samota



   těžko se mi tomu chce uvěřit, ale jakási vnitřní transforamce se přece děje. přibližně před pěti lety jsem zažívala hluboké pocity osamocení. bylo to nesnesitelné, až mučivé, ale vůbec jsem nechápala, co to je. prostě jsem si jen říkala: nikdo na mě "nemá čas", všichni mají svoje kamarády a partnery a na mě všichni kašlou. proseděla jsem spoustu letních prázdninových dnů doma, protože nebyl nikdo, kdo by se mnou kamkoliv zašel. být sama se sebou, sama se někam vydat a užívat si to, jen tak, pro sebe, pro mě bylo nepředstavitelné.
   nevím kdy přesně se to začalo lámat. kdy jsem si uvědomila, že vlastně nedokážu být sama se sebou. že to není samota, je to odcizení se sama sobě. tehdy jsem to zkusila, někam sama jít. do kina, do parku, snažila jsem se tvářit, že je to fajn, ale vnitřně jsem trpěla jak zbitý pes. připadala jsem si jako poslední člověk na planetě, opuštěný, bezvýznamný, bylo mi vyloženě trapné kupovat si jeden lístek do kina, nebo někde sama jíst. snad až teprve minulý rok mi došlo, kde je problém. snad to byla opět jóga, díky které jsem pochopila, co je v nepořádku. dneska cítím, že je to už o poznání lepší, ačkoliv práce mám před sebou ještě spoustu. nicméně ty úzkostné stavy osamocení už nejsou takové. sem tam občas nějaký záchvěv přijde, třeba v okamžiku, kdy bych vedle sebe ve známé situaci očekávala osobu, u které jsem zvyklá, že tam vždycky byla. jenže nic v životě nezůstává stejné a je na mně, abych se s tím nějak vypořádala. a myslím, že jdu tou správnou cestou. příležitosti beru jako výzvu k tomu posunout se dál. být sama - nikoliv ten pocit, ale fyzický stav - není vlastně vůbec na škodu, pokud ho správně využiju.

   a tak jsem se dnešního pozdního rána probudila, dala si sprchu, ranní čaj a lehkou snídani, vzala plavky, deku a ručník a vyrazila půjčeným volvem směr přírodní koupaliště na Motole. původně jsem zvažovala Podolí, ovšem při představě, jak stojím půl hodiny frontu, platím 180 za vstup a pak se koupu v chloru, se mi mnohem víc zalíbila představa koupání mezi rákosy společně s tamní faunou v obklopení stromů. voda je tam z nejčistších mezi pražskými přírodními koupališti, v parném letním dni velice příjemně osvěžující. žádné úzkosti a pocity samoty jsem nepocítila. naopak jsem se na to místo moc těšila. vzala jsem si novou knihu, kterou právě čtu: O zdraví, výživě a nemoci od Rudolfa Steinera, zakladatele antrophosofie ("esoterická nauka odvozená od teosofie nabízející mystický vhled do podstaty člověka, přírody a nadsmyslově duchovních světů" - wikipedie; ach! jak mně se příčí výraz esoterika), do skleněné lahve vodu s plátky grepfruitu a vyrazila si užít pohodový letní den k vodě. podobných menších i větších dobrodružství podstupuju i plánuju víc. zítra si jedu koupit stan. příští týden mě čeká prodloužený víkend uprostřed lesů na olomoucku, kde se budu léčit šamanskými meditacemi, kakaem, poznávat hlouběji sama sebe, pozorovat hvězdy a zatmění měsíce bez světelného smogu. a ano - sama. nebude tam nikdo koho znám, budu tam jen já, ve svém novém stanu, na louce uprostřed lesů.