2019/07/02
nový blog
jak jsem minule slíbila, v blogování opět pokračuji, jen tentokrát na jiné adrese. měním místo působiště a maličko měním i obsah blogu.
na adrese https://eladanistories.blogspot.com/ jsem zveřejila svůj úvodní článek a další budou následovat. prosím tak všech mých 5 followerů, nechť si přepíšou adresu mého blogu :)
na adrese https://eladanistories.blogspot.com/ jsem zveřejila svůj úvodní článek a další budou následovat. prosím tak všech mých 5 followerů, nechť si přepíšou adresu mého blogu :)
2019/05/22
comming soon
už nějakou chvíli mnou cloumají jemné vnitřní pohnutky, naznačující, že bych se k psaní ráda vrátila. než abych se však do toho vrhla střemhlav a bez rozmyslu, nechávám představy jemně našlapovat kolem a otevírám náruč potenciální inspiraci. hrubý náčrt v hlavě mám, ale vyobrazení jednotlivých odstínů zatím chybí. vzpomněla jsem si na svůj článek z loňského léta, který mluví za vše, co mám právě na mysli. už tehdy jsem věděla, že má blogerská tvořivost potřebuje změnit směr. nic (moc) jsem pro to tenkrát nepodnikla. a to je možná i důvod, proč jsem tento příběh, byť s otevřeným koncem, ukončila.
chystám se tedy začít znova a trochu jinak. ústředním tématem mého blogu bude příroda a náš život v souladu s ní, v harmonii s dnešní dobou. vrátit se na stromy je nemožné, ale přilblížit se k tomu, co je přirozené a pro nás i naši planetu zdravé, je naopak nezbytné.
chystám se tedy začít znova a trochu jinak. ústředním tématem mého blogu bude příroda a náš život v souladu s ní, v harmonii s dnešní dobou. vrátit se na stromy je nemožné, ale přilblížit se k tomu, co je přirozené a pro nás i naši planetu zdravé, je naopak nezbytné.
2019/02/20
mezi starým a novým
19/12/2018
do Švédska ani do Finska jsem letos nejela. auto jsem si nekoupila. zdravě jsem každej den nejedla, 30 novejch podniků jsem určitě nenavštívila a 50 knih přečíst nestihla. přes to jsem si tenhle rok neskutečně užila!
nemám tušení, co od roku 2019 očekávat a vlastně je to fajn. nechám se překvapit, co nový rok přinese. nemám chuť nic měnit, nemám náladu si nastavovat limity a cíle a není nic, co bych chtěla zlepšovat. jsem spokojená.
toužila jsem ve svém životě po harmonii. pochopila jsem, že harmonie není synonymem pro zenový klid, úsměv a bezkonfliktní mezilidské vztahy. jde o vyvážení protikladů, o vybalancování čehokoliv. harmonický vztah neznamená stoprocentní souznění dvou spřízněných duší, ale schopnost spolu být.
19/02/2019
nový rok začal krásně a krásným zůstává. mnoho se změnilo.
nová práce.
nový vztah.
nové auto (nakonec přeci jen!)
a díky tomu všemu došlo i k překopání některých starých rutin, návyků a myšlenkových vzorců.
nemám chuť ani čas číst knihy.
bojuju s brzkým ranním vstáváním, předjarní únavou a mrazy.
užívám si víkendy v sauně, filmy v posteli a snídání lívacnů s jahodami (ach ty sladké začátky!)
a jelikož nemám počítač, nepíšu a ani nebudu. na čas. splatím auto, zajedu si na dovolenou nebo na dvě, pak koupím notebook a začnu odznova. někde jinde, nějak jinak. tento prostor nechám žít ve stínu své vlastní minulosti a budu sem s hořkosladkou nostalgií chodit vzpomínat.
do Švédska ani do Finska jsem letos nejela. auto jsem si nekoupila. zdravě jsem každej den nejedla, 30 novejch podniků jsem určitě nenavštívila a 50 knih přečíst nestihla. přes to jsem si tenhle rok neskutečně užila!
nemám tušení, co od roku 2019 očekávat a vlastně je to fajn. nechám se překvapit, co nový rok přinese. nemám chuť nic měnit, nemám náladu si nastavovat limity a cíle a není nic, co bych chtěla zlepšovat. jsem spokojená.
toužila jsem ve svém životě po harmonii. pochopila jsem, že harmonie není synonymem pro zenový klid, úsměv a bezkonfliktní mezilidské vztahy. jde o vyvážení protikladů, o vybalancování čehokoliv. harmonický vztah neznamená stoprocentní souznění dvou spřízněných duší, ale schopnost spolu být.
19/02/2019
nový rok začal krásně a krásným zůstává. mnoho se změnilo.
nová práce.
nový vztah.
nové auto (nakonec přeci jen!)
a díky tomu všemu došlo i k překopání některých starých rutin, návyků a myšlenkových vzorců.
nemám chuť ani čas číst knihy.
bojuju s brzkým ranním vstáváním, předjarní únavou a mrazy.
užívám si víkendy v sauně, filmy v posteli a snídání lívacnů s jahodami (ach ty sladké začátky!)
a jelikož nemám počítač, nepíšu a ani nebudu. na čas. splatím auto, zajedu si na dovolenou nebo na dvě, pak koupím notebook a začnu odznova. někde jinde, nějak jinak. tento prostor nechám žít ve stínu své vlastní minulosti a budu sem s hořkosladkou nostalgií chodit vzpomínat.
2018/12/19
2018
co tě nezabije, to tě posílí.
teorie potvrzena v praxi.dostala jsem pár ran, psychických i fyzických, větších i menších, zklamání a bolest, které však člověka zocelí a pokud chce a dost se snaží, postaví ho znovu na nohy, aby mohl jít dál.
paradoxně, anebo možná právě proto, jsem prožívala mnoho vděčnosti za to, co všechna mi ta bolest přinesla. protože ať už věci bolí sebevíc, vždycky mají svůj smysl. jsou tu proto, abychom se posunuli dál a vnitřně rostli, sbírali zkušenosti a učili se z nich. každý nový život přece začíná velkou bolestí. ale stojí za to to vydržet, protože odměna je krásná. takže i když mi sem tam hodí vesmír klacky (nebo auto) pod nohy, stejně nepřestávám děkovat.
jóga nás učí pozorovat. vlastní myšlenky a to, co se děje uvnitř nás, ale i v našem okolí. nenechat se tím vším příliš unést. neztotožňovat se s myšlenkami, které nám jedna po druhé proplouvají hlavou, nejsou nic než myšlenkami. to co druzí říkají a dělají, nemá s námi nic společného, jsou to jen jejich slova a činy.
život je vlastně taková krásná hra.
usmívám se ve chvílích, když vidím, že pokud něco kdysi neběželo tak, jak bych si úplně přála, je ve výsledku dobře. usmívám se, když vidím, jak se mi vesmír snaží poslat mi do života přesně to, co chci, byť se to často jeví jako pravý opak. jeho vlastní interpretace mých přání mě neskutečně baví.
chtěla jsem ve svém životě harmonii. chtěla jsem lásku. obojí jsem si přáním objednala a obojího se mi svým způsobem dostává. i kdyby jen jako slovo napsané na papíru.
ať už tento rok skončí jakkoliv, uzavřu ho s pocitem, že byl opravdu hezký.
2018/10/10
auto
léto jsem projezdila ve služebním volvu. nikdy dřív jsem svoje auto neměla a ani jsem ho nikdy nechtěla. znáte to. něco to stojí, musíte to živit, udržovat, opravovat, životnímu prostředí tím neprospějete a o bezpečnosti něčeho, na co si se vší střídmostí našetříte, se dá s určitostí pochybovat. proto musím říct, že to pro mě byla zajímavá zkušenost, jezit v autě, který v základní výbavě stojí třičtvrtě milionu. zjistila jsem tím několik zajímavých věci.
s autem člověk nabývá nebývalé svobody, jakou nezná.
skončí omezení udělená jízdními řády vlaků, autobusů a mhd. skončí tlak vznikající navazujícími, posledními nočními, případně prvními ranními spoji.
čas strávený cestováním se zkrátí o dvě třetiny.
můžete se vydat kdykoliv kamkoliv, stačí jen zapnout navigaci v mobilu.
skončí neustálé tahání těžkých nákupních tašek, navíc v omezeném množství. skončí i závislost na známých, kteří auto mají, pokud potřebujete odvézt něco, co se v ruce odnést rozhodně nedá. třeba desetikilový pytel kočičích granulí. nebo kus nábytku z ikea. podobné to je, když cestujete na Moravu k babičce a najednou si nemusíte v tašce nést jen nejnutnější minimum, abyste v druhé ruce táhli přenosku se sedmikilovým kocourem. anebo vyrazíte na víkend pod stan. to neni jenom stan. je to i nafukovací matrace, pumpa k nafouknutí a spacák. plus osobní věci.
je to zábava, je to radost, je to pohodlí, je to krásná věc. ale pořád, je to jenom věc.
první dva týdny jsem jezdila se strachem staženým žaludkem. tak šíleně drahé auto! neumím moc dobře řídit! co když to někde odřu nebo rovnou nabourám? co když taky někde někoho svou nepozorností srazím?! practice makes you perfect. zvládla jsem D1 z Prahy do Zlína, zvládla jsem Český Ráj. zvládla jsem centrum Prahy včetně parkování. zvládla jsem spoustu dalších neznámých tras a míst. s navigací. s mým playlistem z mobilu připojeným přes bluetooth. s automatickou převodovkou, která zajistí, že to auto jede skoro samo. s klimatizací, která mě z letních úmorných vedrech zachraňovala před kolapsem.
pokaždé jsem do něj nasedala s pocitem, že si vozím zadek v zatraceném luxusu. dokázala jsem se vžít do role, která mi není vlastní. do lidí, kteří mají taková auta zaparkovaná doma v garáži. byla to pro mě radost. z toho, že si tohle můžu aspoň jednou zkusit. z toho, jak je život najednou jednodušší. ze samotného řízení, ve kterém jsem se po určité době zlepšila natolik, že si troufám říct, že jezdím teď líp než kde jaký chlap. získala jsem odvahu a větší pocit samostatnosti. byl to prostě skvělý pocit, sbalit si věci, hodit je do kufru, nabrat kámoše a vyrazit vstříc dobrodružství. i přes všechen ten lesk a třpyt, nepocítila jsem žádný pocit nezdravé pýchy. možná trochu sebevědomí, že jsem si v řízení začala věřit. ale jinak, pouze čirá radost. kterou pokud jsem s druhými sdílela, pak jedině tím, že jsem pro někoho někam přijela, někam ho odvezla a tím mu stejně tak ušetřila nějakou tu chvíli času. pořád - je to jenom auto. věc, která se používá k výše zmíněnému. není to nic, co vaší osobnosti přidá na hodnotě.
nic není jen tak.
i přes všechno to dobré, druhá strana mince tu přece jenom pořád je. pokud přehlédneme, kolik peněz používání a údržba auta stojí, je tu ještě něco dalšího. sedíte-li 8 hodin denně v kanceláři a jediný pohyb je pak těch pár kroků k autu, na vaší postavě se to nemilosrdně podepíše.
a pokud se rozhodnete zůstat s přáteli po práci ve městě a dát si v parku při západu slunce pivko, nezbývá nic, než jet domů stejně městskou hromadnou.
volvo už jsem vrátila. je to kruté, je to zlé a bolí to, dělat zas krok zpátky. hodina a půl cestování třemi různými dopravními prostředky do práce (a to samé ještě jednou odpoledne zpátky), namísto pouhé půlhodinky autem. dostat se na víkednouvou párty mimo Prahu kdesi na samotě u jezera, v sobotu? tři a půl hodiny, čtyři přestupy a pak kus asi dojet stopem. autem je to hodina i se zastávkou na kafe. ach!
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
