2017/02/13
o stromech
věřím, že v přírodě je ukryto
mnoho moudrosti. přírodní zákony, systém, a vůbec veškerá existence mají svůj
smysl a účel a všechno je správně tak, jak je (anebo by bylo, nebýt lidského
druhu a jeho „inteligence“). kniha Tajný život stromů je jedna z nejhezčích
věcí, co jsem kdy četla. autor (Peter Wohlleben) velmi poutavě popisuje způsob, jak spolu stromy
komunikují, jak se rozmnožují, jak spolu koexistují a jak si pomáhají. píše o
životě stromů, jeho průběhu a o tom, jak jednotlivé stromy bojují o své místo
na Zemi.
u stromů je všechno velmi pomalé. působí na
nás pasivně, všímáme si především sezónních změn v souvislosti se změnou
počasí, které přináší jednotlivá roční období. na jaře se příroda probouzí, zelená
se, kvete a svými vůněmi láká k opylování. na podzim se ukládá
k odpočinku, listí schne, opadává a ze stromů zbydou jen holé pahýly (v
případě listnáčů). v rámci let si můžeme všimnout, jak mladší stromy
rostou, šplhají do výšky a sílí. u starého stromu růst tak patrný není a
připadá nám pořád stejný. a přesto se mění, především mohutnost kmenu a jeho
zvrásnění.
jakého věku se dožívají nejsilnější stromy? kolik
nových buků vyroste z několika desítek tisíc bukvic, které každých pět let
plodící buk shodí na zem? jak funguje spletitá podzemní síť kořenů stromů a vláken
hub, které jsou jejich úhlavní ničitelé a zároveň pomocníci? cítí strom bolest?
co se stane se stromem, jehož život skončil a jaký důsledek to má pro stromy
v jeho okolí? jak důležitá je pro stromy voda a jaké množství jí
spotřebují? který druh stromu dominuje střední Evropě? tyto a velkou spoustu
dalších informací lze v této knize najít.
dnešní doba přírodě nesvědčí a lidé se o ni
vesměs nezajímají. ničí ji a zneužívají a přírodního bohatství si neváží. a to právě
proto, že o ní nic neví. v určitém smyslu bych řekla, že i dub je
inteligentnější než člověk. při čtení téhle knihy jsem si uvědomila, že sama o
stromech nic nevím. jak vypadá jíva? rozeznala bych dub od buku? možná tak
borovici od jedle, protože vánoční stromky jsou asi ty jediné, se kterými
přijdu nejčasteji do styku.
městský a především pracovní život, kdy den
co den vysedávám zavřená v kanceláři a marně se snažím nadechnout dávno
vydýchaného vzduchu, ve mně čím dál tím častěji vyvolává potřebu obnovení
kontaktu s přírodou. mívám chuť odjet někam pryč z města, dopřát si
víkend na chatě mezi lesy a poblíž přehrady, anebo se jít alespoň projít na
pole. nadýchat se čerstvého vzduchu, který tady tolik chybí. když už nic
jiného, zkouším si toto vizualizovat při meditacích. představím si sama sebe,
jak ležím mezi vysokými jehličnatými stromy, oproti nim a celému vesmíru úplně
maličká, zkrs jejich koruny a kmeny prosvítají sem tam paprsky ranního slunce,
dopadají na moje tělo a příjemně mě zahřívají. mám zavřené oči a nechávám
těžkost každé části těla odevzdávat se zemské přitažlivosti. zhluboka dýchám,
odpočívám a poslouchám okolní zvuky. zpěv ptáků, mávání jejich křídel při letu,
vítr, jenž proplouvá mezi větvemi stromů, drobný hmyz poletující kolem.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
