auto

   léto jsem projezdila ve služebním volvu. nikdy dřív jsem svoje auto neměla a ani jsem ho nikdy nechtěla. znáte to. něco to stojí, musíte to živit, udržovat, opravovat, životnímu prostředí tím neprospějete a o bezpečnosti něčeho, na co si se vší střídmostí našetříte, se dá s určitostí pochybovat. proto musím říct, že to pro mě byla zajímavá zkušenost, jezit v autě, který v základní výbavě stojí třičtvrtě milionu. zjistila jsem tím několik zajímavých věci.

   s autem člověk nabývá nebývalé svobody, jakou nezná.
   skončí omezení udělená jízdními řády vlaků, autobusů a mhd. skončí tlak vznikající navazujícími, posledními nočními, případně prvními ranními spoji.
   čas strávený cestováním se zkrátí o dvě třetiny.
   můžete se vydat kdykoliv kamkoliv, stačí jen zapnout navigaci v mobilu.
   skončí neustálé tahání těžkých nákupních tašek, navíc v omezeném množství. skončí i závislost na známých, kteří auto mají, pokud potřebujete odvézt něco, co se v ruce odnést rozhodně nedá. třeba desetikilový pytel kočičích granulí. nebo kus nábytku z ikea. podobné to je, když cestujete na Moravu k babičce a najednou si nemusíte v tašce nést jen nejnutnější minimum, abyste v druhé ruce táhli přenosku se sedmikilovým kocourem. anebo vyrazíte na víkend pod stan. to neni jenom stan. je to i nafukovací matrace, pumpa k nafouknutí a spacák. plus osobní věci.

   je to zábava, je to radost, je to pohodlí, je to krásná věc. ale pořád, je to jenom věc.
   první dva týdny jsem jezdila se strachem staženým žaludkem. tak šíleně drahé auto! neumím moc dobře řídit! co když to někde odřu nebo rovnou nabourám? co když taky někde někoho svou nepozorností srazím?! practice makes you perfect. zvládla jsem D1 z Prahy do Zlína, zvládla jsem Český Ráj. zvládla jsem centrum Prahy včetně parkování. zvládla jsem spoustu dalších neznámých tras a míst. s navigací. s mým playlistem z mobilu připojeným přes bluetooth. s automatickou převodovkou, která zajistí, že to auto jede skoro samo. s klimatizací, která mě z letních úmorných vedrech zachraňovala před kolapsem.
   pokaždé jsem do něj nasedala s pocitem, že si vozím zadek v zatraceném luxusu. dokázala jsem se vžít do role, která mi není vlastní. do lidí, kteří mají taková auta zaparkovaná doma v garáži. byla to pro mě radost. z toho, že si tohle můžu aspoň jednou zkusit. z toho, jak je život najednou jednodušší. ze samotného řízení, ve kterém jsem se po určité době zlepšila natolik, že si troufám říct, že jezdím teď líp než kde jaký chlap. získala jsem odvahu a větší pocit samostatnosti. byl to prostě skvělý pocit, sbalit si věci, hodit je do kufru, nabrat kámoše a vyrazit vstříc dobrodružství. i přes všechen ten lesk a třpyt, nepocítila jsem žádný pocit nezdravé pýchy. možná trochu sebevědomí, že jsem si v řízení začala věřit. ale jinak, pouze čirá radost. kterou pokud jsem s druhými sdílela, pak jedině tím, že jsem pro někoho někam přijela, někam ho odvezla a tím mu stejně tak ušetřila nějakou tu chvíli času. pořád - je to jenom auto. věc, která se používá k výše zmíněnému. není to nic, co vaší osobnosti přidá na hodnotě.

   nic není jen tak.
   i přes všechno to dobré, druhá strana mince tu přece jenom pořád je. pokud přehlédneme, kolik peněz používání a údržba auta stojí, je tu ještě něco dalšího. sedíte-li 8 hodin denně v kanceláři a jediný pohyb je pak těch pár kroků k autu, na vaší postavě se to nemilosrdně podepíše.
   a pokud se rozhodnete zůstat s přáteli po práci ve městě a dát si v parku při západu slunce pivko, nezbývá nic, než jet domů stejně městskou hromadnou.

   volvo už jsem vrátila. je to kruté, je to zlé a bolí to, dělat zas krok zpátky. hodina a půl cestování třemi různými dopravními prostředky do práce (a to samé ještě jednou odpoledne zpátky), namísto pouhé půlhodinky autem. dostat se na víkednouvou párty  mimo Prahu kdesi na samotě u jezera, v sobotu? tři a půl hodiny, čtyři přestupy a pak kus asi dojet stopem. autem je to hodina i se zastávkou na kafe. ach!