in the middle of nowhere

 
   několik předchozích víkendů se mi podařilo trávit daleko od Prahy. daleko od civilizace, shonu a všech věcí s městským životem spojených. ocitla jsem se uprostřed ničeho, kde široko daleko není nic než příroda, pole, lány a lesy, snad jen menší či větší obce, kde však stále panuje zenová atmosféra. čas jako by na takových místech neexistoval. lidi si tam jezdí na kole rychlostí chůze, nikam nespěchají a nic neřeší. auta se jim vyhýbají s naučeným klidem. to jen zpovykaný Pražák, který se tam náhodou ocitne ve svym nablejskanym volvu, má oči navrch a nadává, proč kua nejedou. místní však ani nenapadne někam spěchat. starají se o své zahrady, úrodu brambor a jiné zeleniny, kterou my jako velkou vzácnost nazýváme bio, krmí husy, chodí sbírat vajíčka od slepic a večer je zahánějí do kurníků. myslím, že jednou se takový víkendový pobyt na vesnici stane výnosným businessem pro vystresované obyvatele velkoměst, kteří musí neustále něco dělat, lítají z jedné akce na druhou, snaží se všechno stíhat a pro to všechno ani neví, co to je kvalitní spánek, natož co to je ticho a opravdový odpočinek. vím, o čem mluvím. pro trochu úplného ticha bych ještě před rokem dala všechno. ráno cestou do práce v autě rádio, v horším případě hádka, v práci třicet lidí, kteří mluví jeden přes druhého, každý o něčem jiném a s někým jiným, cesta z práce rádio, doma televize. první mou únikovou cestou byla jóga. hodina a půl totálního klidu, přítmí svíček, příjemné vůně a milého hlasu lektorky, rozpouštějícího poslední zbytky vnitřní tenze, pokud neodešla společně s blahodárným účinkem ásan. následovalo uvědomění, jak moc potřebuju z toho všeho utéct pryč, mít svůj ztracený a tolik potřebný klid, čas sama pro sebe a ze všeho nejvíc jsem přirozeně prahla po troše přírody, lesa, toužila jsem cítit vůni jehličnanů a pod nohama slyšet křupání suchých větviček. zvuk deště pro mě byl vítaným relaxačním zvukem. tím započal můj osobní vztah k přírodě - její absencí v mém životě. zažila jsem během posledních pár let mnoho okamžiků, kdy jsem potřebovala přírodu vnímat smysly. naposledy na jaře, které jsem strávila v nemocnici a pak dlouho doma. ode dne, kdy jsem byla pracovně uschopněna a mohla jsem zase chodit, jsem venku pořád. když to jde, chodím bez bot, vyhledávám pobyt u jezera, u lesa, v zahradě nebo v parku a čerpám energii z přírody, dokud jsou stromy ještě zelené a louky rozkvetlé.
   myslím že není divu, že mým momentálním snem je mít dům někde in the middle of nowhere. žádní sousedi, žádné město, jen dům s postornými mísnostmi a rozlehlou zahradou plnou stromů a vlastní rostlinné produkce. přes to všechno, co tu píšu, zůstávám pořád svým způsobem člověkem, který vyrůstal v prostředí, kde "mít" znamená "být". pořád mám slabost pro boty od vagabonda, designový bloky a jsem schopná tancovat do rána na house party s chlazeným desperados v ruce. přes to všechno ale vím, že jsou mnohem důležitější věci než nový hadry. jasně že nechci bydlet v nějaký špinavý boudě a stát se lesní žínkou na plný úvazek. já bych si tu boudu totiž celou zrekonstruovala, od podlahy po střechu bych si jí zdesignovala podle svýho vkusu a vyladila do posledního detailu. protože prostředí, ve kterém žiju, je pro mě jednou z nejdůležitějších věcí. potíž v realizaci tohoto mého snu je práce, která by mi ho zaplatila. na konci světa totiž žádná práce není. jednoho dne si ale tohle všechno splním, věřím tomu.