vesnice

   těšila jsem se sem. Prahy bylo dost a ruku na srdce, stejně jsem nepodnikala všechny ty věci, o kterejch jsem snila, zatímco bydlet tam bylo jen ve fázi přání. žádný kavárničky každej tejden, výstavy a kina a vůbec akce, žádný farmářský trhy za sobotního dopoledne. ne že nikdy, něco jednou, něco občas, ale určitě ne tak často, jak jsem si předtím myslela. proto mi nebylo líto, že už v Praze nebudu.
   klid v moderní bytový čtvrti vystřídal ještě větší klid domu v zahradě, výhled do zeleně a částečně na pražský metropolitní stavby vystřídal pohled přímo na střechu protějšího domu, pokrytýho barevným listím, který začalo romanticky opadávat a nám tak přibyla povinnost hrabat listí.
   pekárnu s čerstvě upečeným pečivem vystřídalo pocitvý řeznictví s právě zpracovaným masem a uzeninami.
   dostupnost do města se zminimalizovala z metra na autobus jednou za hodinu, o víkendu za dvě.
   bažantí vřískání vystřídalo kohoutí kokrhání od rána až do odpoledne a musím říct, je pečlivej, s takovým nikdo nemůže zaspat.
   místo dvou koček máme najednou tři, po zahradě chodí malá černá, ještě menší než je Bjú, ještě mazlivější než je Bjú. a kočky na ní koukaj z okna a chtěly by taky ven.
   líbí se mi ten malej byt, je mi v něm příjemně, je tu klid a útulno. v noci nám do oken nesvítí žádná lampa z ulice a černočerná tma mě uvádí do hlubokého spánku během okamžiku.