podzim pod zemí

   jsou tady. dny, kdy přestalo svítit slunce. za oknem vidím noc i za bílýho dne. nic než to, snad možná ještě dešťový kapky dopadající na parapet. na mokrej už Nelson pacičkama nešlápne. kouká ven pěkně v suchu za oknem, jak se tam nic neděje. hěhem dvou tejdnů nahodil hustej winter coat, na krku mu vyrostl sexy límec v bílý barvě a celkově je takovej velice nadýchanej a mnohem víc jí a spí.

   není to jen opadaný listí veselých barev rozevlátý všude kolem, když se řekne podzim. je to i právě tohle to temno, zatažená obloha a hustý mlhy způsobující těžkou celodenní únavu a dost možná i nějakej ten sezónní pocit smutku. vzduch se ochladí, ubyde jasu a barev, vším prostoupí melancholie a nás to strhne s sebou ať chceme nebo ne.

   mám tendence o tom psát. jak kdybych si libovala tady v těch temnejch myšlenkách. jako by se mi na tom přece jenom něco líbilo. už dlouho si představuju cestu na sever. na Island třeba. do těch syrovejch pustejch končin, kde neni nic, jen rozlehlá příroda a ledovej vzduch. chce se mi číst knihy o záhadách. keltskou mytologii třeba. nebo Neměnnost leopardích skvrn - podruhý znova. poslouchám Röyksopp, elektronickou hudbu týhle norský skupiny. tohle všechno dohromady je takový moje pojetí undergroundu. baví mě to, zároveň si ale uvědomuju, že to může mít v tomhle období trochu sebedestruktivní efekt.