2017/06/23
život ve fázích
"tahle kniha ti změní život!" řekla mi Johanka Rybárová na kurzu výroby přírodní kosmetiky, když jsem se jí při občerstvovací pauze očima hrabala v knihovně a narážela na jeden knižní skvost za druhým, včetně knihy Cyklická žena. měla jsem na ní spadeno už delší dobu. po těchhle slovech jsem v ní přestala listovat a rozhodla se, že si jí bez ohledu na cenu koupím a přečtu.
přišla v knižním balíčku s dalšími pěti knihami, ale přišla na řadu první. během jedinýho večera jsem zhltla prvních 80 stran a zažila přitom mnoho aha momentů, kdy se mi v hlavě urovnalo povědomí o mnoha vnitřních opakujících se prožitcích, věci začaly mít logický vysvětlení a všechno, co se mi průběžně děje, co prožívám, najednou začalo dávat smysl.
vlastní cyklicitu lze aplikovat na cokoliv. třeba na psaní blogu. mám chvíle, kdy píšu o pocitech, popisuju svý aktuální rozpoložení, to, jak vnímám přítomnost, emoce a postřehy plynule přepisuju do řádků. všechno má romanticky melancholickej nádech. cejtim se bejt víc sama se sebou. jindy mám chuť si věci zorganizvoat, plánovat, urovnávat, vymejšlím strategie, co a jak dělat, a nejlepší je, když to můžu sdílet se všema kolem. jsou to články, ve kterejch přemejšlím nad tím, co je dobrý, co bych měla dělat jinak, co bych měla změnit. píšu jeden článek za druhým, a pak následujou dny, kdy si říkám, jestli jsem to nepřehnala. jestli je tohle zrovna to, co chci zveřejňovat. jestli chci tímhle způsobem vést svůj blog. přece ta původní idea byla trochu jiná, ne? možná něco upravím. něco smažu, a všechno je zas v pořádku. pro tuhle chvíli.
nikdy by mě nenapadlo, že všechny ty osobní změny souvisejí s menstruačním cyklem. že to, co jsem si ve čtvrtek horlivě naplánovala na sobotu, se změní prostě a jednoduše proto, že se přehoupnu do jiný fáze a ztratím sílu na cokoliv.
v rámci mý cesty k sebepřijetí a sebelásce je tahle kniha, tohle úžasný zjištění, naprosto klíčový. protože umět vnímat sebe sama je to nejdůležitější. nefungujeme lineárně, jako muži. měníme se ve fázích, který přicházejí a odcházejí, jako příliv a odliv. mění se nám energie, myšlení, vnímání, chování. přijetí týhle skutečnosti je velkou úlevou a vlastně něčím, co mi může pomoct v osobním rozvoji.
bejt ženou neni vždycky jednodouchý. pro nás samotný, ale i pro okolí. vědět, jak vlastně funguje naše tělo, nám může pomoct si život líp organizvoat a plánovat, abychom jím proplouvaly s lehkostí a nenuceností. nejsme stroje a neměly bychom ingorovat vnitřní pocity. nezahánět únavu kávou, když nám tělo říká, že chce odpočívat. nerozcházet se se svým klukem v období, kdy se nám zdá, že je v tom vztahu (a vlastně ve všem) úplně všechno špatně. jednou je líp, jindy hůř a vlatně mě napadá, že nejenom ženy jsou cyklický. příroda i celej vesmír má svý zákony, svý opakující se cykly, svý pravidla, kdy věci jsou tak, jak jsou.
přišla v knižním balíčku s dalšími pěti knihami, ale přišla na řadu první. během jedinýho večera jsem zhltla prvních 80 stran a zažila přitom mnoho aha momentů, kdy se mi v hlavě urovnalo povědomí o mnoha vnitřních opakujících se prožitcích, věci začaly mít logický vysvětlení a všechno, co se mi průběžně děje, co prožívám, najednou začalo dávat smysl.
vlastní cyklicitu lze aplikovat na cokoliv. třeba na psaní blogu. mám chvíle, kdy píšu o pocitech, popisuju svý aktuální rozpoložení, to, jak vnímám přítomnost, emoce a postřehy plynule přepisuju do řádků. všechno má romanticky melancholickej nádech. cejtim se bejt víc sama se sebou. jindy mám chuť si věci zorganizvoat, plánovat, urovnávat, vymejšlím strategie, co a jak dělat, a nejlepší je, když to můžu sdílet se všema kolem. jsou to články, ve kterejch přemejšlím nad tím, co je dobrý, co bych měla dělat jinak, co bych měla změnit. píšu jeden článek za druhým, a pak následujou dny, kdy si říkám, jestli jsem to nepřehnala. jestli je tohle zrovna to, co chci zveřejňovat. jestli chci tímhle způsobem vést svůj blog. přece ta původní idea byla trochu jiná, ne? možná něco upravím. něco smažu, a všechno je zas v pořádku. pro tuhle chvíli.
nikdy by mě nenapadlo, že všechny ty osobní změny souvisejí s menstruačním cyklem. že to, co jsem si ve čtvrtek horlivě naplánovala na sobotu, se změní prostě a jednoduše proto, že se přehoupnu do jiný fáze a ztratím sílu na cokoliv.
v rámci mý cesty k sebepřijetí a sebelásce je tahle kniha, tohle úžasný zjištění, naprosto klíčový. protože umět vnímat sebe sama je to nejdůležitější. nefungujeme lineárně, jako muži. měníme se ve fázích, který přicházejí a odcházejí, jako příliv a odliv. mění se nám energie, myšlení, vnímání, chování. přijetí týhle skutečnosti je velkou úlevou a vlastně něčím, co mi může pomoct v osobním rozvoji.
bejt ženou neni vždycky jednodouchý. pro nás samotný, ale i pro okolí. vědět, jak vlastně funguje naše tělo, nám může pomoct si život líp organizvoat a plánovat, abychom jím proplouvaly s lehkostí a nenuceností. nejsme stroje a neměly bychom ingorovat vnitřní pocity. nezahánět únavu kávou, když nám tělo říká, že chce odpočívat. nerozcházet se se svým klukem v období, kdy se nám zdá, že je v tom vztahu (a vlastně ve všem) úplně všechno špatně. jednou je líp, jindy hůř a vlatně mě napadá, že nejenom ženy jsou cyklický. příroda i celej vesmír má svý zákony, svý opakující se cykly, svý pravidla, kdy věci jsou tak, jak jsou.
2017/06/21
zvířata - jíst či nejíst?
jídlo se stalo vysoce módní záležitostí. vznikaj u nás stovky novejch restaurací, kaváren, bister. rozmohly se food trucky. čím víc kreativity a chutí, tím lépe. párkek v rohlíku střídá pořádnej kvalitní hambáč. vedle hovězího ještě verze bezmasá, třeba s haloumi. vegetariáni a vegani se můžou těšit, možností se (venku) dobře najíst přibejvá. to proto, že přibejvá vegetariánů a veganů - jako reakce na to, že je vlastně v módě jíst zdravě a toto je jedna z mnoha podob zdravýho životního stylu. člověk aby se v tom vyznal, co je vlatně správně, že? vegetarian, vegan, paleo, raw, bio? dřív byla cool dělená strava, dieta podle krevních skupin, stravování podle ajurvédy atd. ze všeho se stal business, ale i životní styl mnoha lidí. ten, kdo chce jíst prostě jen co nejvíc zdravě, se po prostudování všech teorií výše zmíněnejch alternativních stylů stravování může trochu ztratit. jednou maso jo, pak maso ne, mlíko jo a jinde zase ne ... tak jak teda?
vegeratiáni a vegani, mezi který se řadí mnoho jogínů, můžou na způsob stravování dívat ještě z jinýho úhlu pohledu. nejen z hlediska výživovýho, ale i etickýho, morálního, ekologickýho, spirituálního. všechno je jen o tom, jak jsou nastaveny naše priority a čemu dáváme přednost. tohle téma je velice diskutabilní a každej si najde nespočet argumentů k tomu, aby si obhájil to, jakým způsobem živí svoje fyzický tělo.
jak už jsem psala v tomhle článku, nejsem člověk, kterej jde s davem. naopak se mi většina módních vln příčí a už jen z principu věci se jim vyhejbám. aktuální trend pro mě není dostatečnej argument, proč s něčím skončit a s něčím jiným začít. důležitý pro mě je jíst zdravě a hlavně se cejtit dobře. nicméně nejsem ignorant a není mi ani jedno to ostatní. jakej má dopad produkce živočišnejch potravin. nejen na nás a naše zdraví, ale i na zdraví Země, včetně samotnejch zvířat. jóga mluví o nenásilí jako o jednom z několika eticko-morálních zásad, kterejma by se měl každej jogín řídit. o nenásilí na druhých, ale i na sobě samých. a nejen fyzickým. zlo se rodí už v samotný myšlence.
myslím, že k tomu si každej člověk musí individuálně dojít, jestli maso jíst nebo ne, nebo jestli se stát rovnou veganem.
vegeratiáni a vegani, mezi který se řadí mnoho jogínů, můžou na způsob stravování dívat ještě z jinýho úhlu pohledu. nejen z hlediska výživovýho, ale i etickýho, morálního, ekologickýho, spirituálního. všechno je jen o tom, jak jsou nastaveny naše priority a čemu dáváme přednost. tohle téma je velice diskutabilní a každej si najde nespočet argumentů k tomu, aby si obhájil to, jakým způsobem živí svoje fyzický tělo.
jak už jsem psala v tomhle článku, nejsem člověk, kterej jde s davem. naopak se mi většina módních vln příčí a už jen z principu věci se jim vyhejbám. aktuální trend pro mě není dostatečnej argument, proč s něčím skončit a s něčím jiným začít. důležitý pro mě je jíst zdravě a hlavně se cejtit dobře. nicméně nejsem ignorant a není mi ani jedno to ostatní. jakej má dopad produkce živočišnejch potravin. nejen na nás a naše zdraví, ale i na zdraví Země, včetně samotnejch zvířat. jóga mluví o nenásilí jako o jednom z několika eticko-morálních zásad, kterejma by se měl každej jogín řídit. o nenásilí na druhých, ale i na sobě samých. a nejen fyzickým. zlo se rodí už v samotný myšlence.
myslím, že k tomu si každej člověk musí individuálně dojít, jestli maso jíst nebo ne, nebo jestli se stát rovnou veganem.
2017/06/18
civilizace
"v západním světě existují místa, kterým se říká lékárny a lidé si tam přijdou koupit lék na svou nemoc. tady nic takového nemáme. to, co nás vyléčí, najdeme v přírodě a v modlitbě," říkal dneska v nějakým dokumentárním pořadu šaman žijící v Amazonským pralese. tyhle původní civilizace mají můj obrovskej odbiv a respekt. žijou v přírodě, s přírodou, jsou s ní spojeni. znají rostliny, jejich vlastnosti, jejich využití. mají svý vlastní způsoby očkování, prevence, utužování zdraví. praktikujou ozdravující obřady, při nich využívaj svou spiritualitu k propojení s přírodou, se zdrojem. líp jí pak rozuměj, berou si od ní její moudrost. naučí se rozumět i sami sobě, druhejm, vesmíru.
my, kteří žijeme v civilizovaný společnosti, tohle nikdy na vlastní kůži nezažijeme a řekla bych, že možná ani vůbec nepochopíme. díváme se na šamany a vůbec všechny původní obyvatele necivilizovanejch oblastí jako na "primitivní". řekla bych spíš, že oproti nim jsme primitivní my. "šamani pomalu odcházejí a my nic nevíme," řekl průvodce, kterej ten pořad komentoval. a já jsem o tom přesvědčená. moudrost těchho původních kmenů nám není vlastní. učíme se, studujeme, děláme vědu, objevujeme svět. zatímco oni už celej svět znali před tisíci lety. zrovna ve včerejší repríze na ČT mluvil Dalajláma při svý nedávný návštěvě v Český Republice o budhismu a o vědě. o kvantový fyzice, jak ho velmi zajímá. není čemu se divit. kvantoví fyzici dnes objevují to, co budhisti znají už dva tisíce let. jenže my jsem jinde, jsme slepí realisti, materialisti, jsme přiliš praktičtí, snažíme se věci vidět, ohmatat si je, nějak naměřit, dokázat. nejsme dostatečně vnímaví vůči tomu, co smysly nezle zaznamenat. a pak objevujeme doslova nemožné. jinými slovy, neviditelné, nehmatatelné, nic, co bychom cítili smysly. a tím to je. nedokážeme vidět jinak než očima. něco transcendentního, parapsychologickýho, něco, čemu se často přiřadí nálepka ezo a nad čím se mnoho lidí směje. a přitom i ten největší cynik na světě jistě zažil byť i jen jemnej záchvěv něčeho, co se nedá logicky vysvětlit. třeba deja vu.
věřím v přírodu. věřím v její velkou sílu a moudrost, v její léčivý schopnosti. věřím v jednotu vesmíru. ve všeprostupující energii. věřím na přírodní zákony. věřím, že všechno má svůj smysl, důvod, svůj čas. věřím v mnoho věcí. a mrzí mě, že my, v našich skvělejch civilizacích, jsme od všech těchto důležitejch věcí natolik vzdálení, odloučení. žijeme svý životy pod tlakem, v úzkostech, nerozumíme sami sobě ani ostatním, nevíme jak žít svý životy, trápíme se, žijeme v nevědomosti. mluvíme o lásce, přitom je to jen závislost a majetnictví. láska, soucit, pochopení. to jsou hodnoty, nad kterejma nikdo nepřemejšlí. ve školách se učíme biflovat nazpaměť něco, co si můžeme kdykoliv najít na internetu, ale jak pracovat s vlastníma emocema nebo jak žít ve vztazích s druhejma lidma, to nám nikdo neporadí. ničíme svět, ve kterým žijeme, přírodu, která nám je vším. myslíme si, že máme všechno, ale nemáme nic. chybí ta moudrost, kterou disponují ty "primitivní" lidi. kteří ale žili stejně kdysi, jako žijí dnes, kdežto my jsme na cestě zničit sami sebe díky tomu, že nemáme nikdy dost.
my, kteří žijeme v civilizovaný společnosti, tohle nikdy na vlastní kůži nezažijeme a řekla bych, že možná ani vůbec nepochopíme. díváme se na šamany a vůbec všechny původní obyvatele necivilizovanejch oblastí jako na "primitivní". řekla bych spíš, že oproti nim jsme primitivní my. "šamani pomalu odcházejí a my nic nevíme," řekl průvodce, kterej ten pořad komentoval. a já jsem o tom přesvědčená. moudrost těchho původních kmenů nám není vlastní. učíme se, studujeme, děláme vědu, objevujeme svět. zatímco oni už celej svět znali před tisíci lety. zrovna ve včerejší repríze na ČT mluvil Dalajláma při svý nedávný návštěvě v Český Republice o budhismu a o vědě. o kvantový fyzice, jak ho velmi zajímá. není čemu se divit. kvantoví fyzici dnes objevují to, co budhisti znají už dva tisíce let. jenže my jsem jinde, jsme slepí realisti, materialisti, jsme přiliš praktičtí, snažíme se věci vidět, ohmatat si je, nějak naměřit, dokázat. nejsme dostatečně vnímaví vůči tomu, co smysly nezle zaznamenat. a pak objevujeme doslova nemožné. jinými slovy, neviditelné, nehmatatelné, nic, co bychom cítili smysly. a tím to je. nedokážeme vidět jinak než očima. něco transcendentního, parapsychologickýho, něco, čemu se často přiřadí nálepka ezo a nad čím se mnoho lidí směje. a přitom i ten největší cynik na světě jistě zažil byť i jen jemnej záchvěv něčeho, co se nedá logicky vysvětlit. třeba deja vu.
věřím v přírodu. věřím v její velkou sílu a moudrost, v její léčivý schopnosti. věřím v jednotu vesmíru. ve všeprostupující energii. věřím na přírodní zákony. věřím, že všechno má svůj smysl, důvod, svůj čas. věřím v mnoho věcí. a mrzí mě, že my, v našich skvělejch civilizacích, jsme od všech těchto důležitejch věcí natolik vzdálení, odloučení. žijeme svý životy pod tlakem, v úzkostech, nerozumíme sami sobě ani ostatním, nevíme jak žít svý životy, trápíme se, žijeme v nevědomosti. mluvíme o lásce, přitom je to jen závislost a majetnictví. láska, soucit, pochopení. to jsou hodnoty, nad kterejma nikdo nepřemejšlí. ve školách se učíme biflovat nazpaměť něco, co si můžeme kdykoliv najít na internetu, ale jak pracovat s vlastníma emocema nebo jak žít ve vztazích s druhejma lidma, to nám nikdo neporadí. ničíme svět, ve kterým žijeme, přírodu, která nám je vším. myslíme si, že máme všechno, ale nemáme nic. chybí ta moudrost, kterou disponují ty "primitivní" lidi. kteří ale žili stejně kdysi, jako žijí dnes, kdežto my jsme na cestě zničit sami sebe díky tomu, že nemáme nikdy dost.
2017/06/16
Jinonice
Peťa, která bydlí v jednom mětským holešovickým bytě, s posměškem ráda říká, že Jinonice už nejsou Praha. že Praha končí na Andělu, možná na Smícháči, a dál že už to Praha neni. před pár měsíci ke mně jela MHDčkem. když zjistila, že se konečná zastávka autobusový linky jmenuje Ohrada, vyděsila se, že jede někam na vesnici. oukej ... pro mě na Andělu končí možná tak centrum, dál pokračuje už ten klidnější kraj.
centrum Prahy miluju a strašně ráda tam chodím. třeba bych tam i bydlela, v jednom z těch bytů s parketama a vysokejma stropama, kde se platí nehorázný částky za energie, protože v zimě je vytápění takovejch prostor poměrně náročný. jenže vzhledem k práci, i kvůli tomu, že jde o klidnější lokalitu, jsme našli skvělej byt právě tady, v Jinonicích.
s Boyfiem jsme se sem nastěhovali před rokem a půl a lepší místo jsem si snad ani nemohla přát. 15 minut metrem na Náměstí Republiky, stejně tolik autem do práce v opačným směru, pryč z města. jde o klidnou bytovou čtvrť se spoustou bohatě rozrostlý zeleně a vůbec mi nevadí, že trávu v létě sekaj jenom kolem domu naproti a jinde nechávaj divočinu. ať si traviny žijou svým životem. líbí se mi to, vypadá to původně, tak, jak příroda vypadat má. teče tu nenápadnej potůček, kterej vede do mělkýho rybníčku, nad kterým se sklání malá vrba, a kam se letos prvně rozmožilo spousta žab. dokonce tam vídávám plout sem tam kačera, později jsem před domem zahlídla pobíhat zmatenou kachnu a za ní asi sedm kachňat. žije tady i jedna kočka, která má velký štěstí a může chodit z přízemního bytu přes zahrádku rovnou ven. je černohnědá a děsně mazlivá. ale je to kočka a kočky loví. bohužel je možný, že i kachní kuřátka, neb postupem času už jich sedm určitě nebylo.
z lesa nám sem dost často zavítají bažanti. směju se jejich kokrhavým zvukům, který vydávaj, a občas, když jdu z metra domů, nějakýho potkám. oba děláme, že jeden druhýho nevidíme, každej si jde po svým, ale já ho celou dobu po očku sleduju, a mám radost, že se můžu i v Praze setkat s volně žijící zvěří. co můžu chtít víc.
na Vidouli, na ten velkej kopec za barákem, šplhám, když potřebuju uniknout od každodennosti a nadechnout se svěžesti přírody. procházím se mezi stromy, nádherným březovým hájem, anebo slezu přes kopec do lesa, kde už začíná Motol. někdy tam jdu běhat, někdy se jdu jenom projít, načerpat do plich čerstvej vzduch a energii z života stromů a dotáhnu domů plnou kapsu šišek.
centrum Prahy je jiná kapitola. tohle místo, kde bydlíme, má svý nenahraditelný kouzlo. je to taková oáza klidu, a přitom kdykoliv chci skočit po hlavě do víru velkoměsta, stačí docela málo.
centrum Prahy miluju a strašně ráda tam chodím. třeba bych tam i bydlela, v jednom z těch bytů s parketama a vysokejma stropama, kde se platí nehorázný částky za energie, protože v zimě je vytápění takovejch prostor poměrně náročný. jenže vzhledem k práci, i kvůli tomu, že jde o klidnější lokalitu, jsme našli skvělej byt právě tady, v Jinonicích.
s Boyfiem jsme se sem nastěhovali před rokem a půl a lepší místo jsem si snad ani nemohla přát. 15 minut metrem na Náměstí Republiky, stejně tolik autem do práce v opačným směru, pryč z města. jde o klidnou bytovou čtvrť se spoustou bohatě rozrostlý zeleně a vůbec mi nevadí, že trávu v létě sekaj jenom kolem domu naproti a jinde nechávaj divočinu. ať si traviny žijou svým životem. líbí se mi to, vypadá to původně, tak, jak příroda vypadat má. teče tu nenápadnej potůček, kterej vede do mělkýho rybníčku, nad kterým se sklání malá vrba, a kam se letos prvně rozmožilo spousta žab. dokonce tam vídávám plout sem tam kačera, později jsem před domem zahlídla pobíhat zmatenou kachnu a za ní asi sedm kachňat. žije tady i jedna kočka, která má velký štěstí a může chodit z přízemního bytu přes zahrádku rovnou ven. je černohnědá a děsně mazlivá. ale je to kočka a kočky loví. bohužel je možný, že i kachní kuřátka, neb postupem času už jich sedm určitě nebylo.
z lesa nám sem dost často zavítají bažanti. směju se jejich kokrhavým zvukům, který vydávaj, a občas, když jdu z metra domů, nějakýho potkám. oba děláme, že jeden druhýho nevidíme, každej si jde po svým, ale já ho celou dobu po očku sleduju, a mám radost, že se můžu i v Praze setkat s volně žijící zvěří. co můžu chtít víc.
na Vidouli, na ten velkej kopec za barákem, šplhám, když potřebuju uniknout od každodennosti a nadechnout se svěžesti přírody. procházím se mezi stromy, nádherným březovým hájem, anebo slezu přes kopec do lesa, kde už začíná Motol. někdy tam jdu běhat, někdy se jdu jenom projít, načerpat do plich čerstvej vzduch a energii z života stromů a dotáhnu domů plnou kapsu šišek.
centrum Prahy je jiná kapitola. tohle místo, kde bydlíme, má svý nenahraditelný kouzlo. je to taková oáza klidu, a přitom kdykoliv chci skočit po hlavě do víru velkoměsta, stačí docela málo.
když jsem doma sama, jen s Nelsonem a Bjú ..
poslouchám ticho.
zapílám si svíčky a vonnou tyčinku.
uklidím a užívám si čistoty a uspořádanosti kolem sebe.
večer se v bytě trochu bojím. tmy.
poslouchám ticho.
zapílám si svíčky a vonnou tyčinku.
uklidím a užívám si čistoty a uspořádanosti kolem sebe.
večer se v bytě trochu bojím. tmy.
nesuď knihu podle obalu. ale ani podle názvu nebo popisu. (i když - ten, kdo má na svědomí hnusnej výtisk knihy, je pro mě barbar. není nic lepšího, než kniha, která je uměleckým dílem nejen obsahem, ale i vizuálně. kdyby nezáleželo na obalu, pak bysme mohli mít všichni elektronický čtečky!)
Žítkovský bohyně mě nelákaly ani trochu. příběh z období socialismu a pátrání StB po jakýchsi bohyních z Moravy? wtf?! říkala jsem si celý ty roky, co jsem kolem tý knihy v knihkupectví chodila a nechápala, co na ní může bejt, že u nás má takovou oblibu. zdálo se mi, že kdo nečetl Žítkovský bohyně, jako by nebyl. najednou mi to připadalo jako národní povinná četba. a tak jsem si řekla oukej, přečtu si to a uvidím. kniha mi doma ležela snad třičtvrtě roku netknutá, zatímco jsem dávala přednost jinejm titulům a Bohyně odkládala na neurčito. stejně jako třeba osmisetstránkovýho Egypťana Sinuheta. ten mi v knihovně leží nedotčen už tak 5 let.
byla jsem nemocná, dočítala útlej titulek od Jany Šrámkový Hruškadóttir, během dalších dvou dnů jsem zhltka Šindelkovu Únavu materiálu a opět jsem stála před knihovničkou a vybírala, co teď (vždycky je co číst, i kdybych nemohla vyjít z baráku měsíc. to jsou ty moje záchvaty skupování knih po třech až šesti kusech. a pak to ani nestíhám číst) když už jsem se naladila na českou literaturu, chtěla jsem v tom zůstat. a Bohyně se najednou nabízely jako jediná možnost.
začetla jsem se hned a po pár desítkách stránek jsem vlastně byla ráda, že má ta kniha přes 400 stran, což mě předtím odrazovalo ještě víc (když něco nedočtu, špatnýho pocitu už se nikdy nezbavim). příběh se rozjel a já obracela stránku po stránce a chtěla vědět, co bude dál. nakonec ani téma nebylo vůbec špatný. nahlídla jsem do doby, kterou jsem nezažila a ani bych nikdy nechtěla. bylo to drsný. bohyně byly vlastně léčitelky s dominantní šestou čakrou. k léčení nemocí používaly přírodní zdroje, což mi bylo sympatický. byly ale taky upnutý na všemožný pověry, disponovaly zaříkáváním, zaháněly špatný počasí, uměly předvídat budoucnost druhejch a dokázaly druhýho zaklít. je až děsivý, jak jim všechno tohle šlo. o to víc, že autorka Kateřina Tučková vycházela ze studie reálnejch podkladů. všechno to, co se tam odehrálo, se stalo. všechny ty úmrtí, tragický osudy, zacházení s lidma, který zatkli, to jak z nich tamnější režim dokázal udělat úplně někoho jinýho. čarodějnici, blázna, na kterýho používali nelidský metody "léčby".
knížka se mi nakonec hodně líbila, byla velmi precizně zpracovaná.
Žítkovský bohyně mě nelákaly ani trochu. příběh z období socialismu a pátrání StB po jakýchsi bohyních z Moravy? wtf?! říkala jsem si celý ty roky, co jsem kolem tý knihy v knihkupectví chodila a nechápala, co na ní může bejt, že u nás má takovou oblibu. zdálo se mi, že kdo nečetl Žítkovský bohyně, jako by nebyl. najednou mi to připadalo jako národní povinná četba. a tak jsem si řekla oukej, přečtu si to a uvidím. kniha mi doma ležela snad třičtvrtě roku netknutá, zatímco jsem dávala přednost jinejm titulům a Bohyně odkládala na neurčito. stejně jako třeba osmisetstránkovýho Egypťana Sinuheta. ten mi v knihovně leží nedotčen už tak 5 let.
byla jsem nemocná, dočítala útlej titulek od Jany Šrámkový Hruškadóttir, během dalších dvou dnů jsem zhltka Šindelkovu Únavu materiálu a opět jsem stála před knihovničkou a vybírala, co teď (vždycky je co číst, i kdybych nemohla vyjít z baráku měsíc. to jsou ty moje záchvaty skupování knih po třech až šesti kusech. a pak to ani nestíhám číst) když už jsem se naladila na českou literaturu, chtěla jsem v tom zůstat. a Bohyně se najednou nabízely jako jediná možnost.
začetla jsem se hned a po pár desítkách stránek jsem vlastně byla ráda, že má ta kniha přes 400 stran, což mě předtím odrazovalo ještě víc (když něco nedočtu, špatnýho pocitu už se nikdy nezbavim). příběh se rozjel a já obracela stránku po stránce a chtěla vědět, co bude dál. nakonec ani téma nebylo vůbec špatný. nahlídla jsem do doby, kterou jsem nezažila a ani bych nikdy nechtěla. bylo to drsný. bohyně byly vlastně léčitelky s dominantní šestou čakrou. k léčení nemocí používaly přírodní zdroje, což mi bylo sympatický. byly ale taky upnutý na všemožný pověry, disponovaly zaříkáváním, zaháněly špatný počasí, uměly předvídat budoucnost druhejch a dokázaly druhýho zaklít. je až děsivý, jak jim všechno tohle šlo. o to víc, že autorka Kateřina Tučková vycházela ze studie reálnejch podkladů. všechno to, co se tam odehrálo, se stalo. všechny ty úmrtí, tragický osudy, zacházení s lidma, který zatkli, to jak z nich tamnější režim dokázal udělat úplně někoho jinýho. čarodějnici, blázna, na kterýho používali nelidský metody "léčby".
knížka se mi nakonec hodně líbila, byla velmi precizně zpracovaná.
2017/06/13
mít se ráda
to je to, co chci. mít ráda sama sebe. se vším, co na mně je, čím jsem. chci mít ráda svoje tělo, od prstů na nohách až po konečky vlasů. bez ohledu na tvar, strukturu, barvu. chci mít ráda všechný svý dobrý i špatný charakterový vlastnosti a povahu. bez ohledu na to, jak vypadám a jak se chovám v porovnání s kýmkoliv na světě. protože porovnávání je nesmysl. jsem to 100% já. nemůžu a ani NECHCI bejt ani trochu jako někdo jinej.
se sebeláskou bojuju, je to celoživotní boj. ale já nechci bojovat. chci žít v klidu a míru. sama se sebou. se svejma stehnama, suchejma vlnitejma vlasama, se svou citlivostí a introverzí.
přemejšlela jsem, jak to všechno napravit. rozhodně nestačí opakování afirmace mám se ráda. člověk tomu stejně nevěří. neni to upřímný. jsou tu mnohem přínosnější věci, pro naši duši o dost výživnější.
nikdy jsem nebyla schopná si říct, že se mi na sobě něco líbí. už jen ta představa mi přišla divná. přesto jsem se překonala a rozhodla jsem se, že najdu alespoň něco. a tak jsem začala úplnejma drobnostma, prošla postupně celý tělo a nestačila jsem se divit, kolik krásností jsem na sobě našla. ať už je to tvar nehtů, barva očí nebo jednotlivý znamínka na těle. všechno jsou to maličkosti, které tvoří nás, náš celek, a který z nás dělají jedinečnej originál. nikdo tohle všechno, co my máme, nemá. a ačkoliv tu jsou i ty části na těle, který se mi na sobě nelíběj, pořád spadaj do toho celku. jak zvláštní, ale zároveň neskutečně osvobozující mi přišlo, oblíct si kraťásky, nechat svý stehna, ať jsou tím, čím jsou, ať už vypadaj jakkoliv, a vyrazit si do města. nechci si nic nalhávat, ale možná přišel i malej záchvěv pyšnosti sama na sebe na to, že jsem se odvážila zahodit všechno to trápení a obavy, jak v očích druhejch vypadám.
velkou terapií pro mě byla návštěva podolskýho koupaliště před pár týdny. lidi tam byli doopravdy různí. špekatí, bílí i do ruda spálení, s povislou kůží, s jizvami, s celulitidou, chlupatí, nesymetričtí. prostě spousta "nedokonalosti". nikde žádný zástupy prototypů krásy, kterejch je plnej internet. realita je venku. obrovská úleva!
na jedný páteční lekci jógy jsme si v závěrečný meditaci měli představit, že stojíme naproti člověka, kterýho máme opravdu rádi. toho jsme potom v představě přátelsky obejmuli. jak samozřejmý a přirozený, někoho obejmout. mít někoho rád. pak jsme si měli představit, že my jsme ten druhý. stojíme naproti vlastní osobě. díváme se sami sobě do tváře, vidíme svý tělo, jak tam jen tak nevinně stojí. a pak se stejným způsobem obejmeme. ten pocit, kterej jsem tenkrát zažila, se nedá slovy popsat. bylo to něco, co jsem nikdy nezažila. vzpomínám si na velmi silnej pocit soucitu a lásky. slzy se mi draly přes zavřený víčka ven. nikdy mě nenapadlo se sama na sebe podívat z pohledu někoho jinýho. je tak jednoduchý mít ostatní rád. tak proč by mělo bejt tak nepřekonatelně těžký mít rád sám sebe?
se sebeláskou bojuju, je to celoživotní boj. ale já nechci bojovat. chci žít v klidu a míru. sama se sebou. se svejma stehnama, suchejma vlnitejma vlasama, se svou citlivostí a introverzí.
přemejšlela jsem, jak to všechno napravit. rozhodně nestačí opakování afirmace mám se ráda. člověk tomu stejně nevěří. neni to upřímný. jsou tu mnohem přínosnější věci, pro naši duši o dost výživnější.
nikdy jsem nebyla schopná si říct, že se mi na sobě něco líbí. už jen ta představa mi přišla divná. přesto jsem se překonala a rozhodla jsem se, že najdu alespoň něco. a tak jsem začala úplnejma drobnostma, prošla postupně celý tělo a nestačila jsem se divit, kolik krásností jsem na sobě našla. ať už je to tvar nehtů, barva očí nebo jednotlivý znamínka na těle. všechno jsou to maličkosti, které tvoří nás, náš celek, a který z nás dělají jedinečnej originál. nikdo tohle všechno, co my máme, nemá. a ačkoliv tu jsou i ty části na těle, který se mi na sobě nelíběj, pořád spadaj do toho celku. jak zvláštní, ale zároveň neskutečně osvobozující mi přišlo, oblíct si kraťásky, nechat svý stehna, ať jsou tím, čím jsou, ať už vypadaj jakkoliv, a vyrazit si do města. nechci si nic nalhávat, ale možná přišel i malej záchvěv pyšnosti sama na sebe na to, že jsem se odvážila zahodit všechno to trápení a obavy, jak v očích druhejch vypadám.
velkou terapií pro mě byla návštěva podolskýho koupaliště před pár týdny. lidi tam byli doopravdy různí. špekatí, bílí i do ruda spálení, s povislou kůží, s jizvami, s celulitidou, chlupatí, nesymetričtí. prostě spousta "nedokonalosti". nikde žádný zástupy prototypů krásy, kterejch je plnej internet. realita je venku. obrovská úleva!
na jedný páteční lekci jógy jsme si v závěrečný meditaci měli představit, že stojíme naproti člověka, kterýho máme opravdu rádi. toho jsme potom v představě přátelsky obejmuli. jak samozřejmý a přirozený, někoho obejmout. mít někoho rád. pak jsme si měli představit, že my jsme ten druhý. stojíme naproti vlastní osobě. díváme se sami sobě do tváře, vidíme svý tělo, jak tam jen tak nevinně stojí. a pak se stejným způsobem obejmeme. ten pocit, kterej jsem tenkrát zažila, se nedá slovy popsat. bylo to něco, co jsem nikdy nezažila. vzpomínám si na velmi silnej pocit soucitu a lásky. slzy se mi draly přes zavřený víčka ven. nikdy mě nenapadlo se sama na sebe podívat z pohledu někoho jinýho. je tak jednoduchý mít ostatní rád. tak proč by mělo bejt tak nepřekonatelně těžký mít rád sám sebe?
jóga se dá definovat mnoha různými způsoby. pro každýho ale znamená něco jinýho. pravdou je, že je potřeba si uvědomit, co pro mě jóga znamená a proč to dělám. nikdy jsem si tuhle otázku nepoložila takhle přímo. byla to opět Bára, která mě na ni navedla. a tak se pokouším si svý jógový cíle uvědomit a používat je jako záchytnej bod svý jógový praxe.
mým momentálním cílem je přijetí a sebeláska. moje fyzický tělo je pro mě stejně důležitý, jako duševní stránka. jógou bych ráda došla k vyrovnanosti, k přijetí sama sebe. k přijetí toho, kým jsem a jaká jsem, nejen zevnitř, ale právě i zvenku. chci přijmout svý tělo. mít ho ráda. cejtit se v něm dobře, a pohodlně, bejt v něm spokojená. což momentálně nejsem a nikdy jsem ani nebyla.
mým cílem je harmonie. nejen ve mně, ale i ve spojení se vším ostatním. duševní klid. láska. překonání pocitu oddělenosti. překonání vlatních vnitřních strachů.
nakonec chci žít život tak, aby byl mým sebevyjádřením.
mým momentálním cílem je přijetí a sebeláska. moje fyzický tělo je pro mě stejně důležitý, jako duševní stránka. jógou bych ráda došla k vyrovnanosti, k přijetí sama sebe. k přijetí toho, kým jsem a jaká jsem, nejen zevnitř, ale právě i zvenku. chci přijmout svý tělo. mít ho ráda. cejtit se v něm dobře, a pohodlně, bejt v něm spokojená. což momentálně nejsem a nikdy jsem ani nebyla.
mým cílem je harmonie. nejen ve mně, ale i ve spojení se vším ostatním. duševní klid. láska. překonání pocitu oddělenosti. překonání vlatních vnitřních strachů.
nakonec chci žít život tak, aby byl mým sebevyjádřením.
2017/06/08
čas knih
s příchodem léta přišla i chuť začíst se do příběhů. po půl roce jsem odložila literaturu o józe, meditacích, ajurvédě a o přírodě a nechala se zlákat nejen beletristickejma knižníma novinkama, ale oprášila jsem i starší tituly, který v mý knihovničce čekaly na svou chvíli.
nad koupí knihy Ke dnu od Anny Bolavý, o jejíž knižní prvotině Do tmy jsem psala nedávno, jsem neváhala ani minutu. tahle autorka mě neskutečně baví. její příběhy s příměsí tajemna se čtou samy, těžko se odkládá něco tak napínavýho. kniha navázala pohledem některých postav z knihy Do tmy. o bylinách už však nepadá ani slovo. k původním přibylo mnoho postav nových a jejich osudy se proplétají a vyvíjí tak hrozivě, že z nich čtenáři místy může lehce přeběhnout mráz po zádech. titulu jsem dala pět hvězdiček z pěti. víc takovejch knih, prosím!
skvělá byla i útlá Hruškadóttir od Jany Šrámkový. další skvělá česká spisovatelka a její překvapivej příběh. chystám se i na její druhej román Zázemí a jsem zvědavá, jestli to bude taky tak dobrý. nestačí jen vydařenej způsob, jakým autor píše. Petru Hůlovou jsem si kdysi oblíbila při čtení Macochy, ale u knihy Přes matný sklo jsem se neuvěřitelně nudila, vůbec nic mi nedala. Paměť mojí babičce byla zajímavá, ale dějově se vlekla a proto jsem to vzdala ve třech čtvrtinách a sáhla po něčem jiným.
poté, co jsem včera večer přispěchala domů se dvěma novejma knihama, jsem se do jedný z nich okamžitě pustila. jmenuje se Věřejná tajemství a napsala ji držitelka Nobelovy ceny za literaturu, Alice Munro. po prvních čtyřiceti stranách nemám nejmenší tušení, za co přesně jí tu Nobelkovu dali. zlákal mě popis knihy, kterej se tvářil, že to bude kdovíjakej trhák z kanadskýho prostředí, ale zatím žádná sláva. nevzdám to a těch zbylejch 230 stránek dočtu a uvidíme.
hned potom na mě čekají Marie a Magdalény, který byly recenzovány všude možně velmi kladně, takže tady tuším větší úspěch a moc se na to těším.
můj příští nákup bude obsahovat A objevíš poklad, který v tobě dřímá od mýho oblíbenýho Laurenta Gounellea, psychologa a spisovatele kterej píše oči otevírající příběhy, který vám změněj přístup k životu. napsal taky Bůh chodí po světě vždycky inkognito a Muž který chtěl být šťastný. poslední jmenovanou knihu jsem četla dokonce dvakrát a možná že ne naposled. pak mě láká taky sbírka povídek od Tove Jansson s názvem Cestovt na lehko. tahle paní napsala všechny ty úžasný příběhy o mumíncích, který jsem četla za svýho dětství. teď si od ní můžeme přečíst povídky o cestování a přírodě, i různých emocích, o tématech, jež jí byly po celej život blízký.
nad koupí knihy Ke dnu od Anny Bolavý, o jejíž knižní prvotině Do tmy jsem psala nedávno, jsem neváhala ani minutu. tahle autorka mě neskutečně baví. její příběhy s příměsí tajemna se čtou samy, těžko se odkládá něco tak napínavýho. kniha navázala pohledem některých postav z knihy Do tmy. o bylinách už však nepadá ani slovo. k původním přibylo mnoho postav nových a jejich osudy se proplétají a vyvíjí tak hrozivě, že z nich čtenáři místy může lehce přeběhnout mráz po zádech. titulu jsem dala pět hvězdiček z pěti. víc takovejch knih, prosím!
skvělá byla i útlá Hruškadóttir od Jany Šrámkový. další skvělá česká spisovatelka a její překvapivej příběh. chystám se i na její druhej román Zázemí a jsem zvědavá, jestli to bude taky tak dobrý. nestačí jen vydařenej způsob, jakým autor píše. Petru Hůlovou jsem si kdysi oblíbila při čtení Macochy, ale u knihy Přes matný sklo jsem se neuvěřitelně nudila, vůbec nic mi nedala. Paměť mojí babičce byla zajímavá, ale dějově se vlekla a proto jsem to vzdala ve třech čtvrtinách a sáhla po něčem jiným.
poté, co jsem včera večer přispěchala domů se dvěma novejma knihama, jsem se do jedný z nich okamžitě pustila. jmenuje se Věřejná tajemství a napsala ji držitelka Nobelovy ceny za literaturu, Alice Munro. po prvních čtyřiceti stranách nemám nejmenší tušení, za co přesně jí tu Nobelkovu dali. zlákal mě popis knihy, kterej se tvářil, že to bude kdovíjakej trhák z kanadskýho prostředí, ale zatím žádná sláva. nevzdám to a těch zbylejch 230 stránek dočtu a uvidíme.
hned potom na mě čekají Marie a Magdalény, který byly recenzovány všude možně velmi kladně, takže tady tuším větší úspěch a moc se na to těším.
můj příští nákup bude obsahovat A objevíš poklad, který v tobě dřímá od mýho oblíbenýho Laurenta Gounellea, psychologa a spisovatele kterej píše oči otevírající příběhy, který vám změněj přístup k životu. napsal taky Bůh chodí po světě vždycky inkognito a Muž který chtěl být šťastný. poslední jmenovanou knihu jsem četla dokonce dvakrát a možná že ne naposled. pak mě láká taky sbírka povídek od Tove Jansson s názvem Cestovt na lehko. tahle paní napsala všechny ty úžasný příběhy o mumíncích, který jsem četla za svýho dětství. teď si od ní můžeme přečíst povídky o cestování a přírodě, i různých emocích, o tématech, jež jí byly po celej život blízký.
2017/06/05
radosti
člověk by si měl dělat radost. sám sebe pochválit, dopřát si něco, co má rád, udělat něco, co mu zpříjemní den. myšlenkou tantry je oslava života. nikoliv cesta nebo určitej cíl, ale život jako oslava. jaký by to bylo, povýšit běžnej okamžik na něco mimořádnýho a udělat z toho malou, třeba i pomyslnou oslavu?
uvědomovat si radosti každýho dne považuju za nezbytnost ke šťastnýmu životu. a nemusí to bejt novej iphone, co nám zajistí radost dnes a ještě na dalších pár dní dopředu. je spousta dostupnějších, třeba i nematerialistickejch věcí, který stojí za to si užívat všemi smysly.
odevzdávání se prvním slunečním paprskům.
jóga v parku.
obracení stránek v nový knize.
západ slunce tvořící na obloze modrofialovorůžovooranžovou kresbu.
výživnej desetihodinovej spánek.
les, se všemi jeho zvuky a vůněmi.
sladká chuť třešní.
uvědomovat si radosti každýho dne považuju za nezbytnost ke šťastnýmu životu. a nemusí to bejt novej iphone, co nám zajistí radost dnes a ještě na dalších pár dní dopředu. je spousta dostupnějších, třeba i nematerialistickejch věcí, který stojí za to si užívat všemi smysly.
odevzdávání se prvním slunečním paprskům.
jóga v parku.
obracení stránek v nový knize.
západ slunce tvořící na obloze modrofialovorůžovooranžovou kresbu.
výživnej desetihodinovej spánek.
les, se všemi jeho zvuky a vůněmi.
sladká chuť třešní.
2017/06/01
všeprostupující energie
kde je pozornost, tam je energie. v Bindu si z krabičky tahám různý moudra, ale tohle je jedno z těch, který považuju za mně nejvíc oči otvírající. cokoliv se člověk rozhodně změnit nebo dělat, nějakým způsobem žít, vždycky je zapotřebí uvědomit si, čemu věnuje svou pozornost. naše myšlenky, ať už vědomý, nebo schovaný lehce pod hladinou, ovlivňují naše nazírání na svět. věřím tomu, když se říká, že jsme to, o čem přemýšlíme. že svejma myšlenkama tvoříme svůj svět. cokoliv si myslíme, je naše realita, naše pravda. každej může mít jinej úhel pohledu na cokoliv. nejen na poloplnou nebo poloprázdnou sklenici. sama jsem se několikrát přesvědčila o tom, že změna myšlení může znamenat opravdovou změnu, časem klidně i okem viditelnou a pacičkami hmatatelnou.
z jógovýho hlediska jsem však pro tuhle skutečnost získala zase trošku širší záběr. dřív jsem o myšlenkách nepřemejšlela jako o energii. energii, která tvoří všechno. tudíž mě nenapadlo, že se s ní dá tvořivě pracovat.
na konci kurzu čakra jógy jsme se Báry ptaly, jestli na úrovni čaker můžem něco v našem životě měnit. jestli se dají tím, že budeme cvičit ásany, funkce jednotlivejch čaker ovlivňovat. kde je pozornost, tam je energie, řekla. přišel aha moment, na závěr naprosto ieální. o tom je čakra jóga. o možnosti harmonizace čaker v těle cvičením, zaměřováním pozornosti, meditacemi.
"Vše, co vidíme, jsou naše představy. Není to naše oko, co vidí, ale naše duše." - Buddha
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
