2017/10/30
bdělá pozornost
"bdělá pozornost vnáší do života zcela jinou kvalitu. jste-li vědomí a pozorní, věci se začnou úžasně měnit. vědomý člověk sám nic nemění, zatímco nevědomý člověk se neustále snaží něco změnit. ale nikdy se mu to nepodaří. vědomý člověk však pořád vidí, jak probíhají různé změny - a jsou převratné a překrásné.
změny vyvolává bdělá pozornost, nikoli úsilí. proč je to tak? protože bdělá pozornost vás sama mění. a když jste jiní, je jiný celý svět. stačí, když změníte sami sebe. vy jste svtět, takže pokud se vy změníte, změní se i svět. pokud se nezměníte, můžete se snažit změnit svět, ale nic se nestane. budete dál a dál vytvářet týž svět. vy sami utváříte svůj svět. váš svět je vaší projekcí."
změny vyvolává bdělá pozornost, nikoli úsilí. proč je to tak? protože bdělá pozornost vás sama mění. a když jste jiní, je jiný celý svět. stačí, když změníte sami sebe. vy jste svtět, takže pokud se vy změníte, změní se i svět. pokud se nezměníte, můžete se snažit změnit svět, ale nic se nestane. budete dál a dál vytvářet týž svět. vy sami utváříte svůj svět. váš svět je vaší projekcí."
- OSHO, Tantrická transformace
2017/10/28
vnitřní světlo
poprvý v mém životě si říkám, jak je tohle roční období hezký a mám z něj radost. podzim není jen to barevný listí stromů. jsou to i hustý mlhy, nedostatek světla, vítr a chlad deroucí pod vrstvy oblečení. všechno je na svým místě. a kouzlem toho všeho je umění si v tý temnotě rozsvítit. lampu, svíčku, plamínek radosti v srdci.
2017/10/27
dohody se sebou
čtyři dohody v podání Jaroslava Duška jsou úžasný. s nadsázkou i humorem lidem přednáší o běžných chybách ve výchově, které člověka formují od narození, a jejich důsledcích. v rámci čtyř dohod, jejichž původ najdeme ve stejnojmenné knize od Dona Miguela Ruize, se pokouší nastínit, jak bychom měli jednat, abychom se vyvarovali vnitřní nespokojenosti a došli naplnění, klidu a pocitu štěstí ve svém životě.
po dlouhé době mi tak připomněl ty veledůležité věci, které jsem se naučila už dávno. bez praxe a vlivem uspěchanosti dnů ale snadno zapomínám, co je důležité. a tak se trápím a nežiju smysluplně, protože se ani nestihnu zastavit, a je to škoda.
až příliš často zatoužím po útěku někam na samotu u lesa, kde by nebyl nikdo a nic, co bych mohla dělat. jen chata, teplo z krbu a za oknem nekonečně mnoho přírody. a tak si říkám, jestli nejsem nemocná, když jedinou mou potřebou je léčba přírodou. tím, čeho jsem součástí. proto, že jsem se sama sobě vzdálila a je to neúnosné. být tak někde u jezera uprostřed lesů, nebo v zasněžených horách. žádný internet, televize a telefon, žádný kontakt s člověkem a ani úzkost z povinností nebo závazků. prostě úplné uvolnění. jen já, proudění dechu a myšlenek zkrze mé tělo.
nejtěžší je pro mě osobně druhá dohoda: neberme si nic osobně. je to neuvěřitelně těžké, přeformovat své myšlení a oprostit se zcela od vlivu svého okolí, ostatních. s tím i úzce související třetí dohoda: nevytvářejme si žádné doměnky. všechno se zdá jasné, ale když to potom zkouším, setkávám se s vnitřními boji, jež ovládají emoce mnoha barev i odstínů. pravdou je, že jsme naučeni určitým vzorcům myšlení a chování a je jen velmi těžké sama sebe změnit. nejdůležitější ale je chtít, to vím. silná vůle. a taky vím to, že potřebuju nutně změnu. potřebuju se zaměřit sama na sebe, na vlastní sebekultivaci. po dlouhém období plném stresu a marnotratnosti se vracím k józe, k zaměření pozornosti sama k sobě, tentokrát s větší odhodlaností a intenzitou.
po dlouhé době mi tak připomněl ty veledůležité věci, které jsem se naučila už dávno. bez praxe a vlivem uspěchanosti dnů ale snadno zapomínám, co je důležité. a tak se trápím a nežiju smysluplně, protože se ani nestihnu zastavit, a je to škoda.
až příliš často zatoužím po útěku někam na samotu u lesa, kde by nebyl nikdo a nic, co bych mohla dělat. jen chata, teplo z krbu a za oknem nekonečně mnoho přírody. a tak si říkám, jestli nejsem nemocná, když jedinou mou potřebou je léčba přírodou. tím, čeho jsem součástí. proto, že jsem se sama sobě vzdálila a je to neúnosné. být tak někde u jezera uprostřed lesů, nebo v zasněžených horách. žádný internet, televize a telefon, žádný kontakt s člověkem a ani úzkost z povinností nebo závazků. prostě úplné uvolnění. jen já, proudění dechu a myšlenek zkrze mé tělo.
nejtěžší je pro mě osobně druhá dohoda: neberme si nic osobně. je to neuvěřitelně těžké, přeformovat své myšlení a oprostit se zcela od vlivu svého okolí, ostatních. s tím i úzce související třetí dohoda: nevytvářejme si žádné doměnky. všechno se zdá jasné, ale když to potom zkouším, setkávám se s vnitřními boji, jež ovládají emoce mnoha barev i odstínů. pravdou je, že jsme naučeni určitým vzorcům myšlení a chování a je jen velmi těžké sama sebe změnit. nejdůležitější ale je chtít, to vím. silná vůle. a taky vím to, že potřebuju nutně změnu. potřebuju se zaměřit sama na sebe, na vlastní sebekultivaci. po dlouhém období plném stresu a marnotratnosti se vracím k józe, k zaměření pozornosti sama k sobě, tentokrát s větší odhodlaností a intenzitou.
2017/10/23
vesnice
těšila jsem se sem. Prahy bylo dost a ruku na srdce, stejně jsem nepodnikala všechny ty věci, o kterejch jsem snila, zatímco bydlet tam bylo jen ve fázi přání. žádný kavárničky každej tejden, výstavy a kina a vůbec akce, žádný farmářský trhy za sobotního dopoledne. ne že nikdy, něco jednou, něco občas, ale určitě ne tak často, jak jsem si předtím myslela. proto mi nebylo líto, že už v Praze nebudu.
klid v moderní bytový čtvrti vystřídal ještě větší klid domu v zahradě, výhled do zeleně a částečně na pražský metropolitní stavby vystřídal pohled přímo na střechu protějšího domu, pokrytýho barevným listím, který začalo romanticky opadávat a nám tak přibyla povinnost hrabat listí.
pekárnu s čerstvě upečeným pečivem vystřídalo pocitvý řeznictví s právě zpracovaným masem a uzeninami.
dostupnost do města se zminimalizovala z metra na autobus jednou za hodinu, o víkendu za dvě.
bažantí vřískání vystřídalo kohoutí kokrhání od rána až do odpoledne a musím říct, je pečlivej, s takovým nikdo nemůže zaspat.
místo dvou koček máme najednou tři, po zahradě chodí malá černá, ještě menší než je Bjú, ještě mazlivější než je Bjú. a kočky na ní koukaj z okna a chtěly by taky ven.
líbí se mi ten malej byt, je mi v něm příjemně, je tu klid a útulno. v noci nám do oken nesvítí žádná lampa z ulice a černočerná tma mě uvádí do hlubokého spánku během okamžiku.
klid v moderní bytový čtvrti vystřídal ještě větší klid domu v zahradě, výhled do zeleně a částečně na pražský metropolitní stavby vystřídal pohled přímo na střechu protějšího domu, pokrytýho barevným listím, který začalo romanticky opadávat a nám tak přibyla povinnost hrabat listí.
pekárnu s čerstvě upečeným pečivem vystřídalo pocitvý řeznictví s právě zpracovaným masem a uzeninami.
dostupnost do města se zminimalizovala z metra na autobus jednou za hodinu, o víkendu za dvě.
bažantí vřískání vystřídalo kohoutí kokrhání od rána až do odpoledne a musím říct, je pečlivej, s takovým nikdo nemůže zaspat.
místo dvou koček máme najednou tři, po zahradě chodí malá černá, ještě menší než je Bjú, ještě mazlivější než je Bjú. a kočky na ní koukaj z okna a chtěly by taky ven.
líbí se mi ten malej byt, je mi v něm příjemně, je tu klid a útulno. v noci nám do oken nesvítí žádná lampa z ulice a černočerná tma mě uvádí do hlubokého spánku během okamžiku.
2017/10/10
cesta na sever
Cesta na sever je první kniha od Karla Čapka, kterou jsem kdy četla. já osobně jsem někdo, kdo k určitému druhu literatury prostě musí dospět, takže možná bych se měla stydět, ale ne. někdo nečte žádné knihy.
po tomhle titulu jsem sáhla z určitého důvodu a to je moje aktuální zamilovanost do skandinávie, Finska především, které jediné paradoxně pan Čapek neprocestoval a tak o něm ani nic nenapsal, ale nevadí, i ty ostatní země mě zajímají. není to ani tolik skandinávský design nebo hygge fenomén, který ve mně tenhle zájem vzbudil. vlastně to byl dokument o tamní přírodě. o nádherné, téměr panenské přírodě daleko na severu Finska, kam lidská noha vstoupí jen zřídka, ale to je právě ono. krása přírody mě dojímá a můžu se nekonečně dlouho dívat na dokumenty o zvířatech, o rostlinách, o vesmíru. sleduju ryby jak si plavou v moři a shání potravu, jak se chobotnice maskují na dně oceánu, jak samečci mořských koníků rodí tisíce dalších maličkých koníků. dívám se, jak ptactvo daleko na severu sedí na vejcích svých mláďat a vylíhlé je pak krmí hmyzem a drobnými rybkami a chrání je před hrozbou užovek či jiných vetřelců. přroda je prostě nádherná, někdy drsná, ale dokonalá. ale místa člověkem doposud nedotčená jsou pro mě velkou vzácností a moc bych si přála, aby jich neubývalo.
jsem člověk který zimu nesnáší a sebemenší ochlaení mi způsobuje mrznutí končetin a rýmu. a i přesto mě to tam nahoru táhne. v létě tam musí být nádherně, spousta světla i příjemné teplo, ale vidět bílou, sněhem pokrytou přírodu všude kolem, i to musí být krásný zážitek.
a nakonec, ruku na srdce, skandinávský desing i hygge je něco, co je mi blízké. minimalismus se dneska skloňuje stejně často jako před pár lety prokrasktinace, to jsou vlny, jimž lidi stádně podléhají a za čas to přejde a v módě bude něco jiného, nicméně byl tady vintage styl, bylo tady retro, byla tu romantika z Provance, teď je tady skandinávie a s ní spoustu bílé, černé a šedé, jednoduchost, čistota, rustikálnost. ze všech těch módních vln mi je minimalismus jediný blízký a našla jsem se v něm. už před mnoha lety mi pronikl do domácnosti, kdy jsem se začala zbavovat všeho, co doopravdy nepotřebuju. dneska si z toho lidi dělají hru - všechno vyhoď, ať ti v šatníku zbyde jen 30 kousků. úplně si nemyslím, že je to šťastný nápad. já se řídím heslem, že co nepoužívám, nebo pro mě nemá žádný jiný smysl, tak to doma prostě nemám. mám ráda pořádek. minimalismus neni jen o tom mít toho málo, je to styl. je to jednoduchost věcí, celku, barev, užitečnosti.a nemusí to nutně být bílá sterilita. čeho je moc, toho je moc a té bílé už začíná být až až. v souladu s přírodou jsem si oblíbila přírodní prvky a strašně se mi líbí dřevo. bílá plastová okna jsou pasé a vůbec - cokoliv plastové jsem si znelíbila.
skvělý článek o skandinávském designu jsem si přečetla tady.
a pak je tady ještě jedna tématická záležitost. zvažuju studium švédštiny. protože jí mluví deset milionů lidí. protože je (prý) podobná ostatním severským jazykům kromě finštiny. protože finština je složitá hatmatilka a netroufám si pustit se do ní. protože ve Finsku je švédština úředním jazykem a v Ålandech jí mluví všichni jejich obyvatelé. protože mám ráda jazyky - kdo to neví, toho možná překvapí, že jsem se kromě angličtiny naučila chorvatsky. je podzim, čas pustit se do něčeho nového.
2017/10/08
nedělní podvečer
ruce si hřeju o hrneček s kakaem a společně s Bjú se díváme se z okna. na to, jak je oblačno a jemně prší na starý krov s červenými pálenými taškami. okno lemuje červeno zelené listí rostliny, která se pne po Srubu, po tom domě naproti, ale i po mnoha jiných domech na vesnici.
o hygge jsem poprvé četla v knize Hygge - Tajemství spokojeného života od Louisy Thomsen Brits. její výklad byl podle mého názoru na knihu naprosto nedostatečný. kniha říkala jen "co to je" hygge a fráze i popisy jednoho a toho samého se donekonečna opakovaly, vše, co bylo řečeno, by se i v dlouhých souvětích dalo shrnout ve dvou stranách. neuměla to zajímavě podat. proletěla jsem ty stránky během chvíle a kromě samotné podstaty tohoto jevu a několika hezkých minimalistických fotografií jsem si knihu příliš neužila. zato Hygge - Prostě šťastný způsob života od Meika Wikinga, předním odborníkem na lidské štěstí, je úplně o něčem jiném. kniha je plná zajímavých faktů, podrobností, které se spokojeného života Dánů a samotného hygge týká, najdeme zde mnoho zajímavostí z Dánska i ze světa. není pouhým suchým popisem, co pro Dány znamená slovo hygge. je zde rozveden každičký detail. můžeme si přečíst o známých designérech světel, o podobných výnamech hygge v jiných částech světa, o slovech jiných zemí, které jsou stejně jako hygge nemají v jiných jazycích svůj ekvivalent.
kniha je bohatě ilustrována, téměř by se dalo říct zdobená, při čtení si atmosféru života seveřanů dokážu s naprostou lehkostí představit, i ji procítit; s každou stránkou se musím spokojeně usmívat, tak zahřívá na duši. skeptici by mohli říct, že není žádnou novinkou, že teplá deka, hrnek kakaa a pár zapálených svíček jsou fajn. jenže nejde o to to vědět, nejde ani o to si o tom v knize číst, ale umět si to prožít. to je to gró, o které jde.
2017/10/06
srovnávání se s druhými
srovnávání se s ostatníma je mojí specialitkou. celej život jsem
obdivovala krásy jinejch holek, ať už skutečnejch, který jsem znala nebo
někde na ulici potkala, anebo těch z časopisů a z internetu. ale ty
svoje jsem nikdy neviděla. ba naopak jsem si na sobě nic krásnýho
ani nepřiznala. přitom jsem čas od času zaslechla, že mám hezký vlnitý
vlasy, že mám hezkej úsměv nebo oči ... nezajímalo mě to. mojí prioritou
vždycky bylo mít dokonalou štíhlou a pevnou postavu. jako ty hubený
holky z ulice a z časáků.
nepřijetí vlatsního těla je mým celoživotním prokletím a čím jsem starší a moudřejší, tím víc si uvědomuju, do čeho všeho v mým životě se tahle skutečnost projektuje a bohužel s věkem jsem díky tomu taky více úzkostnější. je to celoživotní nenaplněná touha žít v jiným těle a bejt sama se sebou spokojená. jenže to se nikdy nestalo. i když se mi párkrát podařilo shodit dvě tři kila (a nikdy ne víc), sice jsem se cejtila líp, ale taková malá změna nebyla nic oproti tomu, co bych očekávala. kila šla vždycky okamžitě zpátky.
nikdy jsem o sobě ale nemohla říct, že jsem vyloženě tlustá a lhala bych sama sobě, kdybych to říkala. jenže ta moje nespokojenost související s tím, co na sobě považuju za nedokonalost, byla silnějí než cokoliv jinýho a já jsem se tím vždycky trápila. silná stehna, velkej zadek, špek v dolní části břicha. povolená kůže, celulitida a vůbec spousta tuku navíc. pár let mě trápily i strie na bocích, na vnitřních stranách stehen a na prsou, který mám přitom docela malý.
tenhle pohled na sebe sama chci změnit. nikoliv tím, že si namluvím něco, čemu sama v hloubi duše věřit vlastně nebudu. chci si uvědomovat to, co je na mně hezký, chci mít ráda svoje tělo a nepopírat to, co se mi na sobě doposud nelíbilo, ale přijmout to jako součást mě.
přijetí toho, že tohle jsem já a nejsem nikým jiným na světě, je strašně důležitý. v mý situaci je něco takovýho děsně těžký a než k takovýmu upřímnýmu přijetí dospěju, může to trvat třeba ještě několik dalších měsíců nebo let. přesto si myslím, že je klíčový na tomhle pracovat.
opakem snahy nebo přání bejt v něčem jako někdo jinej, je uvědomění si toho, co jsem já, jaká jsem a co je na mně jinýho, jedinečnýho, co mě odlišuje. a nebrat to jako nevýhodu anebo nedostatek. naopak.
každá holka s rovnejma vlasama jak hřebíky mi závidí mý přirozeně se vlnící vlasy. já jim závidím ty hřebíky a s tím krepatým afrem na hlavě se cejtim nesvá, neupravená, nehezká. moje kámoška Petra říká, ať si z krepatejch vlasů udělám přednost. ne, ne a ne! vždycky jsem se takový představě hystericky bránila a vlasy každý ráno úzkostlivě žehlila. jenže potlačovat sama sebe v jakýmkoliv ohledu neni správnej krok. a tak si říkám, možná bych to měla zkusit. začít si uvědomovat jaká jsem a co mě vystihuje nejvíc.
nepřijetí vlatsního těla je mým celoživotním prokletím a čím jsem starší a moudřejší, tím víc si uvědomuju, do čeho všeho v mým životě se tahle skutečnost projektuje a bohužel s věkem jsem díky tomu taky více úzkostnější. je to celoživotní nenaplněná touha žít v jiným těle a bejt sama se sebou spokojená. jenže to se nikdy nestalo. i když se mi párkrát podařilo shodit dvě tři kila (a nikdy ne víc), sice jsem se cejtila líp, ale taková malá změna nebyla nic oproti tomu, co bych očekávala. kila šla vždycky okamžitě zpátky.
nikdy jsem o sobě ale nemohla říct, že jsem vyloženě tlustá a lhala bych sama sobě, kdybych to říkala. jenže ta moje nespokojenost související s tím, co na sobě považuju za nedokonalost, byla silnějí než cokoliv jinýho a já jsem se tím vždycky trápila. silná stehna, velkej zadek, špek v dolní části břicha. povolená kůže, celulitida a vůbec spousta tuku navíc. pár let mě trápily i strie na bocích, na vnitřních stranách stehen a na prsou, který mám přitom docela malý.
tenhle pohled na sebe sama chci změnit. nikoliv tím, že si namluvím něco, čemu sama v hloubi duše věřit vlastně nebudu. chci si uvědomovat to, co je na mně hezký, chci mít ráda svoje tělo a nepopírat to, co se mi na sobě doposud nelíbilo, ale přijmout to jako součást mě.
přijetí toho, že tohle jsem já a nejsem nikým jiným na světě, je strašně důležitý. v mý situaci je něco takovýho děsně těžký a než k takovýmu upřímnýmu přijetí dospěju, může to trvat třeba ještě několik dalších měsíců nebo let. přesto si myslím, že je klíčový na tomhle pracovat.
opakem snahy nebo přání bejt v něčem jako někdo jinej, je uvědomění si toho, co jsem já, jaká jsem a co je na mně jinýho, jedinečnýho, co mě odlišuje. a nebrat to jako nevýhodu anebo nedostatek. naopak.
každá holka s rovnejma vlasama jak hřebíky mi závidí mý přirozeně se vlnící vlasy. já jim závidím ty hřebíky a s tím krepatým afrem na hlavě se cejtim nesvá, neupravená, nehezká. moje kámoška Petra říká, ať si z krepatejch vlasů udělám přednost. ne, ne a ne! vždycky jsem se takový představě hystericky bránila a vlasy každý ráno úzkostlivě žehlila. jenže potlačovat sama sebe v jakýmkoliv ohledu neni správnej krok. a tak si říkám, možná bych to měla zkusit. začít si uvědomovat jaká jsem a co mě vystihuje nejvíc.
2017/10/01
přečteno v září
Zázemí // Jana Šrámková
tuhle českou autorku jsem si oblíbila pro její styl psaní. Hruškadóttir mě tehdá bavil velmi, příběh mě strhl do víru čtení, knížečku o sto padesáti stranách jsem přečetla s radostí a ohodnotila pěti hvězdami. Zázemí bylo příběhem slabší, tolik mě neoslovilo, byť styl, jakým autorka popisovala postavy a přibližovala k nim tak čtenáře, mi opět vyhovoval. jen to bylo tentokrát takové emocí prosté. dávám tři hvězdy.
★★★
Slepá mapa // Alena Mornštajnová
příběh zasahující do doby kolem druhé světové, tři generace rodiny a jejich spletité vazby jeden na druhého, jejich charakterová specifičnost, to všechno autorka velmi plynule a s naprostou lehkostí popisovala, knížka se mi dobře četla, věty navazovaly jedna na druhou a já obracela stránku po stránce jako nic. kniha je napsána dobře, příběh se mi určitě nadlouho zapíše do paměti, především díky konci, posledních sto stran jsem zhltla během jednoho krátkého večera. dávám čtyř hvězdy - děj nespadá mezi moje oblíbená témata, ale rozhodně se chystám číst i autorčiny další knihy.
★★★★
Marie a Magdalény // Lenka Horňáková Civade
tři příběhy dcer svých matek, tři generace, jejich vyprávění o rodinných dramatech a příbězích jimi se prolínajících. zajímavé čtení, místy drsné, velmi dobře zpracované. dávám čtyři hvězdy.
★★★★
Cestovat nalehko // Tove Janssonová
soubor povídek finské spisovatelky píšící švédsky. líbí se mi lehkost a jednoduchost s jakou píše a přesto je ve výsledku příběh poutavý a dokáže zaměstnat představivost čtenáře. nejvíce se mi líbila povídka Rajská zahrada - pomerančové květy, mimóza, Španělsko, kopce ... anebo Korespondence s Japonkou Amiko. čtyři hvězdy.
★★★★
Jezero // Bianca Bellová
někde v průběhu čtení výše zmíněných knih jsem si říkala, že jsem už dlouho nečetla knihu, která by mě fakt dostala, vtáhla do děje a bavila natolik, že bych jí celou zvládla za dva tři dny. a pak jsem rozečetla Jezero. prvních pár desítek stran jsem se začítala, ale pak mě příběh pohltil a zbytek jsem zhltla jako malinu. až je mi u takovýách knih líto, že se mi v rukách dlouho víc než těch pár večerů neohřejou. perfektně napsaná kniha. jednoduchost a přímočarost vět i dialogů, které ale dokázaly tolik vystihnout. skvělý příběh, syrový, drsný, velmi čtivý. ocenění knihy jsou rozhodně na místě a za mě má plný počet hvězd.
★★★★★
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
