kdo se skrývá pod vrstvami?

   celé roky jsme byla zvyklá lakovat si nehty. měla jsem doma desítky laků různých barev a jakmile se na nehtu objevil první oloupaný konec nehtu, šla jsem ho přelakovat nanovo. půl roku jsem měla i nehty gelové. proces odstraňování byl velmi krutý a nehty pak byly doslova zdevastované.
   kdysi jsem si je odlakovala a nechala je tak, aby si od všeho toho lakování trochu odpočinuly, namazala jsem je čímsi výživným a pár dní na nehtech neměla žádnou rudou, zlatou nebo sivou. kdykoliv jsem se na ně podívala, připadaly mi jednám slovem nahé. naprosto nahé, neoblečené, neupravené, úplně jsem se od této jejich přirozenosti odosobnila, tohle nebyly moje nehty. musely být přetřeny na něco, čím nejsou. a takhle je to mimochodem se vším v dnešní době a nejsem v tom sama.
   pak jsem si takhle nechala nehty nenalakované víc než jeden nebo dva dny. třeba dva týdny. a kupodivu se mi takhle začaly líbit. když jsem to řekla kamarádce, prostě to nepochopila. taky se bez nalakovaných nehtů cítí nesvá. vždy je musí mít dlouhé a perfektně nalakované. snad jsem se i trochu zastyděla, že jsem najednou asi moc přírodní, když se mi líbí moje nehty tak, jak jsou ...
   pak jsem toto zkusila i u nehtů na nohou, které byly nalakovány posledních minimálně deset let v kuse. v posledním roce si nehty lakuju jen zřízdka. mnohem radši je mám ráda "nahé" a prostě se mi líbí. jsou součástí mých prstů, mého těla, mě. připadá mi šílené nesnášet jakoukoliv svou část těla takovou, jaká je a neustále ji něčím umělým maskovat, přetírat, retušovat, vylepšovat, potlačovat. dneska kdybychom najednou v časopisu viděli obyčejnou ženu, takovou, jaká doopravdy ve skutečnosti je, bez jakýchkoliv kosmetických nebo grafických úpravy, řekly bysme si, že je hnusná- jenže potíž je v tom, že ta žena by měla ty samé "nedostatky" jako všechny ženy na světě. každá je jiná, ale každá má něco. a zatímco obyčejně vidíme jenom stoosmdesáticentimetrové vychrtliny, dokonale nalíčené, hodiny česané a jinak opečovávané a pak ještě photoshopem doladěné, se nad těmi stránkami (pod)vědomě trápíme a sžíráme vlastní přirozeností, protože ať děláme co děláme, furt nevypadáme ani vzdáleně jako tyhle umělotiny, co jsou nám předkládány na obdiv. možná jsem prostě starší a mění se mi úhel pohledu, ale jsem za to neskutečně ráda a nic bych na tom neměnila. ve skutečnosti si přeju dostat se ještě dál. přijmmout sama sebe jako celek, přijmout každičký kousek sebe a mít se ráda. jsem na cestě objevování sebe sama. což je myslím si nekonečně dlouhá cesta plná výzev, zvratů, poznání.