2017/07/12
kdo se skrývá pod vrstvami?
celé roky jsme byla zvyklá lakovat si nehty. měla jsem doma desítky
laků různých barev a jakmile se na nehtu objevil první oloupaný konec
nehtu, šla jsem ho přelakovat nanovo. půl roku jsem měla i nehty gelové.
proces odstraňování byl velmi krutý a nehty pak byly doslova
zdevastované.
kdysi jsem si je odlakovala a nechala je tak, aby si od všeho toho lakování trochu odpočinuly, namazala jsem je čímsi výživným a pár dní na nehtech neměla žádnou rudou, zlatou nebo sivou. kdykoliv jsem se na ně podívala, připadaly mi jednám slovem nahé. naprosto nahé, neoblečené, neupravené, úplně jsem se od této jejich přirozenosti odosobnila, tohle nebyly moje nehty. musely být přetřeny na něco, čím nejsou. a takhle je to mimochodem se vším v dnešní době a nejsem v tom sama.
pak jsem si takhle nechala nehty nenalakované víc než jeden nebo dva dny. třeba dva týdny. a kupodivu se mi takhle začaly líbit. když jsem to řekla kamarádce, prostě to nepochopila. taky se bez nalakovaných nehtů cítí nesvá. vždy je musí mít dlouhé a perfektně nalakované. snad jsem se i trochu zastyděla, že jsem najednou asi moc přírodní, když se mi líbí moje nehty tak, jak jsou ...
pak jsem toto zkusila i u nehtů na nohou, které byly nalakovány posledních minimálně deset let v kuse. v posledním roce si nehty lakuju jen zřízdka. mnohem radši je mám ráda "nahé" a prostě se mi líbí. jsou součástí mých prstů, mého těla, mě. připadá mi šílené nesnášet jakoukoliv svou část těla takovou, jaká je a neustále ji něčím umělým maskovat, přetírat, retušovat, vylepšovat, potlačovat. dneska kdybychom najednou v časopisu viděli obyčejnou ženu, takovou, jaká doopravdy ve skutečnosti je, bez jakýchkoliv kosmetických nebo grafických úpravy, řekly bysme si, že je hnusná- jenže potíž je v tom, že ta žena by měla ty samé "nedostatky" jako všechny ženy na světě. každá je jiná, ale každá má něco. a zatímco obyčejně vidíme jenom stoosmdesáticentimetrové vychrtliny, dokonale nalíčené, hodiny česané a jinak opečovávané a pak ještě photoshopem doladěné, se nad těmi stránkami (pod)vědomě trápíme a sžíráme vlastní přirozeností, protože ať děláme co děláme, furt nevypadáme ani vzdáleně jako tyhle umělotiny, co jsou nám předkládány na obdiv. možná jsem prostě starší a mění se mi úhel pohledu, ale jsem za to neskutečně ráda a nic bych na tom neměnila. ve skutečnosti si přeju dostat se ještě dál. přijmmout sama sebe jako celek, přijmout každičký kousek sebe a mít se ráda. jsem na cestě objevování sebe sama. což je myslím si nekonečně dlouhá cesta plná výzev, zvratů, poznání.
kdysi jsem si je odlakovala a nechala je tak, aby si od všeho toho lakování trochu odpočinuly, namazala jsem je čímsi výživným a pár dní na nehtech neměla žádnou rudou, zlatou nebo sivou. kdykoliv jsem se na ně podívala, připadaly mi jednám slovem nahé. naprosto nahé, neoblečené, neupravené, úplně jsem se od této jejich přirozenosti odosobnila, tohle nebyly moje nehty. musely být přetřeny na něco, čím nejsou. a takhle je to mimochodem se vším v dnešní době a nejsem v tom sama.
pak jsem si takhle nechala nehty nenalakované víc než jeden nebo dva dny. třeba dva týdny. a kupodivu se mi takhle začaly líbit. když jsem to řekla kamarádce, prostě to nepochopila. taky se bez nalakovaných nehtů cítí nesvá. vždy je musí mít dlouhé a perfektně nalakované. snad jsem se i trochu zastyděla, že jsem najednou asi moc přírodní, když se mi líbí moje nehty tak, jak jsou ...
pak jsem toto zkusila i u nehtů na nohou, které byly nalakovány posledních minimálně deset let v kuse. v posledním roce si nehty lakuju jen zřízdka. mnohem radši je mám ráda "nahé" a prostě se mi líbí. jsou součástí mých prstů, mého těla, mě. připadá mi šílené nesnášet jakoukoliv svou část těla takovou, jaká je a neustále ji něčím umělým maskovat, přetírat, retušovat, vylepšovat, potlačovat. dneska kdybychom najednou v časopisu viděli obyčejnou ženu, takovou, jaká doopravdy ve skutečnosti je, bez jakýchkoliv kosmetických nebo grafických úpravy, řekly bysme si, že je hnusná- jenže potíž je v tom, že ta žena by měla ty samé "nedostatky" jako všechny ženy na světě. každá je jiná, ale každá má něco. a zatímco obyčejně vidíme jenom stoosmdesáticentimetrové vychrtliny, dokonale nalíčené, hodiny česané a jinak opečovávané a pak ještě photoshopem doladěné, se nad těmi stránkami (pod)vědomě trápíme a sžíráme vlastní přirozeností, protože ať děláme co děláme, furt nevypadáme ani vzdáleně jako tyhle umělotiny, co jsou nám předkládány na obdiv. možná jsem prostě starší a mění se mi úhel pohledu, ale jsem za to neskutečně ráda a nic bych na tom neměnila. ve skutečnosti si přeju dostat se ještě dál. přijmmout sama sebe jako celek, přijmout každičký kousek sebe a mít se ráda. jsem na cestě objevování sebe sama. což je myslím si nekonečně dlouhá cesta plná výzev, zvratů, poznání.
2017/07/08
smíšenost pocitů s myšlenkami
přemejšlím, jak se odosobnit od svý práce, která mi v posledních dvou tejdnech způsobuje pocity frustrace a každodenní přetlak v hlavě. nemám chuť ani myšlenky na jídlo, což končívá jezením spousta nezdravostí. chci odpočívat a věnovat se sama sobě, ale než se k tomu přes kratičkej odpočinek dostanu, je tu další den a já zase sedím v kanceláři.
poslouchám slabej letní déšť, šumění stromů a blížící se další bouřku, jíž předchází tmavý mračna.
zkouším pít kávu bez mlíka. řeším, čím jednou svýmu dítěti budu mejt vlasy, když se mi na hlavě po jemným dětským šamponu udělaly svědivý strupy. přemejšlím, jak se naučit umět bejt sama, protože zjišťuju, že bejt o samotě, aniž bych neustále něco dělala, nebo samotu zajídala, neumím a jsem z toho nervózní. ani dopolední četba ve stínku břízek nahoře na kopci, kdy mě ovíval příjemnej větřík a společnost mi široko daleko dělalo jen ze stromu na strom poletující ptactvo, mi kýženej klid a relaxaci nepřinesla.
pociťuju v sobě přebytek energie a nevím, do čeho ji transformovat.
jsem plna novejch rozhodnutí, který víceméně zatím nezůstávají jen ve formě myšlenek a řečí. zatvrzele odmítám jíst maso a vejce, což trvá už pár tejdnů. nikdy jsem žádný svý předsevzetí nezvládla držet ani pár dní. cejtim sílu a mám důvod nadělit si podobnejch zásad víc. zrušila jsem si termín u kadeřnice a nastávají léta odrůstajících vlasů. jsem si vědoma, že tohle je záležitost nejmíň na tři roky, ale je to pro mě obrovská výzva a největší zkouška vůle.
založila jsem blog (sebe-vědomí), kde je ústředním tématem, jak už název napovídá, vědomí sebe sama. věci, o kterých tam píšu, můžou vyznít jakkoliv. možná že je píše chudinka se silnými pocity méněcennosti, nebo s úchylkou řešit detaily svýho těla. osobně se cejtím jako někdo, kdo je schopen sebereflexe a osobní růst je pro něj životní cestou. bejt si vědom vlastních stínů a vnitřních nedostatečností je myslím si nakonec mnohem větší projev vnitřní síly, než ledabyle přežívat a nikdy se sama nad sebou nezamyslet, natož se sebou i něco udělat, abych byla lepším člověkem.
poslouchám slabej letní déšť, šumění stromů a blížící se další bouřku, jíž předchází tmavý mračna.
zkouším pít kávu bez mlíka. řeším, čím jednou svýmu dítěti budu mejt vlasy, když se mi na hlavě po jemným dětským šamponu udělaly svědivý strupy. přemejšlím, jak se naučit umět bejt sama, protože zjišťuju, že bejt o samotě, aniž bych neustále něco dělala, nebo samotu zajídala, neumím a jsem z toho nervózní. ani dopolední četba ve stínku břízek nahoře na kopci, kdy mě ovíval příjemnej větřík a společnost mi široko daleko dělalo jen ze stromu na strom poletující ptactvo, mi kýženej klid a relaxaci nepřinesla.
pociťuju v sobě přebytek energie a nevím, do čeho ji transformovat.
jsem plna novejch rozhodnutí, který víceméně zatím nezůstávají jen ve formě myšlenek a řečí. zatvrzele odmítám jíst maso a vejce, což trvá už pár tejdnů. nikdy jsem žádný svý předsevzetí nezvládla držet ani pár dní. cejtim sílu a mám důvod nadělit si podobnejch zásad víc. zrušila jsem si termín u kadeřnice a nastávají léta odrůstajících vlasů. jsem si vědoma, že tohle je záležitost nejmíň na tři roky, ale je to pro mě obrovská výzva a největší zkouška vůle.
založila jsem blog (sebe-vědomí), kde je ústředním tématem, jak už název napovídá, vědomí sebe sama. věci, o kterých tam píšu, můžou vyznít jakkoliv. možná že je píše chudinka se silnými pocity méněcennosti, nebo s úchylkou řešit detaily svýho těla. osobně se cejtím jako někdo, kdo je schopen sebereflexe a osobní růst je pro něj životní cestou. bejt si vědom vlastních stínů a vnitřních nedostatečností je myslím si nakonec mnohem větší projev vnitřní síly, než ledabyle přežívat a nikdy se sama nad sebou nezamyslet, natož se sebou i něco udělat, abych byla lepším člověkem.
2017/07/06
prsa
podprsenka je omezující věc. něco, co zkresluje, co ženský tělo omezuje od svý přirozenosti. co nás stahuje a škrtí a zanechává na těle otlačeniny. podprsenka dává našim prsům úplně jinej tvar, dokonce i jinou velikost. vyrábí se podprsenky, který uměle vytvoří efekt větších, pevnejch prsou a jednotnýho tvaru. proč?
zamilovala jsem se do pocitu, kterej přináší absence podprsenky. když si obleču upnutý tílko jen tak na tělo, obepíná všechny jeho křivky. nebo volnější top, kterej podél těla splývá. nikde žádná neesteticky vykukující ramínka. žádný zaříznuýé kousky látky po obvodu těla. žádnýobelhávání. žádný sevření. jen volnost a mnohem krásnější pocit z vlastního, jedinečnýho těla, ze svý ženskosti.
jakkoliv to může vypadat, líbí se mi to. někoho to může pohoršit. vidět obrysy prsních bradavek je naší kultuře tabu. je to vyzývavé? vulgární? ... nebo naprosto přirozené?
na cestě k pozitivnímu náhledu na vlastní tělo a jeho přijetí ráda začnu u svých prsou. k přijetí myslím nepatří nic jako potlačování přirozenosti.
2017/07/05
návrat k přiozenosti
tohle jsem se naučila a pochopila při čtení knihy A objevíš poklad, který v tobě dřímá,
od mého oblíbeného Laurenta Gounella. nejen to, kniha je plná mnoho
moudrosti a zajímavých podnětů k přemýšlení, ale toto je momentálně
něco, co mě zajímá velmi, jelikož chci přijmout sama sebe a sebe mít i
ráda. najít svou přirozenost a přijmout ji, je to, co musím udělat ze
všeho nejdřív. musím to udělat já sama, aby to mohli udělat i druzí.
lidské ego je silný aspekt člověka a odpoutat se od něj není lehký úkol.
"ego je ve své podstatě plodem strachu. strach, že nejsme
dostateční, že nejsme nějak hodnotní, zejména v očích druhých.
nepodložený strach je typickým produktem myšlenkových pochodů. naše
myšlenky mohou také za to, že se považujeme za něco, čím nejsme.
myšlenky nutí ego k tomu, aby na sebe bralo různé role. myšlenky ego
pěstují."
je to těžký úkol, ale jsem odhodlaná jít krůček po krůčku k návratu k přirozenosti.
chci se oprostit od přání a názorů druhých. názorů týkajících se
toho, co si oblékám na sebe, jakou mám barvu vlasů, jak se líčím, co
dělám nebo nedělám, jaká jsem a jakou by mě chtěli mít.
sledovat se v zrcadle, řešit velikosti oblečení a číslo, které mi ukazuje váha, pro mě přestává být stěžejní. důležitý je pro mě vnitřní pocit. to, jak se cítím ve vlastním těle. jaké to je, být tělem - často pokládaná otázka k meditaci na jógových lekcích. nikdy jsem si nedokázala odpovědět kladně. být tímto tělem pro mě nikdy nebylo snadné. proteklo mnoho slz a prohrála jsem mnoho válek vedených sama se sebou. a nechci v tom pokračovat dál.
hodnocení, jestli věci dělám správně nebo ne na základě reakcí druhých - ani tím už se nechci dál zabývat a zatěžovat. chci se distancovat od jejich emocí. uvědomuju si sílu svého ega a myslím, že jeho překonání je velice těžký úkol. nicméně si chci alespoň připomínat, že to, jak se projevují druzí se mnou nemá společného nic. jsou to jejich emoce, jejich názory, jejich způsob chování, jejich ega. a já nejsem tím, na základě čeho reagují. semínko je zaseto uvnitř jich samotných. a u mě je to stejně. cokoliv si budu přát, může být. stačí zasét prvotní myšlenku a tu pak zalévat a dopřávat jí živiny, aby pěkně rostla a sílila. to, jak na mě reagují druzí může být podnětem k zamyšlení, ale důležitější je sebereflexe. ostatní mě nemohou znát lépe než já sama sebe. já sama musím nejdřív zjistit, kým jsem.
sledovat se v zrcadle, řešit velikosti oblečení a číslo, které mi ukazuje váha, pro mě přestává být stěžejní. důležitý je pro mě vnitřní pocit. to, jak se cítím ve vlastním těle. jaké to je, být tělem - často pokládaná otázka k meditaci na jógových lekcích. nikdy jsem si nedokázala odpovědět kladně. být tímto tělem pro mě nikdy nebylo snadné. proteklo mnoho slz a prohrála jsem mnoho válek vedených sama se sebou. a nechci v tom pokračovat dál.
hodnocení, jestli věci dělám správně nebo ne na základě reakcí druhých - ani tím už se nechci dál zabývat a zatěžovat. chci se distancovat od jejich emocí. uvědomuju si sílu svého ega a myslím, že jeho překonání je velice těžký úkol. nicméně si chci alespoň připomínat, že to, jak se projevují druzí se mnou nemá společného nic. jsou to jejich emoce, jejich názory, jejich způsob chování, jejich ega. a já nejsem tím, na základě čeho reagují. semínko je zaseto uvnitř jich samotných. a u mě je to stejně. cokoliv si budu přát, může být. stačí zasét prvotní myšlenku a tu pak zalévat a dopřávat jí živiny, aby pěkně rostla a sílila. to, jak na mě reagují druzí může být podnětem k zamyšlení, ale důležitější je sebereflexe. ostatní mě nemohou znát lépe než já sama sebe. já sama musím nejdřív zjistit, kým jsem.
jak sama na sebe budu nahlížet a sama k sobě přistupovat, je jen a
pouze v mé režii. očekávání něčeho od druhých je nesprávná cesta. jsem
připravená pro sebe dělat to nejlepší.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
