chill v zahradě

   je pátek. venku se setmělo dost brzy, už někdy kolem sedmý. obloha se zatáhla do tmavě modrý a po mnoha vroucích dnech začínaj padat první kapky deště. konečně! vzduch venku se osvěží a ochladí, v noci se bude mnohem líp spát. pozoruju déšť ze zimní zahrady našeho bytu. sedim na tvrdý zemi, protože jakýkoliv venkovní sezení tu chybí. společnost mi dělá po okraj plná sklenka červenýho martini a Nelson. snaží se packou vyšťourat Bjúti zpoza květináče s kapradím a ještě jí z lásky párkrát kousnout do jejího mourovatýho kočičího krčku.

ta malá mrška se tam snadno schová, kdežto ragdoll svejch rozměrů si o schovávačce mezi květináči může nechat zdát. obchází květináč z přední strany kolem dokola, jenže Bjú se chytit jen tak nenechá. Nelson to vzdává a odkráčí si něco málo kousnout do listu marihuany. spodním listům rostliny moc nezbývá a zůstanou po nich pouhé stonky. nechápu proč, ale Nelsonovi ta tráva děsně chutná! a Honza si s každým nakousnutým lístkem dělá těžkou hlavu. asi má strach, že rostlinu pár snězených listů překvapí natolik, že se rozhodne přestat růst, a co hůř, nepokvete!

   přestalo pršet. Nelson se hlavou otírá o roh mýho laptopu. jednou, podruhý, pomalu, od nosíku podél horní čelisti až k uchu. s každým otřením trochu zachrochtá. tohle otírání kočkám dělá dobře. Bjúti to dělá neustále. otírá se hlavou o všechno, co je zrovna poblíž. o boty, o římsu, o Honzovu bradu - v dvoudenním strništi pak zůstává pár kočičích chlupů.

   zimní zahradu obě kočky milujou. nevim, jestli tak zbožňujou vůni tý trochy zeleně, co si tady od února v pár truhlících pěstujem, nebo si užívaj jedinýho kusu koberce v celým bytě, kterej tu zanechali předchozí nájemníci. ale vlastně se jim ani nedivim. těm kočkám jako. je tu příjemně. chtělo by to už jen vodní dýmku a pocit, že na mě lidi z protějšího domu nečumí jak do výlohy.