Amy

   dokument o Amy Winehouse jsem chtěla vidět od tý doby, co u nás přišel do kin. vůbec ne proto, že bych její hudbu poslouchala, nebo mě ona jako osobnost jakkoliv zajímala. sotva jsem to jméno znala. zajímal mě její příběh. jak se to stane, že se člověk ve dvaceti sedmi ufetuje k smrti. proč. jak.
   koncem léta to promítali v Crossu, tak jsem šla. ten příběh byl pro mě hodně emotivním zážitkem. zvlášť v tý době, kdy se ve mně bily různý pochybnosti, jak už to tak občas v životě bejvá. a tohle mi připomnělo, jak je život pomíjivej a že je možná někdy vážně zbytečný řešit každou píčovinu. člověk by měl brát věci takový, jaký jsou, i se svejma nedokonalostma, a měl by si taky uvědomit, co doopravdy má a co je doopravdy důležitý.
   ten dokument byl celej o lásce. nebo o silný touze po ní. o tom, jak ona velmi milovala, ale samotný se jí nikdy nemohlo dostat tolik, kolik potřebovala, protože s tim žila odjakživa. a to je podle mě i důvod, proč nakonec umřela. na nedostatek lásky. prostupovalo to celou její osobností. vším, co dělala. jejími texty k písním, co si sama vymejšlela a psala. ona nechtěla drogy. její závislostí byla láska. šíleně návyková věc, bez který se někdy žít nedá. a tu bohužel našla v někom, od koho přijímala přesně tolik, kolik jí dával, až to jednoho dne neunesla.