2018/12/19

2018

co tě nezabije, to tě posílí.

teorie potvrzena v praxi.

dostala jsem pár ran, psychických i fyzických, větších i menších, zklamání a bolest, které však člověka zocelí a pokud chce a dost se snaží, postaví ho znovu na nohy, aby mohl jít dál.
paradoxně, anebo možná právě proto, jsem prožívala mnoho vděčnosti za to, co všechna mi ta bolest přinesla. protože ať už věci bolí sebevíc, vždycky mají svůj smysl. jsou tu proto, abychom se posunuli dál a vnitřně rostli, sbírali zkušenosti a učili se z nich. každý nový život přece začíná velkou bolestí. ale stojí za to to vydržet, protože odměna je krásná. takže i když mi sem tam hodí vesmír klacky (nebo auto) pod nohy, stejně nepřestávám děkovat.

   že nedostanete vždy to, co chcete, je někdy obrovské štěstí.

   jóga nás učí pozorovat. vlastní myšlenky a to, co se děje uvnitř nás, ale i v našem okolí. nenechat se tím vším příliš unést. neztotožňovat se s myšlenkami, které nám jedna po druhé proplouvají hlavou, nejsou nic než myšlenkami. to co druzí říkají a dělají, nemá s námi nic společného, jsou to jen jejich slova a činy.

   život je vlastně taková krásná hra.
   usmívám se ve chvílích, když vidím, že pokud něco kdysi neběželo tak, jak bych si úplně přála, je ve výsledku dobře. usmívám se, když vidím, jak se mi vesmír snaží poslat mi do života přesně to, co chci, byť se to často jeví jako pravý opak. jeho vlastní interpretace mých přání mě neskutečně baví.
   chtěla jsem ve svém životě harmonii. chtěla jsem lásku. obojí jsem si přáním objednala a obojího se mi svým způsobem dostává. i kdyby jen jako slovo napsané na papíru.

   ať už tento rok skončí jakkoliv, uzavřu ho s pocitem, že byl opravdu hezký.

auto

   léto jsem projezdila ve služebním volvu. nikdy dřív jsem svoje auto neměla a ani jsem ho nikdy nechtěla. znáte to. něco to stojí, musíte to živit, udržovat, opravovat, životnímu prostředí tím neprospějete a o bezpečnosti něčeho, na co si se vší střídmostí našetříte, se dá s určitostí pochybovat. proto musím říct, že to pro mě byla zajímavá zkušenost, jezit v autě, který v základní výbavě stojí třičtvrtě milionu. zjistila jsem tím několik zajímavých věci.

   s autem člověk nabývá nebývalé svobody, jakou nezná.
   skončí omezení udělená jízdními řády vlaků, autobusů a mhd. skončí tlak vznikající navazujícími, posledními nočními, případně prvními ranními spoji.
   čas strávený cestováním se zkrátí o dvě třetiny.
   můžete se vydat kdykoliv kamkoliv, stačí jen zapnout navigaci v mobilu.
   skončí neustálé tahání těžkých nákupních tašek, navíc v omezeném množství. skončí i závislost na známých, kteří auto mají, pokud potřebujete odvézt něco, co se v ruce odnést rozhodně nedá. třeba desetikilový pytel kočičích granulí. nebo kus nábytku z ikea. podobné to je, když cestujete na Moravu k babičce a najednou si nemusíte v tašce nést jen nejnutnější minimum, abyste v druhé ruce táhli přenosku se sedmikilovým kocourem. anebo vyrazíte na víkend pod stan. to neni jenom stan. je to i nafukovací matrace, pumpa k nafouknutí a spacák. plus osobní věci.

   je to zábava, je to radost, je to pohodlí, je to krásná věc. ale pořád, je to jenom věc.
   první dva týdny jsem jezdila se strachem staženým žaludkem. tak šíleně drahé auto! neumím moc dobře řídit! co když to někde odřu nebo rovnou nabourám? co když taky někde někoho svou nepozorností srazím?! practice makes you perfect. zvládla jsem D1 z Prahy do Zlína, zvládla jsem Český Ráj. zvládla jsem centrum Prahy včetně parkování. zvládla jsem spoustu dalších neznámých tras a míst. s navigací. s mým playlistem z mobilu připojeným přes bluetooth. s automatickou převodovkou, která zajistí, že to auto jede skoro samo. s klimatizací, která mě z letních úmorných vedrech zachraňovala před kolapsem.
   pokaždé jsem do něj nasedala s pocitem, že si vozím zadek v zatraceném luxusu. dokázala jsem se vžít do role, která mi není vlastní. do lidí, kteří mají taková auta zaparkovaná doma v garáži. byla to pro mě radost. z toho, že si tohle můžu aspoň jednou zkusit. z toho, jak je život najednou jednodušší. ze samotného řízení, ve kterém jsem se po určité době zlepšila natolik, že si troufám říct, že jezdím teď líp než kde jaký chlap. získala jsem odvahu a větší pocit samostatnosti. byl to prostě skvělý pocit, sbalit si věci, hodit je do kufru, nabrat kámoše a vyrazit vstříc dobrodružství. i přes všechen ten lesk a třpyt, nepocítila jsem žádný pocit nezdravé pýchy. možná trochu sebevědomí, že jsem si v řízení začala věřit. ale jinak, pouze čirá radost. kterou pokud jsem s druhými sdílela, pak jedině tím, že jsem pro někoho někam přijela, někam ho odvezla a tím mu stejně tak ušetřila nějakou tu chvíli času. pořád - je to jenom auto. věc, která se používá k výše zmíněnému. není to nic, co vaší osobnosti přidá na hodnotě.

   nic není jen tak.
   i přes všechno to dobré, druhá strana mince tu přece jenom pořád je. pokud přehlédneme, kolik peněz používání a údržba auta stojí, je tu ještě něco dalšího. sedíte-li 8 hodin denně v kanceláři a jediný pohyb je pak těch pár kroků k autu, na vaší postavě se to nemilosrdně podepíše.
   a pokud se rozhodnete zůstat s přáteli po práci ve městě a dát si v parku při západu slunce pivko, nezbývá nic, než jet domů stejně městskou hromadnou.

   volvo už jsem vrátila. je to kruté, je to zlé a bolí to, dělat zas krok zpátky. hodina a půl cestování třemi různými dopravními prostředky do práce (a to samé ještě jednou odpoledne zpátky), namísto pouhé půlhodinky autem. dostat se na víkednouvou párty  mimo Prahu kdesi na samotě u jezera, v sobotu? tři a půl hodiny, čtyři přestupy a pak kus asi dojet stopem. autem je to hodina i se zastávkou na kafe. ach!

pomíjivost

   přišlo krásné období. někdy jsou období taková, kdy je všechno špatně. anebo neni, ale uvnitř cejtíme, že je, celkovej feeling a atmosféra těchhle dní je bezdůvodně na nic a my to neumíme vysvětlit. asi prostě jenom nějaká zvláštní konstelace hvězd, nebo co. a pak se párkrát vyspíme a ono to přejde a už je zase všechno fajn. všechno to vnitřní pnutí a nepohodlí zmizí a už tu neni a ty problémy jsou najednou skoro neviditelný a nestojí za to se jimi zabývat. znáte to? je to jako na horský dráze. jednou je všechno fajn a pak je zákonitě všechno na nic. a pak zase všechno fajn.
   končí léto a přichází podzim a já z toho mám radost. sice doma ležím nemocná, už víc jak deset dní, ale dělám všechno pro to, abych se z toho dostala, jsem motivovaná, mám spoustu plánů, věcí, na který se těším a vůbec tak nějak bez příčiny a racionálního vysvětlení mám dobrou náladu a pozitivní energie mnou prostupuje zkrz nazkrz.
   mám radost z lidí. sem tam mě někdo znepokojuje a trápí, ale občas potkám někoho, kdo můj život projasní a vykouzlí mi mnoho úsměvů na rtech. baví mě, jak je všechno pomíjivé. nálady, emoce, vnímání světa. všechno se mění a různě střídá, člověk nikdy neví, co přinese zítřek. ať už to bude cokoliv, těším se na to. všechna současná zklamání vezme čas a nahradí je novými příležitostmi.
   mezitím - musictherapy!

in the middle of nowhere

několik předchozích víkendů se mi podařilo trávit daleko od Prahy. daleko od civilizace, shonu a všech věcí s městským životem spojených. ocitla jsem se uprostřed ničeho, kde široko daleko není nic než příroda, pole, lány a lesy, snad jen menší či větší obce, kde však stále panuje zenová atmosféra. čas jako by na takových místech neexistoval. lidi si tam jezdí na kole rychlostí chůze, nikam nespěchají a nic neřeší. auta se jim vyhýbají s naučeným klidem. to jen zpovykaný Pražák, který se tam náhodou ocitne ve svym nablejskanym volvu, má oči navrch a nadává, proč kua nejedou. místní však ani nenapadne někam spěchat. starají se o své zahrady, úrodu brambor a jiné zeleniny, kterou my jako velkou vzácnost nazýváme bio, krmí husy, chodí sbírat vajíčka od slepic a večer je zahánějí do kurníků. myslím, že jednou se takový víkendový pobyt na vesnici stane výnosným businessem pro vystresované obyvatele velkoměst, kteří musí neustále něco dělat, lítají z jedné akce na druhou, snaží se všechno stíhat a pro to všechno ani neví, co to je kvalitní spánek, natož co to je ticho a opravdový odpočinek. vím, o čem mluvím. pro trochu úplného ticha bych ještě před rokem dala všechno. ráno cestou do práce v autě rádio, v horším případě hádka, v práci třicet lidí, kteří mluví jeden přes druhého, každý o něčem jiném a s někým jiným, cesta z práce rádio, doma televize. první mou únikovou cestou byla jóga. hodina a půl totálního klidu, přítmí svíček, příjemné vůně a milého hlasu lektorky, rozpouštějícího poslední zbytky vnitřní tenze, pokud neodešla společně s blahodárným účinkem ásan. následovalo uvědomění, jak moc potřebuju z toho všeho utéct pryč, mít svůj ztracený a tolik potřebný klid, čas sama pro sebe a ze všeho nejvíc jsem přirozeně prahla po troše přírody, lesa, toužila jsem cítit vůni jehličnanů a pod nohama slyšet křupání suchých větviček. zvuk deště pro mě byl vítaným relaxačním zvukem. tím započal můj osobní vztah k přírodě - její absencí v mém životě. zažila jsem během posledních pár let mnoho okamžiků, kdy jsem potřebovala přírodu vnímat smysly. naposledy na jaře, které jsem strávila v nemocnici a pak dlouho doma. ode dne, kdy jsem byla pracovně uschopněna a mohla jsem zase chodit, jsem venku pořád. když to jde, chodím bez bot, vyhledávám pobyt u jezera, u lesa, v zahradě nebo v parku a čerpám energii z přírody, dokud jsou stromy ještě zelené a louky rozkvetlé.
myslím že není divu, že mým momentálním snem je mít dům někde in the middle of nowhere. žádní sousedi, žádné město, jen dům s postornými mísnostmi a rozlehlou zahradou plnou stromů a vlastní rostlinné produkce. přes to všechno, co tu píšu, zůstávám pořád svým způsobem člověkem, který vyrůstal v prostředí, kde "mít" znamená "být". pořád mám slabost pro boty od vagabonda, designový bloky a jsem schopná tancovat do rána na house party s chlazeným desperados v ruce. přes to všechno ale vím, že jsou mnohem důležitější věci než nový hadry. jasně že nechci bydlet v nějaký špinavý boudě a stát se lesní žínkou na plný úvazek. já bych si tu boudu totiž celou zrekonstruovala, od podlahy po střechu bych si jí zdesignovala podle svýho vkusu a vyladila do posledního detailu. protože prostředí, ve kterém žiju, je pro mě jednou z nejdůležitějších věcí. potíž v realizaci tohoto mého snu je práce, která by mi ho zaplatila. na konci světa totiž žádná práce není. jednoho dne si ale tohle všechno splním, věřím tomu.

samota

   těžko se mi tomu chce uvěřit, ale jakási vnitřní transforamce se přece děje. přibližně před pěti lety jsem zažívala hluboké pocity osamocení. bylo to nesnesitelné, až mučivé, ale vůbec jsem nechápala, co to je. prostě jsem si jen říkala: nikdo na mě "nemá čas", všichni mají svoje kamarády a partnery a na mě všichni kašlou. proseděla jsem spoustu letních prázdninových dnů doma, protože nebyl nikdo, kdo by se mnou kamkoliv zašel. být sama se sebou, sama se někam vydat a užívat si to, jen tak, pro sebe, pro mě bylo nepředstavitelné.
   nevím kdy přesně se to začalo lámat. kdy jsem si uvědomila, že vlastně nedokážu být sama se sebou. že to není samota, je to odcizení se sama sobě. tehdy jsem to zkusila, někam sama jít. do kina, do parku, snažila jsem se tvářit, že je to fajn, ale vnitřně jsem trpěla jak zbitý pes. připadala jsem si jako poslední člověk na planetě, opuštěný, bezvýznamný, bylo mi vyloženě trapné kupovat si jeden lístek do kina, nebo někde sama jíst. snad až teprve minulý rok mi došlo, kde je problém. snad to byla opět jóga, díky které jsem pochopila, co je v nepořádku. dneska cítím, že je to už o poznání lepší, ačkoliv práce mám před sebou ještě spoustu. nicméně ty úzkostné stavy osamocení už nejsou takové. sem tam občas nějaký záchvěv přijde, třeba v okamžiku, kdy bych vedle sebe ve známé situaci očekávala osobu, u které jsem zvyklá, že tam vždycky byla. jenže nic v životě nezůstává stejné a je na mně, abych se s tím nějak vypořádala. a myslím, že jdu tou správnou cestou. příležitosti beru jako výzvu k tomu posunout se dál. být sama - nikoliv ten pocit, ale fyzický stav - není vlastně vůbec na škodu, pokud ho správně využiju.

   a tak jsem se dnešního pozdního rána probudila, dala si sprchu, ranní čaj a lehkou snídani, vzala plavky, deku a ručník a vyrazila půjčeným volvem směr přírodní koupaliště na Motole. původně jsem zvažovala Podolí, ovšem při představě, jak stojím půl hodiny frontu, platím 180 za vstup a pak se koupu v chloru, se mi mnohem víc zalíbila představa koupání mezi rákosy společně s tamní faunou v obklopení stromů. voda je tam z nejčistších mezi pražskými přírodními koupališti, v parném letním dni velice příjemně osvěžující. žádné úzkosti a pocity samoty jsem nepocítila. naopak jsem se na to místo moc těšila. vzala jsem si novou knihu, kterou právě čtu: O zdraví, výživě a nemoci od Rudolfa Steinera, zakladatele antrophosofie ("esoterická nauka odvozená od teosofie nabízející mystický vhled do podstaty člověka, přírody a nadsmyslově duchovních světů" - wikipedie; ach! jak mně se příčí výraz esoterika), do skleněné lahve vodu s plátky grepfruitu a vyrazila si užít pohodový letní den k vodě. podobných menších i větších dobrodružství podstupuju i plánuju víc. zítra si jedu koupit stan. příští týden mě čeká prodloužený víkend uprostřed lesů na olomoucku, kde se budu léčit šamanskými meditacemi, kakaem, poznávat hlouběji sama sebe, pozorovat hvězdy a zatmění měsíce bez světelného smogu. a ano - sama. nebude tam nikdo koho znám, budu tam jen já, ve svém novém stanu, na louce uprostřed lesů.

pojem čas

   nemám ráda takové ty fráze o čase. nemám čas, není čas, příští týden to bude snad s časem lepší (...) pojďme si říct narovinu, že byť je nejjednodušší svést na tento relativní pojem všechno to, co upřímně zas až tak moc nechceme, je to zbytečné a pro mě osobně úsměvné. a občas jednu z takových frází sama s nadsázkou použiju, abych si z ní (spíš sama pro sebe) udělala vtip.
   když člověk něco doopravdy chce, ten prostor, ten čas, si udělá. myslím si, že cokoliv děláme, je otázkou vlastních priorit. a tak než abych používala výmluvy typu nemám na to čas, rovnou zmíním, co mám v plánu, co raději upřednostním, čeho se pro něco jiného vzdám. svůj život si komponujeme sami, sami si můžeme vybrat, jakým způsobem budeme jednotlivé okamžiky dne trávit. některé věci změnit, abychom začli dělat něco jiného (o čem jen mluvíme, ale dodnes jsme pro to nic neudělali,) může ztížit prostý zvyk, zajetá rutina, to, jak máme věci nastavené a sami pro sebe (ne)organizované. takže nemám na to čas je velmi často pouhou výmluvou. na druhou stranu, den má přeci jen 24 hodin a nejsme supermani, abychom stíhali tisíc věcí, přestože to opravdu chceme. v dnešní době je právě toto příčinou stresu a pocitu vlastní nedostatečnosti. podvědomě jsme sváděni k tomu, abychom zvládali úplně všechno a byli úspěšní. není to zdravé. proto bych se vrátila k určení si vlastních priorit a vybrala si z toho nekonečného seznamu jen pár stěžejních, pro které jsme ochotni se ostatního vzdát, anebo to omezit a žít tím, co nás baví a doopravdy chceme. spěch a stres není cesta ke štěstí, takže "něco stíhat" samo o sobě zní, jako bychom věci dělali pod tlakem, nikoli z radosti. k ničemu dobrému to není. občas mám nutkání si myslet, že sobota strávená doma s knihou je totálně zabitá a zbytečná, mohla jsem dělat kolik jiných věcí. ale proč si vyčítat to, na co mám intuitivně nejvíc náladu? a naopak: pokud něco chci doopravdy dělat, proč hledat sama u sebe výmluvy? jsem líná, nemám s kým jít, stojí to moc peněz ... really?!
   priority. co vlastně chci?

blogerský posun

   s mým bloggerským počínáním se to má tak. v závislosti na aktuálním životním období, fázi měsíčního cyklu a momentální inspiraci buď píšu, nebo ne. toto píšu, nebo ne se střídá, někdy napíšu 6 článků za týden, někdy nenapíšu 6 týdnů nebo i měsíců, nic.
   tento blog mám už čtvrtým rokem. děje se tak nevysvětlitelnou shodou záhad, které nevysvětlím. všechny moje minulé blogy (a bylo jich za těch co já vím, 13 let? hodně) vydržely rok, maximálně dva. a pak skončily ve virtuálním odpadišti smazané, kvůli zapomenutému heslu nesmazatelné, anebo prostě jen tak opuštěné. i přes různě dlouhé časové prodlevy mezi články a měnícím se feelingem k tomu, jaký konkrétní koncept by měl můj blog mít, vytrvávám, nestěhuju se, nemažu. spíš čas od času poupravuju a dělám si jasno, kam by ten můj blog měl směřovat, čím chci, aby byl.
   ačkoliv mám v tuto chvíli nutkavou potřebu přetvrořit ho opět v něco maličko jiného, pokouším se i tak dál setrvat a promýšlím, jak by mohla představa nového konceptu přirozeně splynout s tím, co už tady je. a tak než abych zakládala něco nového a namlouvala si, že budu mít blogy dva, (tohle u mě nikdy nefungovalo) možná prostě jen přirozeně a nenápadně udělám další nepatrný krok.

   cítím, že ke svému životu pořebuju přírodu čím dál víc. potřebuju se jí obklopit, potřebuju jí vnímat, poznávat, potřebuju se k ní chovat ohleduplně, jak nejlépe umím. zajímají mě zvířata, zajímají mě rostliny, byliny, všeljaké výživné potraviny, dokonce i nerosty, minerály, to, jak vše na Zemi i ve vesmíru funguje, prostě cokoliv, co s přírodou souvisí. nikdy jsem si neužívala sluneční energie nebo pobytu ve vodě tolik, jako teď.
   lidé na přírodu zapomněli. zapomněli na to, že jsou jí součástí, že Země je jejich matkou, živitelkou, domovem. nechci teď myslet na to, jak velice si tento domov ničíme, ale před touhle skutečností nelze zavírat oči. je to pohodlné, ignorovat, co nedobrého se děje, ale já to neumím. to, že se o tyto věci introvertně zajímám, je sice fajn, ale vědomosti by se měly předávat a sdílet. vymoženost moderní doby zvaná internet nám toto značně zjednodušuje. a proto bych tenhle blog mohla využít ku prospěchu věci právě takhle. psát o tom, co mě baví, zajímá a co je důležité pro nás pro všechny.
   nicméně bývalá témata zachovám. chci inspirovat, ale nechci mít ze svého blogu jeden velký odkaz, recenzi nebo reklamu. pořád by zde měly dominovat moje vlastní názory, pocity a moje osobnost.

bytí

   už si jenom těžko vybavuju, jaký to byl pocit, když jsem si ten první, nebo možná druhý den v nemocnici uvědomila, že nemusím vůbec nic. na cokoliv na světě si vzpomenete, tak přesně to jsem nemusela. a vlastně ani nemohla. žádná starost, žádný závazek, všechno zařídil někdo jiný a všechno nějak šlo dál i beze mě. kdy se takhle bezstarostně a svobodně člověk cítí? když se narodí a je zcela závislý na své matce, která se o něj stará. pak už ale přibývá věcí, které musí a je jich čím dál víc.
   toto nemusím i nemůžu nic se změnilo v nekonečné domácí vězení, táhnoucí se asi jako průjezd sanitky zatáčkou, pokud vám v žilách proudí ketamin. protkáno spoustou ticha a samoty, hlubokých emocí, střídajících se pocitů a proudem myšlenek.
   přirozeně přišel dlouhý seznam "až se to všechno zahojí, tak ..." nikdy bych si nemyslela, jak brzy člověk začne cítit potřebu tak samozřejmých věcí, jako třeba kontakt chodidel se zemí. tak jemná fyziologická nuance, kterou si běžně vůbec neuvědomujeme a přesto je přirozenou součástí naší tělesnosti. dokud nepocítíme omezení, toto uvědomění ani nemusí přijít.
   jestli mi něco dodávalo trpělivosti, pak to byla především retrospektivně mířená vděčnost a na budoucnost orientovaná naděje. proti vděčnosti nenamítám nic, je to úctyhodná emoce a pokud je hluboce procítěná, pak člověka mění. k lepšímu. co se naděje týče, tady jsem skeptická. není to jen jiná forma naivity? nemám ráda nejistotu a cokoliv s ní spojené, i cokoliv spojené s budoucností. a přesto na ní pořád myslím. i když s ní nenadělám nic, nejde to jinak. nejde vzít naději, touhu nebo přání a vyhodit je do mentálního koše. a i kdyby, ten koš nikdy nikdo nevynáší. všechno vyhozené tam navždy, byť třeba důkladně schováno, stejně někde je. a tak se s tím snažím smířit a všechno to přijmout. to dobré, i to horší. nechat to být, tak jak je. to je další ze zkušeností, kterou jsem si z nemocnice odnesla. přijímat věci tak jak jsou. jen sledovat, co se děje, uvnitř mě samotné i mimo mě a nijak do toho nezasahovat. zároveň, pokud už jsem se rozhodla něco udělat, neměla jsme z ničeho obavy. co jsme mohla ve své situaci ztratit?
   snažím se být co nejvíc venku. park je mou pravidelnou destinací a dokážu v něm setrvat hodiny a vnímat krásu přírody. to "až" je konečně tu a poprvé v životě nenechávám slova pouhými prázdnými frázemi. teď už můžu všechno.

bezkonkurenčně nejlepší kniha

kterou jsem letos četla, je Lapači prachů od Lucie Faulerové. kdybych jednou měla napsat knihu, pak bych si moc přála, aby byla napsaná tak zajímavým způsobem, aby bavila svojí originalitou, aby překvapovala, aby vtáhla do děje a nepustila, aby aby aby.
příběh je promyšlený, od začátku do konce se postupně odkrývá stále víc ze života a povahy hlavní postavy Anny, občas se čtenář může nechat nachytat tím, o čem čte, protože všechno přece může být úplně jinak. tyhle hry s Anninými vlastnostmi, úhly pohledu, kdo je kým a s tím, jak se které věci mají, což nemusí být okamžitě jasné, mě neskutečně bavily. normálně zvažuju, že si tu knihu přečtu okamžitě ještě jednou, jen tak, čistě pro potěšení z četby.
autorka je o dva roky starší než já. kniha je její prvotinou a byla nominována na Magnesii Literu za prózu. nevyhrála. ale měla!

hned po její knize jsem rozečetla Selský baroko od Jiřího Hájíčka, který za ní tu Magnesii Literu v roce 2006 dostal. a musím říct, že je to po těch Lapačích fakt nuda.

nesnesitelná lehkost nicnedělání

první nepatrný klíčky bazalky krčící se pod vrstvičkou hlíny. musela jsem mít ty terakotový květináče. cokoliv plastovýho se mi příčí. dusí mě představa o plasty zamořený planetě, jak se o tom teď všude píše. neochota hodit plastovej obal do plastů mi zvyšuje tep (...)
vaše objednávka byla odeslána. devět novejch knih na cestě. desátou jsem dostala už před víkendem. ta moje netrpělivost. co bych jinýho dělala? četla Lawrence Durrella, víc zmatená než fascinovaná jeho kompozicí vět? tvořila věty pro vlastní imaginární knihu když v noci spím? zpívala si I´ve got no roots, zatímco medituju nad červenou barvou a energií karneolu a snažím se uhodnout, jestli pojem jógový dech je to jediný, co o józe ví? (...) pořebuju ty knihy. každá z nich je malou kompenzací za další event, kterýho se nezúčastním.

kromě toho že jsem netrpělivá, zjistila jsem taky, že nedělat nic je zatraceně těžký. nedělat opravdu vůbec nic. jenom sedět nebo ležet a mít otevřený oči, nic víc. nevydržim to ani minutu. hlavou mi šrotuje byť omezenej, ale přesto výběr několika možností, co dělat, a nakonec ani nevím, co dřív. a když se pokusim přece jenom nevybrat si z toho nic a jen tak prostě bejt a odpočívat, nakonec se přistihnu, jak si alespoň prohlížím náramek na ruce nebo pihy na těle a po chvíli zcela automaticky sahám po první věci co leží nejblíž (většinou mobil) a jsem zase tam, kde jsem byla. neumim nedělat nic. zkuste si to taky. schválně jak dlouho vydržíte.

Skoncovat s Eddym B.

nekonečně dlouhé týdny léčby si krátím četbou. od příjezdu z nemocnice dočítám všechny rozečtené tituly, které se mi válejí v různých koutech pokoje, čekající na chvíli, kdy otočím jejich poslední stránku. zvláštní nový zlozvyk. někdy je fajn vybrat si podle nálady, co chci zrovna číst, ale možná že když se výběr rozšíří na víc než dvě různé knihy, je to spíš ke škodě - celková doba, kdy čtu jednu knihu se tak o dost protáhne a to mě už pak nebaví.

narazila jsem ale na novou knihu, kterou jsem si potřebovala okamžitě přečíst. Skoncovat s Eddym B. po dlouhé dobé něco trochu jiného, zajímavého. nový výtisk, úžasná vůně papíru - hurá do čtení. ani ne za den jsem knihu zdolala.

drsný příběh z dětství samotného autora. výpověď o tom, v jakém prostředí vyrůstal, kdo a jací byli jeho rodiče - lidé, kteří ho vychovávali, jací byli jeho sourozenci a ostatní lidi na vesnici. místy jsem kroutila hlavou nad tím, jak moc může lidská inteligence degradovat, nicméně - člověka tvoří společnost a prostředí, ve kterém žije a pokud se z komunity a opakujících se vzorců nikdy nevymaní, nic se nezmění. Eddy byl od narození ze své vlastní podstaty a přirozrnosti jiný. všichni si na něj ukazovali, musel čelit mnoha slovním i fyzickým útokům, tato jeho jinakost v druhých vzbuzovala odpor a zlost a s tou se tímto museli vypořádat. Eddy, zmaten sám sebou i reakcemi ostatních, nezmohl nic, odolával a svým způsobem se v pozdějším dětském věku snažil vzdor svým vnitřním pohnutkám udělenému stigma homosexuála vymanit, i když bez úspěchu. ke změně jinak předurčeného směru, kterým se měl jeho osud vyvíjet, došlo ve chvíli jeho přijetí na střední školu s divadelním zaměřením, v čemž doopravdy vynikal, a odchodem z rodné vesnice. tímto skoncoval se starým, strastiplným životem Eddyho B.

ženskost bez bolestí

nemyslím si, že co se týče potíží s menstruačním cyklem jsem (byla) jednou z mála, zejména co se týče nepříjemných bolestí břicha. ano, byla. dlouhá léta. myslela jsem si, že bolesti k tomu prostě patří, že je to normální a nelze jinak, než buď ty muka vydržet, anebo si vzít ibalgin a poté, co v tomhle stavu přetrpím den v práci, se konečně schoulit v klubíčku do postele. jenže na své jógové cestě jsem se dozvěděla, že menstruační bolesti nic normálního nejsou. naopak.

začala jsem pátrat po způsobu, jak tyto každý měsíc se opakující bolestivé křeče odstranit a navždy se tak zbavit závislosti na té růžové chemii. a hned co jsem se do toho pustila, bolesti jako mávnutím proutku odezněly. a už se potom nikdy nevrátily. nevím, který z aplikovaných zázraků tomu napomohl, ale pro jistotu sdílím všechny tři:

1) KONTRYHEL

bylina, kterou jsem se rozhodla nahradit bolestem ulevující chemii. kontryhel je známý svým prospěchem na všemožné ženské neduhy, působí příznivě na celou oblast pánve. čaj ze sušeného kontryhele účinkuje na prvotní příznaky bolesti do třiceti až čtyřiceti pěti minut, což je u ibalginu obdobné, avšak oproti této růžové laboratorní konkurenci je kontryhel zcela přírodní.

2) DECH

myslím, že velmi důležitá věc při léčbě čehokoliv. správné dýchání a vůbec význam a důležitost dechu by byl na dlouhý samostatný článek. v krátkosti tedy shrnu, jak správně dýchat, abychom pozitivně ovlivnili právě oblast pánve. důležitá je koncentrace na dech, jeho lehkost a přirozenost, stejně tak ale i vnímání vlastního těla, mysl obrácená dovnitř, kdy si opravdu důkladně prožijeme to, jak se která část našeho těla i jeho celek cítí. dech by měl být plynulý a postupně se prohlubovat a prodlužovat každý nádech i výdech. nechte dech myšlenkou dojít až do oblasti spodního břicha, do celé oblasti pánve, přičemž se s hloubkou nádechu celá jakoby rozšíří do stran, byť jen mentálně, nemusí to být fyzicky patrné. takto je vhodné nějakou dobu pánev prodýchávat, dech uvolní napětí. představujte si, že s každým výdechem jakoby bolest odcházela pryč.

3) MARMA TERAPIE

marma bodů je na tělě 108. jsou to akupresurní body, které jsou po jejich silnějším stlačení často velmi bolestivé. bolestivost však značí potenciál k léčení. takže ačkoliv to možná bude chvíli ukrutně bolet, v dlouhodobějším hledisku si můžeme od jiných bolestí výrazně pomoct.

bodů je pro oblast pánve několik, ovšem pamatuju si jeden, který se nachází zezadu a lýtku, přibližně v polovině mezi kolenní jamkou a achylovkou, přesně v místě, kde horní lýtkové svaly končí a začíná spodní. že jde o správné místo poznáte zřejmě podle jeho bolestivosti. zmáčkněte silnějším tlakem bod společně s výdechem a držte po dobu cca sedmi vteřin. dle potřeby opakujte každý den jednou. pro přesnost doporučuji marma terapii vedenou odborníkem.

od kořenů

návrat ke kořenům sebe sama. své existence, své tělesnosti, své osobnosti. tohle období jsem si sama pro sebe pojemnovala jako prvočakrové. okolnosti posledních týdnů mě přiměly vrátit se, zastavit se. na pomyslném žebříčku hodnot nebo potřeb až úplně dole, u samého základu, u kořenů.

první čakrou je MULADHÁRA, které se též říká kořenová. je základem, ze kterého vystupujeme po žebříčku čaker, kořen, z něhož jako rostlina čerpá vodu a živiny, my čerpáme energii pro náš duchovní rozvoj. bez silných a zdravých kořenů není růst možný. proto je správná funkčnost této čakry tolik důležitá. kořeny vyjadřují stabilitu a jistotu. ústředním tématem je důvěra v tělo, přijetí tělesnosti, právo na život, pud sebezáchovy, recyklace života a smrti, psychické ukotvení, stabilita, životní jistoty, zásadovost. odráží vztah ke všemu hmotnému. tattvou (elementem) pro první čakru je země. matka Země, matka příroda, Gaia. na tělesné úrovni se vztahuje k pevným částem jako jsou kosti, zuby, nehty, vlasy. z anatomického hlediska souvisí s nohama, chodily, pánevní oblastí a hrubou motorikou. z psychologického pak s nevědomím, emocí strachu, potřebou sebezáchovy, psychickou stabilitou.

sáhla jsem si na své prvočakrové dno. setkala jsem se se strachem o sebe sama. o své jinak pevné zdraví, v určitém okamžiku i o vlastní existenci. a nemůžu říct, že je to jednoznačně špatně. tahle zkušenost pro mě ze své podstaty znamená růst. růst v mnoha směrech a rovinách.

čas najednou ztratil význam. všechny blízké i budoucí plány se rozplynuly a nebylo tu najednou nic než přítomnost, v dnešní uspěchané době tolik nadhodnocený aspekt lidského bytí. úplné zastavení. zpřítomnění. prvotní úvahy o smyslu události přešly v hluboké pocity vděčnosti. ve víru, že tohle zlo pro mě představuje přece jen něco dobrého. a těch věcí se postupem času objevilo tolik, že nezbývá než žasnout nad smysluplností karmy. beru tuhle situaci jako příležitost k zamyšlení, přehodnocení věcí, fyzické i psychické regeneraci, věcem, ke kterým bych se v jiném životním scénáři nejspíš jen tak nedostala.
význam ztratily i všechny předchozí problémy světa, moje i cizí. člověk nemá tušení, jak zranitelnou bytostí je, že stačí jen trocha nepozornosti či shoda určitých okolností a najednou tu být nemusíme. malichernosti každodenního života jsou oproti tomu úsměvné. člověk najednou přijímá úplně všechno tak, jak to přichází. nic nezůstává stejné, věci se mění, různá období a lidé přichází a odchází. život ve své přirozenosti plyne a nějaké lpění nedává žádný smysl. stejně tak očekávání. anebo překážky, které si vesměs tvoříme jen sami ve své vlastní hlavě.
učím se obrovské trpělivosti. učím se věci přijmout tak, jak jsou, bez sebemenšího odporu. nechala jsem věci minulé minuostí a rozhodla se jít dál. jsem otevřená všemu, co přijde. strach měním v příležitost. neb strach je jen stagnující energií, která brzdí další vývoj.

jediné, co mě doopravdy mrzí, je, že nemůžu být venku, užívat si jarní dny, hezké počasí a probouzející se přírodu. cítím hlubokou potřebu projít se pod korunami stromů, dýchat čerstvý vzduch, pozorovat to minimum městské fauny a čerpat sílu ze slunečních paprsků. čekala jsem na to celou dlouhou zimu a těšila se až přijdou tyhle dny.

tak jak to je, je to OK

všechno v našem životě se děje z nějakýho důvodu. to je něco, čemu bezpodmínečně věřím. ačkoliv se může občas zdát, že je všechno špatně a chtěli bychom to jinak, ono to nakonec přece jen k něčemu dobrému je. možná to není zjevné v ten daný okamžik, ale s odstupem času prozřeme a zjistíme, že to tak bylo správně. i špatné věci jsou v životě každého z nás zcela na místě. vytváří prostor pro to dobré, co bude následovat.

život mě nepřestává překvapovat a bavit. sleduju, co se v mém životě děje a pokusím-li se na to dívat s určitým nadhledem, je to fascinující, jak mě život učí. někdy se potýkám s obavami, co se bude dít, jestli to, co dělám, je nebo není správné, jestli bych něco neměla dělat jinak. ale pak si uvědomím, že mi tahle úzkost k ničemu dobrému není. takže let that shit go and just be awesome.

tělo východu, mysl západu

Tělo východu, mysl západu je pro mě jednoznačně nejlepší sebevzdělávací knihou, jakou jsem za poslední dlouhou dobu četla. Anodea Judith je specialistkou a terapeutkou v oblasti čakrového systému a jógy. napsala řadu knih na toto téma a ta, o které teď chci psát, je v pořadí třetí přeložená do češtiny. četla jsem od ní i dvě předchozí a četla jsem i mnoho jiných publikací týkající se jógy a čaker, absolvovala jsem lekce i kurz čakra jógy a moje samostudium trvá něco málo přes rok. není to téma na pochopení jednoduché, zvláště pro nás západní lidi a já toto studium beru zároveň jako součást své cesty seberozvoje. pochopení vzorců odehrávajících se na nevědomé úrovni naší existence není otázkou dnů, týdnů a možná ani let. ale mě to zajímá a baví. pochopit sebe sama i ostatní je pro mě důležité, je to způsob, jak si tímto pochopením usnadnit a zpříjemnit život.

ॐ

2018 přede mnou

neskromě jsem si sepsala několik věcí, kterejch bych během tohoto roku chtěla dosáhnout. konec loňskýho a začátek novýho roku mě naučil, že co tě nezabije, to tě posílí a já už jsem překonala tolik překážek, že se už teď cejtim silnější než kdy dřív. proto vim, že když se něco doopravdy chce, tak to jde a tenhle náhled si chci udržet. takže letos

   se chci podívat do Švédska nebo do Finska. načerpat energii z tamní přírody a čerstvej vzduch do plic.
   budu šetřit a pak si koupím auto. už žádný tahání nákupů, pytlů s kočičíma granulema a pískem, ani dojíždění do práce hodinu a půl tam a to samý zpátky. čas je drahej!
   plánuju navštívit alespoň 30 míst v Praze, kde jsem ještě nebyla (kavárny, kina, kluby, bary, parky atd. - kam byste mě vzali?)
   změním od základu svoje jídelní návyky a svý chování vůči naší planetě vytříbím do dokonalosti
   přečtu 50 knih!

mimo to mám od roku 2018 i jistá očekávání. anebo spíš možná sama od sebe, protože jen na mně záleží, jak se k tomu postavím. chci se obklopit tím, co je mi milý. diář plnit příjemnostma, nikoliv povinnostma, plánovat si aktivity který mě těší, nikoliv který "musím". radost nebudu odkládat. nebudu si vyčítat, že si s některejma lidma nemám co říct - sympatie se nedaj vynutit násilím. lásku, kterou momentálně nemám komu dávat, obrátím sama k sobě. zasloužim si pozornost a dobrý zacházení - a na to se chci tenhle rok zaměřit nejvíc. jsem zvyklá dávat, ale brát není špatný - dovolit si přijmout něčí laskavost či pomoc, anebo si o ní říct, anebo sama sobě dopřát to, co vím, že mi dělá dobře. cejtim potřebu najít harmonii ve svým životě. obnovit ztracenou sílu, vybudovat důvěru v sebe sama, nalézat v sobě i ve světě kolem podněty k úsměvu i upřímnýmu smíchu, cejtit se dobře ve vlastním fyzickým těle. bude to hezkej rok.

výživa fyzickýho těla

Bůh také řekl: " Hle,
dal jsem vám na celé zemi
každou bylinu nesoucí semena
i každý strom,
na němž rostou plody se semeny.
To budete mít za pokrm."
- Genesis 1:29

   jsme tedy dle Bible předurčeni k veganství? jídlo je moje celoživotní téma, provází mě jako temnej stín, je mym zdrojem potěšení i trápení zároveň. téma na nekonečně dlouhej článek, kterej nenapíšu. můj plán je žít v souladu s ajurvédskejma stravovacíma návykama a jíst co nejčistší stravu, převážně rostlinnýho původu. plant based. nechávám se ovlivňovat jógou, ajurvédou, přírodou, protože všechno tohle je mi neuvěřitelně sympatický. učim se vnímat svoje tělo a jeho reakce na určitý jídla a přirozeně pro něj chci jenom to nejlepší. a proto se učim vybírat si jídla takový, který mýmu tělu prospějou.
   nebylo tomu tak vždycky. naopak. celej život jsem byla zvyklá jíst doslova všechno. hodně nezdravejch věcí a zatraceně málo zeleniny a ovoce. chipsy, sladkosti, pizza, hambáč, smažák s hranolkama a kýblem tatarky. tim vším jsem pravidelně svoje tělo týrala a pak brečela nad tim, jak je mi neuvěřitelně zle.

   osmnáctýho ledna jsem do sebe natlačila svůj poslední Big Mac. byl večer, seděla jsem v mekáči na holešovickým nádraží a čekala na vlak. za mnou sípal nějakej bezďák, kolem občas prošel nějakej menšinovej spoluobčan v teplákách. krmila jsem se umělou sračkou, kterou je hřích označit za jídlo, v prostředí, ze kterýho se mi dělalo špatně. co přesně by si z tohohle mělo moje tělo vzít? ještě jsem ani nedožvýkala jsme poslední sousto tý divný hmoty v housce, hodila batoh na záda a odešla pryč a byla jsem přesvědčená o tom, že tohle svýmu tělu už dál dělat nebudu. zaslouží si něco mnohem, MNOHEM lepšího!

můj sen se pomocí vůle a všech mejch utracenejch úspor stal se realitou. nádhernou, čistou, světlou útulnou realitou. vytvořila jsem místo, kde si můžu číst a usrkávat horkej čaj, psát, šít či jinak tvořit, do aroma lampy kápnout bergamot s pomerančem nebo ylang ylang, snít, spát, odpočívat, žít svůj introvertní svět.

ladím poslední detaily. třídím oblečení a ukládám do právě smontovaný komody. na šicím stroji zkracuju bílý závěsy. pak už si jen zapálím svíčky, usadím se v koutku kterej je pro mě momentálně místem totální pohody a zhmotněním útulna, otvírám novou knihu a nasaju vůni papíru. odsud už se mě nikdo nesnažte dostat, chci tady bejt zachumlaná v dece aspoň tři tejdny v kuse!

finský podivno

   od týhle knihy jsem neměla velký očekávání. myslela jsem že zapadne do nějakýho slabšího průměru a prvních několik stran tomu i nasvědčovalo, ale pak se příběh strmě rozjel a já jsem se společně s ním nedokázala zastavit a četla jsem v každý volný chvíli, jenom abych věděla, co bude dál a hlavně jak to skončí. dlouho jsem nečetla nic podobně napínavýho a téma mě taky zaujalo. ani ne tak kvůli fiktivnímu sociálnímu uspořádání mužů a žen ve finský společnosti, kdy ženy, dělící se ještě na druhy podle vzhledu nebo vlastností, jsou mužům absolutně podřízený, v podstatě jsou vychovávaný k tomu, aby se s nima pak jednalo jako se zvířatama nebo otrokama a muži mohli všechno, ale vedle toho státem potlačovaný druhy závislostí a nezdravostí jako je alkohol, tabák, cukr ale i kapsaicin, což je látka v chilli, díky který papriky pálí. tajně se obchodovalo místo s drogama s chilli na různý způsoby: prášek, sušená drť nebo čerstvý papričky. trochu bizár, ale nakonec dodbrej nápad.
   v posledních letech jsem měla možnost se s chilli důvěrně seznámit. můj boyfie byl velkej žrout chilli, kapal si omáčky do každýho jídla a sám si pak začal papriky pěstovat. poznala jsem různý odrůdy paprik různejch tvarů, barev, vůní a chutí a taky stupně pálivosti. neni paprika jako paprika. jedna jazyk jen tak polechtá, druhá řeže jako ostrej nůž a slzy tečou proudem. všechno je to o zvyku a tolerance na pálivost se dá docela rychle vypěstovat, takže po nějaký době jsem přidávala do jídel chilli v takový míře, kterou by normální smrtelník s chilli neseznámen asi nezvládl. chilli mám ráda, v určitý míře je tělu prospěšný, pomáhá "zažehnout trávící oheň", má zahřívací vlastnosti, podporuje prokrvení.
   zasadit pálivost chilli do příběhu jako formu závislosti je zajímavá myšlenka, líbilo se mi, jak byly popsány euforický stavy, kde si autorka vzala inspiraci z transpersonálních zážitků šamanů. i tohle je téma, který je mi blízký. dlouhý roky se zajímám o psychologii a v posledních letech i právě o transpersronální, na což navazuju jógou.

   finská autorka spadající svejma knihama pod takzvaný severský podivno mě překvapila, knihu myslím si zpracovala výborně. chystám se číst i další "podivný" tituly anebo vůbec knihy od severskejch autorů - tedy cokoliv kromě thrillerů, vraždy a detektivky mě fakt neberou (ačkoliv v Jádru Slunce se o vraždě taky mluví, ale není to asi úplně stěžejním tématem knihy) což je ale docela těžký, když právě severský země jsou na detektivky specialisti. ale něco se najde. od autorky Johanny Sinisalo, která napsala Jádro Slunce, mám v "chystám se číst" ještě Ne před sluncem západ, což nevím, jestli někde seženu - obecně mám totiž nechtěnou oblibu v tom vyhledávat knihy, který nejsou nikde k sehnání. mám takových už docela dlouhej seznam.

Koblížek

2017 / 2018

   ponaučení, která jsem si vzala z roku 2017:

   Everything what you pray for will happens in Gods time, not your time. aneb nic si neplánuj, stane se to ve chvíli, kdy se to má stát. pokud vůbec.
   poslouchej svou intuici, ušetříš si zklamání a nenaplněná očekávání.
   poslouchej svoje tělo. možná že je chytřejší než tvá mysl.

   2018 měl být dle mých životních plánů a propočtů přelomovým, ba možná život měnícím. neříkám, že nebude, nejspíš ale úplně jinak, než jsem si myslela. co si mám letos přát? 2015 láska, 2016 klid 2017 spokojenost ... každý rok si přeju do nového roku to, po čem nejvíc toužím. asi budu odvážná a pro rok 2018 si budu přát všechny tyto tři věci najednou. a přidávám harmonii. nějak cítím, že by tam taky měla být. potřebuju, aby vše v mém životě bylo harmonické, aby vše krásně plynulo a nikde nic nedrhlo. aby život byla radost.
   takže, good luck!

instagram

2018/12/19

2018/10/10

2018/09/25

2018/08/20

2018/07/21

2018/07/19

2018/07/11

2018/07/01

2018/05/16

2018/05/14

2018/05/08

2018/05/06

2018/05/05

2018/04/02

2018/02/12

2018/01/22

2018/01/20

document.write(ultimaFecha);

2018/01/19

2018/01/12

2018/01/09

blog

Archiv

tihle mě čtou