srovnávání se s druhými

   srovnávání se s ostatníma je mojí specialitkou. celej život jsem obdivovala krásy jinejch holek, ať už skutečnejch, který jsem znala nebo někde na ulici potkala, anebo těch z časopisů a z internetu. ale ty svoje jsem nikdy neviděla. ba naopak jsem si na sobě nic krásnýho ani nepřiznala. přitom jsem čas od času zaslechla, že mám hezký vlnitý vlasy, že mám hezkej úsměv nebo oči ... nezajímalo mě to. mojí prioritou vždycky bylo mít dokonalou štíhlou a pevnou postavu. jako ty hubený holky z ulice a z časáků.
   nepřijetí vlatsního těla je mým celoživotním prokletím a čím jsem starší a moudřejší, tím víc si uvědomuju, do čeho všeho v mým životě se tahle skutečnost projektuje a bohužel s věkem jsem díky tomu taky více úzkostnější. je to celoživotní nenaplněná touha žít v jiným těle a bejt sama se sebou spokojená. jenže to se nikdy nestalo. i když se mi párkrát podařilo shodit dvě tři kila (a nikdy ne víc), sice jsem se cejtila líp, ale taková malá změna nebyla nic oproti tomu, co bych očekávala. kila šla vždycky okamžitě zpátky.
   nikdy jsem o sobě ale nemohla říct, že jsem vyloženě tlustá a lhala bych sama sobě, kdybych to říkala. jenže ta moje nespokojenost související s tím, co na sobě považuju za nedokonalost, byla silnějí než cokoliv jinýho a já jsem se tím vždycky trápila. silná stehna, velkej zadek, špek v dolní části břicha. povolená kůže, celulitida a vůbec spousta tuku navíc. pár let mě trápily i strie na bocích, na vnitřních stranách stehen a na prsou, který mám přitom docela malý.

   tenhle pohled na sebe sama chci změnit. nikoliv tím, že si namluvím něco, čemu sama v hloubi duše věřit vlastně nebudu. chci si uvědomovat to, co je na mně hezký, chci mít ráda svoje tělo a nepopírat to, co se mi na sobě doposud nelíbilo, ale přijmout to jako součást mě.
   přijetí toho, že tohle jsem já a nejsem nikým jiným na světě, je strašně důležitý. v mý situaci je něco takovýho děsně těžký a než k takovýmu upřímnýmu přijetí dospěju, může to trvat třeba ještě několik dalších měsíců nebo let. přesto si myslím, že je klíčový na tomhle pracovat.

   opakem snahy nebo přání bejt v něčem jako někdo jinej, je uvědomění si toho, co jsem já, jaká jsem a co je na mně jinýho, jedinečnýho, co mě odlišuje. a nebrat to jako nevýhodu anebo nedostatek. naopak.
   každá holka s rovnejma vlasama jak hřebíky mi závidí mý přirozeně se vlnící vlasy. já jim závidím ty hřebíky a s tím krepatým afrem na hlavě se cejtim nesvá, neupravená, nehezká. moje kámoška Petra říká, ať si z krepatejch vlasů udělám přednost. ne, ne a ne! vždycky jsem se takový představě hystericky bránila a vlasy každý ráno úzkostlivě žehlila. jenže potlačovat sama sebe v jakýmkoliv ohledu neni správnej krok. a tak si říkám, možná bych to měla zkusit. začít si uvědomovat jaká jsem a co mě vystihuje nejvíc.