2016/11/20

jogínka

najíždim na jejich webový stránky a pokoušim se ze svýho telefonu vytřískat rychlou informaci o tom, kde se Bindu Yoga nachází. zase jsem si před odchodem na akci nezjistila, kde přesně to je. klasika. pamatuju si ulici Drtinova, někde na Andělu. no ale kde někde? cestou metrem, kde není signál, se mi jejich web nenačítá. teprve když vylejzám z vlakový soupravy se konečně doberu ke kontaktu, s odkazem na mapu. tramvaj 9, 12, 16, 20, který tam prej jedou. oukej. běžim z metra a sedám na první devítku co přijede. cestu tramvají nevnímám a dál prosim svůj děsně pomalej telefon, aby mi ukázal, kde to posvátný místo, za kterým se plna očekávání ženu, vlastně je. dveře tramvaje se na další zastávce zavíraj s tim, že „příští zastávka: Palackého Náměstí“. doprdele, néé! začínám bejt docela nervózní. mám dvacet pět minut do začátku lekce, s tim, že tam člověk má přijít 10 minut před, pozdějc už mu neotevřou. a já nejenom že nevim, kde to je a kudy se tam jde, ale ještě jedu na úplně špatnou stranu. devítka má výluku a jezdí jinak, zjišťuju na Palačáku. bezva no. sedám na tu samou tramvaj v opačným směru a jedu zpátky, kde konečně nastupuju do tý správný.

dobíhám do jógovýho studia udejchaná, rozrušená a ve spěchu otvírám hlavní dveře do recepce. jako bych vstoupila do vakuovýho prostoru, kde se čas zastavil a to venku, odkud jsem teď přišla, vlastně vůbec neexistuje. dejchlo na mě hřejivý teplo, volume ticha měli na max. z prostředí i obou slečen za recepčním pultem, který mě pozdravily asi dvacetkrát tišeji než já je, vycházel nekonečnej klid. jsem ještě v Praze? nebo jsem se teleportovala do nějakýho paralelního prostoru, kde může člověk zapomenout na všechny problémy světa a kde může prostě jenom bejt, tak jak je?

hned mi dochází, proč jsem sem vlastně přišla. chci se dostat na stejnej level, kterej tady prostupoval vším. uklidnit se, uvolnit a naučit se vnímat sama sebe a uvědomovat si jednotu vesmíru. všechny ty věci, na který jsem přišla už dávno a čím mě jóga nesmírně zaujala.

konkrétně čakra jóga mě zajímala nejvíc. a byť jsem za lekci vysolila nemalou částku, nelituju ani koruny, protože tenhle zážitek za to stál. příjemný prostředí s tlumeným světlem solnejch lamp evokující pocit bezpečí, teplo z vyhřívanejch podlah a skupinka pouze šesti žen včetně mě a lektorky Dáši. byla skvělá a celejch devadesát minut mi zpříjemňovala večer. vedla nás a starala se o to, aby se naše myšlenky ubíraly k nám, k našemu tělu, abychom vnímaly všechny jeho části od jedný čakry přes druhou. abychom si uvědomovaly samy sebe. abychom se soustředily se na hlubokej dech, kterej prostupoval celým naším tělem a rozvířil jeho energii, a to i za pomoci ásan, který byly velmi jemný, což mi jakožto začátečníkovi vyhovovalo. moc se mi líbí formulace typu že tak jak něco je, tak je to správně. pokud něco chceme dělat, můžeme, ale nemusíme. cokoliv si vybereme, je správně. všechny naše pocity, emoce i myšlenky jsou v pořádku. důležitý je vnímat, co nám tělo chce říct. uvědomit si svý pocity a ty pak přijmout, tak jak jsou. emoce jsou jenom energie. všechno to má prostě velkou hloubku a to mě naplňuje - vědomí, že můžu kdykoliv odejít na místo, kde jsou lidi na podobný vlně.

upřímně: propadla jsem józe. stejně jako mnozí přede mnou. jelikož jsem nerada součástí něčeho, pro co blázní tisíce lidí kolem a já nejsem stádní typ, jóga mě dlouhou dobu obloukem míjela. jenže jsem zjistila, že nejde ani tak o cvičení, na který mám chodit abych zhubla a posílila svaly (pokud se tak stane, bude to vítaný plus, ale neberu to jako očekávanou prioritu.) je to věda, moudrost. je to spojení mě a všeho. je to cesta za pochopením mojí podstaty. za přijetím. nechci a nemůžu se o tom dneska dlouze rozepisovat, protože si jsem vědoma toho, že jsem naskočila do vlaku, jehož cesta bude ještě velmi dlouhá. vim ale taky, že tenhle vlak jede oproti pražskejm tramvajím tim správným směrem, bez výluk.

holešovický povstání

otvíračka SIGNATURE store & cafe ve VNITROBLOCKu pro mě byla zatim nejzajímavější událostí tohohle podzimu. předtim jsem výstavbu průběžně sledovala na fejsu a říkala si, že mezitim zajdu omrknout aspoň první projekt lidí, co se rozhodli žít tim, že začnou vlastnoručně předělávat ruiny starejch budov v Praze v něco příjemně využitelnýho: Kulturní sportovnu na Radlický, což jsem - byť to mám z domova pár stanic metrem - doteď neudělala. jejich Kavárnu co hledá jméno jakbysmet. shame on me! a to jsem se rozhodla, že prozkoumám Prahu 5 jakožto svoje nový bydliště (oukej, bydlim tam už rok, ale stále je to pro mě čerstvý) ať vim, kde vlastně žiju. jak už název napovídá, podstatou tohohle místa maj bejt sportovní i kulturní události všeho druhu. ale o tom asi někdy jindy, až budu doopravdy vědět, o co tam jde.

tedy SIGNATURE přišel na řadu první. opening jsem si nechtěla nechat ujít. a to i přesto, že se konal v pondělí a začínal už ve dvě odpoledne, kdy my, prachobyčejní otroci svého zaměstnání, máme ještě tři hodiny těžký kancelářský dřiny před sebou a na volnočasový juchání si v tu dobu můžem jenom myslet.

VNITROBLOCK má bejt v podstatě celej komplex navazujících budov přestavěnej pro účely kulturní, sportovní, stravovací nebo prostě jen kávově odpočinkový a SIGNATURE je po tanečním SECTORu další jeho část, která se stihla vytvořit i otevřít. kavárna a shop s designovejma věcma v jednom velkým prostoru.

s Vojtou a jeho bráchou jsme vylezli z tramvaje někdy v sedum večer. zcela upřímně a narovinu: nekoukla jsem se předtim vůbec na mapu, kde že to ten industriální barák stojí. představovala jsem si, že to musí bejt v holešovický tržnici, někde mezi Jatkama 78 a Mintem. takže jsme procházeli nočními uličkami tržnice a vyhlíželi, jestli někde v dálce neuvidíme světýlko. kde nic tu nic. fajn. vykročila jsem k prvnímu cizímu člověku postávajícím někde bokem a zeptala se ho, kde může bejt ta Tusarova ulice. ukázal mi ať jdu támhle a pak doleva a dojdu tam. oukej. po půl hodině jsme to našli. zevnitř šlo teplo, hlasitá taneční hudba a vůně palačinek a nevim proč mě vyvedl z míry docela honej počet účastníků. prošli jsme si každej kout. omrkli hadry a doplňky, zjistitli, čím vším si můžem nacpat bříška k prasknutí, nahlídli v rychlosti nahoru do SECTORu a dole pak na taneční vystoupení, který byly součástí doprovodnýho programu a výstavu fotografií zachycujících sportovní aktivity, tanec především. celej interiér je cihlovej a byť se může zdát, že to je ještě nedodělaný, ne. je to tak schválně. a je to hezký. jelikož je u mě je jídlo vždy na prvním místě a jelikož hlad má velký oči, sprášila jsem asijskej burger s chedarem, chilli, nakládanou mrkvi a koriandrem u Crush Street Food i velmi slastně chutnající sladkou tečku v podobě palačinky s karamelem a kokosem, který tam dělali Mikey´s Little Sins. pak už jsem jen popadla sklenici bílýho a svalila se spokojeně na gauč.

podzim pod zemí

jsou tady. dny, kdy přestalo svítit slunce. za oknem vidím noc i za bílýho dne. nic než to, snad možná ještě dešťový kapky dopadající na parapet. na mokrej už Nelson pacičkama nešlápne. kouká ven pěkně v suchu za oknem, jak se tam nic neděje. hěhem dvou tejdnů nahodil hustej winter coat, na krku mu vyrostl sexy límec v bílý barvě a celkově je takovej velice nadýchanej a mnohem víc jí a spí.

není to jen opadaný listí veselých barev rozevlátý všude kolem, když se řekne podzim. je to i právě tohle to temno, zatažená obloha a hustý mlhy způsobující těžkou celodenní únavu a dost možná i nějakej ten sezónní pocit smutku. vzduch se ochladí, ubyde jasu a barev, vším prostoupí melancholie a nás to strhne s sebou ať chceme nebo ne.

mám tendence o tom psát. jak kdybych si libovala tady v těch temnejch myšlenkách. jako by se mi na tom přece jenom něco líbilo. už dlouho si představuju cestu na sever. na Island třeba. do těch syrovejch pustejch končin, kde neni nic, jen rozlehlá příroda a ledovej vzduch. chce se mi číst knihy o záhadách. keltskou mytologii třeba. nebo Neměnnost leopardích skvrn - podruhý znova. poslouchám Röyksopp, elektronickou hudbu týhle norský skupiny. tohle všechno dohromady je takový moje pojetí undergroundu. baví mě to, zároveň si ale uvědomuju, že to může mít v tomhle období trochu sebedestruktivní efekt.

sluneční doping

bejvaj okamžiky, kdy vážně hodně lituju, že u sebe nemám foťák a nemůžu tak určitou situaci navždycky zvěčnit. jako třeba teď, kdy sedím znuděná a unavená v kanceláři a najednou si všimnu, jak tam venku po mnoha zamračenejch, šedivejch, těžce depresivních dnech zpoza mračen vykouklo slunce, jeho paprsky dopadaj na zeleno žluto oranžový listí v korunách stromů, třepotajících se divoce ve větru, což způsobuje magický probleskování a nádhernej zlatavej třpyt, za kterej by se ani vánoční prskavky nemusely stydět. za celej svůj život jsem si ničeho takovýho nikdy nevšimla. stromy byly stromama, vítr větrem. samozřejmost všedních dnů, nad kterou se člověk nepozastaví. přitom se stačí prostě podívat jinak a člověk může spatřit velkou krásu, kterou je příroda sama o sobě.

2016 (shrnutí)

musim se pochválit, letos jsem na sobě fakt tvrdě pracovala. držela jsem se úzce svejch předsevzetí a jestli to mám teď zhodnotit zpětně, udělala jsem určitě velkej pokrok.

co jsem si ale především odnesla z tohohle roku:

„všechno zlý je k něčemu dobrý.“ děkuju za to všechno zlý! pomohlo mi to se dostat zase o kousek dál. takže je nakonec všechno mnohem mnohem lepší.

„podle sebe soudím tebe“ má rozhodně něco do sebe a stalo se předmětem mýho sledování a analyzování. je fascinující, co lidi dokážou o druhejch říct, aniž by si předtim zametli před vlastním prahem. to mě hodně uklidňuje.

vim, že rok ještě neskončil. jenom nepředpokládám, že ještě letos přijdu na něco tak zásadního.

kaktus

žlutá

podzim přišel šíleně rychle. nikoho se neptal a je tu. venku leje jako z konve a předpověď hlásí liják ještě na dalších pár dní. plody šípků v tomhle mokru shnily dřív, než jsem si stihla pár větývek naaranžovat do skleněný lahve od mlíka. doufám že se to samý nestane i s listím stromoví. čekám na ty barvy celou věčnost a chci se venku dívat, jak se všechno barví do žlutý, oranžový, hnědý i červený - příjemnejch a teplejch barev přírody, který nám dodaj poslední dávku energie, než to všechno opadá a zůstanou jen holý pahýly, sychravo, tma a podzimní deprese.

žlutá už pomalu nastupuje a to je dobře. v poslední době si na týhle barvičce silně ujíždím. trvá to už dýl, ale teprve v poslední době se to projevuje ve vší síle.

vyhlídla jsem si v ikee žlutý křeslo. velkej a pohodlnej ušák výrazný žlutý barvy, pro kterej si co nevidět jedu a udělám si tim obří radost. strávím v něm celej podzim a zimu, přečtu v něm hromadu knih, napíšu desítky článků a vypiju litry čaje a spoustu hrnků brazilský kávy. zároveň mě nedopadne žádnej podzimní chmur. protože bejt obklopená takovouhle pozitivní barvou mě před vším zlým musí zákonitě ochránit!

kouzlo podzimního okamžiku

píšu jeden článek za druhým. mám tolik nápadů, až mi to začíná připadat trochu násilný. jenže jakmile mám nápad, chce se mi o tom rozepsat. a tak tvořim větu za větou, co mě napadá, píšu si to vlastně jen tak pro sebe, bez záměru o zveřejnění, a ono z toho pak nakonec vznikne článek. myslim že jsem začala psát vážně ve správnou chvíli. podzim je pro mě obdobím nejvíc tvůrčím. s příchodem září nebo října obvykle zakládám novej blog, anebo ladim design a jsem rozhodnutá zase psát. září pro mě znamená nový začátky. je prakticky jedno čeho. nemusí jít jenom o psaní. prostě chytám druhej dech a mám chuť se pustit do věcí.

Amy

   dokument o Amy Winehouse jsem chtěla vidět od tý doby, co u nás přišel do kin. vůbec ne proto, že bych její hudbu poslouchala, nebo mě ona jako osobnost jakkoliv zajímala. sotva jsem to jméno znala. zajímal mě její příběh. jak se to stane, že se člověk ve dvaceti sedmi ufetuje k smrti. proč. jak.
   koncem léta to promítali v Crossu, tak jsem šla. ten příběh byl pro mě hodně emotivním zážitkem. zvlášť v tý době, kdy se ve mně bily různý pochybnosti, jak už to tak občas v životě bejvá. a tohle mi připomnělo, jak je život pomíjivej a že je možná někdy vážně zbytečný řešit každou píčovinu. člověk by měl brát věci takový, jaký jsou, i se svejma nedokonalostma, a měl by si taky uvědomit, co doopravdy má a co je doopravdy důležitý.
   ten dokument byl celej o lásce. nebo o silný touze po ní. o tom, jak ona velmi milovala, ale samotný se jí nikdy nemohlo dostat tolik, kolik potřebovala, protože s tim žila odjakživa. a to je podle mě i důvod, proč nakonec umřela. na nedostatek lásky. prostupovalo to celou její osobností. vším, co dělala. jejími texty k písním, co si sama vymejšlela a psala. ona nechtěla drogy. její závislostí byla láska. šíleně návyková věc, bez který se někdy žít nedá. a tu bohužel našla v někom, od koho přijímala přesně tolik, kolik jí dával, až to jednoho dne neunesla.

chill v zahradě

je pátek. venku se setmělo dost brzy, už někdy kolem sedmý. obloha se zatáhla do tmavě modrý a po mnoha vroucích dnech začínaj padat první kapky deště. konečně! vzduch venku se osvěží a ochladí, v noci se bude mnohem líp spát. pozoruju déšť ze zimní zahrady našeho bytu. sedim na tvrdý zemi, protože jakýkoliv venkovní sezení tu chybí. společnost mi dělá po okraj plná sklenka červenýho martini a Nelson. snaží se packou vyšťourat Bjúti zpoza květináče s kapradím a ještě jí z lásky párkrát kousnout do jejího mourovatýho kočičího krčku.

ta malá mrška se tam snadno schová, kdežto ragdoll svejch rozměrů si o schovávačce mezi květináči může nechat zdát. obchází květináč z přední strany kolem dokola, jenže Bjú se chytit jen tak nenechá. Nelson to vzdává a odkráčí si něco málo kousnout do listu marihuany. spodním listům rostliny moc nezbývá a zůstanou po nich pouhé stonky. nechápu proč, ale Nelsonovi ta tráva děsně chutná! a Honza si s každým nakousnutým lístkem dělá těžkou hlavu. asi má strach, že rostlinu pár snězených listů překvapí natolik, že se rozhodne přestat růst, a co hůř, nepokvete!

přestalo pršet. Nelson se hlavou otírá o roh mýho laptopu. jednou, podruhý, pomalu, od nosíku podél horní čelisti až k uchu. s každým otřením trochu zachrochtá. tohle otírání kočkám dělá dobře. Bjúti to dělá neustále. otírá se hlavou o všechno, co je zrovna poblíž. o boty, o římsu, o Honzovu bradu - v dvoudenním strništi pak zůstává pár kočičích chlupů.

zimní zahradu obě kočky milujou. nevim, jestli tak zbožňujou vůni tý trochy zeleně, co si tady od února v pár truhlících pěstujem, nebo si užívaj jedinýho kusu koberce v celým bytě, kterej tu zanechali předchozí nájemníci. ale vlastně se jim ani nedivim. těm kočkám jako. je tu příjemně. chtělo by to už jen vodní dýmku a pocit, že na mě lidi z protějšího domu nečumí jak do výlohy.

78 míst, který jsem nenavštívila

   včera jsme s Honzou poprvý navštívili Jatka 78.
   kolem devatenáctý hodiny nás tramvaj číslo 14 vyhodila před Holešovickou tržnicí. nenápadná šipka za bránou areálu nás směrovala doprava a rovně. propletli jsme se uličkama mezi stánkama tržiště, který jejich vietmanští majitelé na noc začali jeden po druhým sklízet a zavírat.

   očekávala jsem rozlehlej interiér v podobě chladnýho temnýho industriálu skutečně připomínající nějaký stopy po jatkách, naopak jsme ale vešli do prostoru na pohled docela příjemnýho, byť trochu designově neosobního, ale s tím jsem víc než OK, mně je tenhle styl sympatickej. hipsteři a tak. ńeuspořádanost stolků s židlema a křesílkama všech stylů a barev, kde jsme se mohli usadit a popíjet šípkovou limonádu od Prageru, která na podobnejch místech většinou nechybí. a pak přišel pán s obrovským zlatým gongem a vrazil do něj hlasitou ránu palicí. odhrnul rukou černej závěs odzdělující prostor pro chystaný přestavení, my jsme vstoupili a usadili se do druhý řady na docela nestabilní plastový sedátka, na kterým se můj devedásáti pěti kilovej muž necejtil bezpečně ani komfortně.
   místa se obsadila do posledního. největší opozdilci příchozí deset minut po zahájení brali i místa na zemi. Vosto5 předvedli další povedenou věc. a ani se moc nenadřeli. zasedli v řadě ke stolům, na nich měl každej z šesti čtenářů svejch dialogů rozsvícenou stolní lampu. celý to bylo ale vymyšlený bezesporu originálně a nečekaně. děj se vyvíjel se vší vtipností a špetkou scifi po celou dobu napínavě, závěr tvořil nálet fiktivních zelených nájemníků Holešovický tržnice – Alzáků – na všechny z účinkujících.
   jako kulturní zážitek super. pobrala jsem letáky a kulturní měsíčníky co se kde po Jatkách daly vzít a cestou domů si pročítala rozhovory v prvním tištěným vydání Decore Special - ve formátu A3 vskutku ideální na cestování pražskou MHD.

2016

co se týče novýho roku, letos jsem šla ve svých předsevzetích trochu víc do hloubky.
povrchností je všude kolem dost.

přestanu bejt tak nesnesitelně seriózní.
budu se víc smát. okolnostem, a především pak sama sobě.
nebudu si brát nic osobně.
vykašlu se na Když se do lesa volá - s tím se člověk nikam nedostane.
co si myslím, to řeknu. budu víc upřímná.
oprostím se od myšlenek, že něco musim. nemusím absolutně nic. /velká úleva!/
přestanu tolik analyzovat a začnu víc žít. melancholie je úžasná věc, ale všeho moc škodí.

instagram

ela dani

2016/11/20

jogínka

2016/11/03

holešovický povstání

2016/10/20

podzim pod zemí

2016/10/19

sluneční doping

2016/10/17

2016 (shrnutí)

2016/10/12

kaktus

2016/10/06

žlutá

2016/10/04

kouzlo podzimního okamžiku

2016/09/29

Amy

2016/09/16

chill v zahradě

2016/09/14

78 míst, který jsem nenavštívila

2016/01/17

2016

blog

Archiv

tihle mě čtou