nesuď knihu podle obalu. ale ani podle názvu nebo popisu. (i když - ten, kdo má na svědomí hnusnej výtisk knihy, je pro mě barbar. není nic lepšího, než kniha, která je uměleckým dílem nejen obsahem, ale i vizuálně. kdyby nezáleželo na obalu, pak bysme mohli mít všichni elektronický čtečky!)
Žítkovský bohyně mě nelákaly ani trochu. příběh z období socialismu a pátrání StB po jakýchsi bohyních z Moravy? wtf?! říkala jsem si celý ty roky, co jsem kolem tý knihy v knihkupectví chodila a nechápala, co na ní může bejt, že u nás má takovou oblibu. zdálo se mi, že kdo nečetl Žítkovský bohyně, jako by nebyl. najednou mi to připadalo jako národní povinná četba. a tak jsem si řekla oukej, přečtu si to a uvidím. kniha mi doma ležela snad třičtvrtě roku netknutá, zatímco jsem dávala přednost jinejm titulům a Bohyně odkládala na neurčito. stejně jako třeba osmisetstránkovýho Egypťana Sinuheta. ten mi v knihovně leží nedotčen už tak 5 let.
byla jsem nemocná, dočítala útlej titulek od Jany Šrámkový Hruškadóttir, během dalších dvou dnů jsem zhltka Šindelkovu Únavu materiálu a opět jsem stála před knihovničkou a vybírala, co teď (vždycky je co číst, i kdybych nemohla vyjít z baráku měsíc. to jsou ty moje záchvaty skupování knih po třech až šesti kusech. a pak to ani nestíhám číst) když už jsem se naladila na českou literaturu, chtěla jsem v tom zůstat. a Bohyně se najednou nabízely jako jediná možnost.
začetla jsem se hned a po pár desítkách stránek jsem vlastně byla ráda, že má ta kniha přes 400 stran, což mě předtím odrazovalo ještě víc (když něco nedočtu, špatnýho pocitu už se nikdy nezbavim). příběh se rozjel a já obracela stránku po stránce a chtěla vědět, co bude dál. nakonec ani téma nebylo vůbec špatný. nahlídla jsem do doby, kterou jsem nezažila a ani bych nikdy nechtěla. bylo to drsný. bohyně byly vlastně léčitelky s dominantní šestou čakrou. k léčení nemocí používaly přírodní zdroje, což mi bylo sympatický. byly ale taky upnutý na všemožný pověry, disponovaly zaříkáváním, zaháněly špatný počasí, uměly předvídat budoucnost druhejch a dokázaly druhýho zaklít. je až děsivý, jak jim všechno tohle šlo. o to víc, že autorka Kateřina Tučková vycházela ze studie reálnejch podkladů. všechno to, co se tam odehrálo, se stalo. všechny ty úmrtí, tragický osudy, zacházení s lidma, který zatkli, to jak z nich tamnější režim dokázal udělat úplně někoho jinýho. čarodějnici, blázna, na kterýho používali nelidský metody "léčby".
knížka se mi nakonec hodně líbila, byla velmi precizně zpracovaná.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Okomentovat