáli. představili jsme si tlustou cikánku z televizní obrazovky, která na dálku jakože léčí zoufalý lidi co jí tam volaj za nemalej peníz. a pak jsem narazila na knihu o čakra józe, což mi přinešlo nejen obří aha efekt a zjištění, že filozofie jógy zcela koresponduje s mým přesvědčením o tom, jak funguje vesmír, ale i to, že čakry jsou neodmyslitelnou součástí jógy, našeho těla a že jejich uvědomění a následná práce s nimi může bejt velká věc.
   čakry jsou energetický centra v našem těle. těch hlavních je 7. linou se podél páteře od kostrče až po temeno hlavy, byť jsou naprosto nefyzický povahy. jsou nehmatatelnou energií, kterou ale - budeme-li vůči svýmu tělu dostatečně vnímaví - můžeme cejtit. teorie je složitá a věřím tomu, že mnoha lidem se ani nepodaří tuhle věc pochopit. praxe je zajímavá a pro mě osobně je velkou životní výzvou. sebereflexe je důležitá věc. je dobrý znát sebe sama. člověk se pak dívá jinak i na vše ostatní.

do tmy s vůní pylu

   je to už rok zpátky, kdy jsem v knihkupectví narazila na knihu s názvem Do tmy. zaujal mě obal (stejně jako u aut na mě první dojem dělá primárně barevnej odstín laku - jsem už prostě taková) i upozornění, že kniha získala cenu Magnesia Litera za prózu. ačkoliv tíhnu převážně k naučný literatuře, snažím se sem tam přečíst i nějakou beletrii, buď knihy velkejch zahraničních spisovatelů typu Hemingway, nebo - převážně v posledních pár letech - právě prózu českou.
   buď je to mým výběrem, anebo je to fakt, ale zdá se mi, že čeští autoři mají tendenci do svých děl pumpnout nemalou dávku melancholie nebo nostalgie, všude je přítomen temnej stín popisovanejch postav. stejně tak tomu bylo i v psychologickým románu Do tmy.
   samotářská hlavní postava byla žena, u který jsem po celou dobu četby nebyla schopna identifikovat její věk, neb její zdravotní stav byl ovlivněn nemocí i vyčerpáním, chvíli jsem měla pocit, že jí může táhnout na šedesát, jindy jí mohlo bejt klidně pětatřicet. kdo ví. žila v domě na vesnici, sama, stranila se společnosti i bližšímu kontaktu lidí, dokonce i vlastní rodiny. svou nemoc neřešila, lékaře samotovala, jediný, co pro ní existovalo, byla její vášeň pro sběr, sušení a prodej léčivejch bylin, kořenů, lístků a květů, což je tématem týhle knihy. napsaná je krásně a velmi čtivě, moc se mi líbí cit autorky Anny Bolavý pro slova a vůbec styl psaní. byť by se sem tam mohl čtenář trošku trápit společeně s hlavní postavou, vesměs je to příjemné čtení. popis jednotlivejch léčivejch rostlin a bylinek i problematika sběru svazující denní dobou, počasím i konkrétním měsícem v roce mi byl sympatickej, člověk se dozvěděl něco zcela novýho a abych pravdu řekla, na chvíli jsem zauvažovala, jaký by to bylo, sbírat si sama byliny a sušit si je na čajový směsi. jak jsem říkala, je to už rok, co jsem knihu četla a téma mě nepřestalo zajímat. návrat k přírodě je pro mě aktuální, a léčivý rostliny, pěstování nebo vlastnoruční zpracování čehokoliv stejně tak (na letošní léto mám ještě velký plány).
   fascinuje mě, že nám za barákem rostou kopřivy a my o nich nejenom nic nevíme a proto je ignorujeme, ale co hůř, radši si jdem do lékárny koupit nějakou chemku, než abychom využívali bohatejch přírodních zdrojů.

módně ekologický záležitosti

co se týče novejch informací, tak mi jich dnešní Přednáška o fungování módního průmyslu v rámci Fashion revolution mnoho nedala. vše, co bylo řečeno, jsem si už dříve přečetla na internetu, takže přednáška byla spíše pro nově zaujatý - a určitě je dobře, že se takový události pořádají - nicméně i tak mě přivedla k několika otázkám k zamyšlení a zajímavejm tématům, který můžu osobně vzít jako projekt.

pravdou je, že bez ohledu na to, kolik kusů oblečení obsahuje náš šatník, pravidelně nosíme stejně jen nějakejch 20% z toho všeho. s rukou na srdci si tohle může přiznat nejspíš každej z nás, včetně mě. věděla jsem to už před lety, kdy jsem ve svým šatníku začala provádět první menší či větší čistky a vím to i dnes, kdy mám oblečení přibližně o 2/3 méně, než jsem kdysi mívala. v pračce se mi točí stále dokola stejný kusy oblečení a ostatní mi v šatníku z různejch důvodu leží asi jen proto, aby v tý skříni něco bylo. už tak mám aktuálně víc volnejch ramínek, než plnejch. co dělat s těmi 80% oblečení, který už pravidelně nenosím? tuhle otázku beru zároveň jako velkou výzvu. protože zbavování se oblečení, který nenosím, je pro mě osobně potíž a moje lenost vítězí nad jakýmkoliv možným řešením. dříve jsem, přiznávám se, věci prostě vzala a naházela je do popelnic. dneska jsem se sekla na tom, že tohle už rozhodně dělat nebudu a k dalším vhodnejm krokům se pokouším dospět.

byť minimalismus i ekologie jsou mi blízký, nosit dokola tři trička, dvoje kalhoty a bundu podle toho jestli je zima nebo jaro, jen proto, že v podstatě víc nepotřebuju, se mi nechce. určitě není řešením spokojit se s nutným minimem a další věci nekupovat, dokud se mi starý neonosí do proděravění (pokud to vyloženě není součástí něčí životní filozofie). důležitý je se trochu zamyslet a urovnat si priority. osobně jsem stejnýho názoru jako slavná francouzská paní módní návrhářka: móda vybledne, pouze styl zůstává. je důležitější vybudovat si vlastní styl, než nakupovat jako ovce podle toho, co je momentálně in a co nosí všichni ostatní, proto, abysme to za rok zahodili, protože se věc dostala za módní zenit. mým mottem je nekupovat nic, čím si nejsem stoprocentně jistá. pokud z různejch důvodů váhám a jsem si koupí nejistá, neberu to. věc pro mě musí bejt dobře kombinovatelná s tím, co už doma mám, musí mi dobře sedět střih (kvůli čemuž většinu věcí vracím zpátky do regálů) a materiál musí bejt příjemnej a kvalitní složením. a upřímně, držím-li se svejch přísnejch kritérií, málo kdy něco koupím. což neříkám, že je špatně. prostě si vybírám.

přístupy k módě, ke spotřebě módního zboží, k tématům jako je původ zboží, výroba, materiály, cena, ekologickej či ekonomickej dopad, sezónnost, módnost a mnoha dalším každej vidí jinak a já jsem dospěla k tomu, že nehodlám odsuzovat lidi pro určitý názory, neb vím, že člověk se názorově vyvíjí a časem se posouvá dál, a to, co si myslí a dělá dnes, může bejt jiný zejtra. informovanost a vzdělávání každýho z nás je individuální, závisí jak na osobnosti a osobním přístupu, tak i na mnoha okolnostech. taky jsem kdysi byla chudou studentkou, která se chtěla hezky oblíkat, bejt aktuální a cool, takže jsem volila kvantitu a většinou na úkor kvality kvůli nižším cenám. dneska už mám hodnoty jinde, vydělávám víc peněz a moje priority v tom, co, kde, za kolik a proč nakupuju, jsou úplně jiný, než tehdy.

ze souše do vody

   narodila jsem se ve čtvrtek 21. března, v jednu odpoledne. tehdy to byl první jarní den a znamení ryb se přehouplo do berana. charakteristika berana mluví o temperementu, bojovnosti, ctižádosti, sebedůvěře, silný vůli, taky třeba o netrpělivosti, vznětlivosti. co zdroj, to maličko jiná verze, nicméně vezkrs se to velice neliší. celej život si popisy tohoto znamení pročítám znovu a znovu, a čekám, kdy sama v sobě spatřím jejich naplnění. třeba se v plný síle vlastnosti projevují až s postupem času, s věkem, říkávala jsem si. ale myslím, že už jsem na světě dostatečně dlouho a nezbejvá mi než žasnout nad touto nesrovnalostí. pokouším se na svou osobnost dívat z různejch úhlů pohledu a vzpomenout si, kdy naposled jsem šla do něčeho po hlavě a bojovala, dokud jsem nedosála cíle. v jakejch situacích se rozčiluju a bejvám netrpělivá. kdy bejvám energická a dominantní. ve všech případech - nikdy.
   v beranu jsem se nikdy nenašla. jsem totiž naprostej opak toho všeho. nikdy věci nedotahuju do konce, o silný vůli není vůbec řeč. nejsem vůdčí osobnost, ba naopak jsem docela pasivní, introvertní.
   nejsem beran ani trochu. v tom jsem se usvědčila jednoho dne, kdy jsem si přečetla charakteristiku ryby. což je znamení, který berana předchází o jedinej den. nastala zde zcela jistě chyba v matrixu, protože já jsem se měla narodit o den dřív. ryby jsou soucitný, empatický, jsou to zachránci. jsou to citlivý duše se sklony k fantaziím, kreativitě, mysticismu, intuitivnímu cítění. chybí jim vytrvalost a discpilína. jsou přizpůsobivý, snadno ovlivnitelný, bez potřeby se prosadit, s tendencí vzdávat věci před jejich dokončením. taková jsem já. cejtím se bejt rybou. navíc jsem vždycky milovala vodu, jako malá jsem se v bazénu i v moři máčela celý hodiny, potápěla se, skákala do vody pořád dokola. takže s čtením horoskopů pro berana už se neobtěžuju. jsem zcela určitě ryba.

probouzení

   i když teploty posledních několika dnů představě ideálního jara neodpovídají a moje končetiny jsou od konečků prstů až po kolena a lokty zase pěkně promrzlý, slunce zpoza hustejch mračen i tak občas vykoukne a rozzáří všechny ty do bíla, žluta a růžova rozkvětlý větve stromů a křovin. tohle období mě neuvěřitelně baví. příroda je v plný síle svýho probouzení a rozkvětu a zahaluje svět svou přirozenou krásou. radost pohledět!
   příroda a přirozenost jsou pro mě klíčovými pojmy posledních měsíců. přírodní zdroje nám toho mají mnoho co nabídnout a my jejich plodů a darů můžeme nekonečně využívat. ovšem - s notnou dávkou respektu, kterej ne každej na týhle Zemi má.
   fascinovaně prohlížím blog Katerřiny Winterový, její recepty a vůbec její obliba sezónnosti, tradice a lokálních přírodních zdrojů mi dávají inspiraci a zapadají do mý vlastní, životem se formující filozofie. zdraví je pro mě životním tématem a vždycky se k němu vracím. v poslední době získává novej rozměr, protože jdu hlouběji, ke kořenům, od moderního k původnímu.
   upsala jsme se na celodenní workshop nesoucí název Velká kuchařka přírodní kosmetiky. pořádá ho Denisa Vlková, tvůrkyně přírodních kosmetických skvostů JAGAIA, který jsem si zamilovala a s nimiž každej můj den začíná i končí. její nádhernej vztah k Zemi je obdivuhodnej a cítím z její tvorby čistou lásku. na kurz se těším a jsem zvědavá na to, co si z přístupnejch kosmetickejch ingerdiencí uvaříme a s jakými dojmy a nově nabitými poznatky odejdeme.
   v tomto roce mám chuť tvořit, probudit svou spící kreativitu a projevit se v různejch směrech, prvcích a tvarech. mám za sebou začátečnickej kurz šití na stroji a zkouším svý nervy, kolik vydrží. šít 7 hodin tričko s tím, že výsledek je absolutně nenositelnej, je pro ně velkou zkouškou. objevuju ajurvédu a zkouším si vařit z potravin vhodnejch pro mou dóšu. objevila jsem nádherný zákoutí překypující zelení nedaleko našeho domu a jen co se vrátí teplý dny, zaujmu vprostředku březový aleje svý místo na jógamatce. Velikonoce klasicky neslavím, přesto jsem letos symbolicky navařila pár vajec a obalila je zlatavým třpytem.

   dnešní report končím s příslibem zvýšení četnosti příspěvků a přáním krásnýho dne, ať už u vás svítí slunce nebo sněží trakaře.

instagram

2017/12/27

2017/12/12

2017/12/10

2017/11/22

2017/11/21

2017/11/14

2017/11/05

2017/10/30

2017/10/28

2017/10/27

2017/10/23

2017/10/10

2017/10/08

document.write(ultimaFecha);

2017/10/06

2017/10/01

2017/09/13

2017/09/07

2017/08/31

2017/07/12

2017/07/08

2017/07/06

2017/07/05

2017/06/23

2017/06/21

2017/06/18

2017/06/17

document.write(ultimaFecha);

2017/06/16

document.write(ultimaFecha);

document.write(ultimaFecha);

2017/06/13

document.write(ultimaFecha);

2017/06/08

2017/06/05

2017/06/01

2017/05/29

2017/05/22

2017/05/20

2017/05/18

2017/05/17

2017/05/14

2017/05/04

2017/04/27

document.write(ultimaFecha);

document.write(ultimaFecha);

2017/04/25

2017/04/23

2017/04/18

blog

Archiv

tihle mě čtou