Jinonice

   Peťa, která bydlí v jednom mětským holešovickým bytě, s posměškem ráda říká, že Jinonice už nejsou Praha. že Praha končí na Andělu, možná na Smícháči, a dál že už to Praha neni. před pár měsíci ke mně jela MHDčkem. když zjistila, že se konečná zastávka autobusový linky jmenuje Ohrada, vyděsila se, že jede někam na vesnici. oukej ... pro mě na Andělu končí možná tak centrum, dál pokračuje už ten klidnější kraj.
   centrum Prahy miluju a strašně ráda tam chodím. třeba bych tam i bydlela, v jednom z těch bytů s parketama a vysokejma stropama, kde se platí nehorázný částky za energie, protože v zimě je vytápění takovejch prostor poměrně náročný. jenže vzhledem k práci, i kvůli tomu, že jde o klidnější lokalitu, jsme našli skvělej byt právě tady, v Jinonicích.
   s Boyfiem jsme se sem nastěhovali před rokem a půl a lepší místo jsem si snad ani nemohla přát. 15 minut metrem na Náměstí Republiky, stejně tolik autem do práce v opačným směru, pryč z města. jde o klidnou bytovou čtvrť se spoustou bohatě rozrostlý zeleně a vůbec mi nevadí, že trávu v létě sekaj jenom kolem domu naproti a jinde nechávaj divočinu. ať si traviny žijou svým životem. líbí se mi to, vypadá to původně, tak, jak příroda vypadat má. teče tu nenápadnej potůček, kterej vede do mělkýho rybníčku, nad kterým se sklání malá vrba, a kam se letos prvně rozmožilo spousta žab. dokonce tam vídávám plout sem tam kačera, později jsem před domem zahlídla pobíhat zmatenou kachnu a za ní asi sedm kachňat. žije tady i jedna kočka, která má velký štěstí a může chodit z přízemního bytu přes zahrádku rovnou ven. je černohnědá a děsně mazlivá. ale je to kočka a kočky loví. bohužel je možný, že i kachní kuřátka, neb postupem času už jich sedm určitě nebylo.
   z lesa nám sem dost často zavítají bažanti. směju se jejich kokrhavým zvukům, který vydávaj, a občas, když jdu z metra domů, nějakýho potkám. oba děláme, že jeden druhýho nevidíme, každej si jde po svým, ale já ho celou dobu po očku sleduju, a mám radost, že se můžu i v Praze setkat s volně žijící zvěří. co můžu chtít víc.
   na Vidouli, na ten velkej kopec za barákem, šplhám, když potřebuju uniknout od každodennosti a nadechnout se svěžesti přírody. procházím se mezi stromy, nádherným březovým hájem, anebo slezu přes kopec do lesa, kde už začíná Motol. někdy tam jdu běhat, někdy se jdu jenom projít, načerpat do plich čerstvej vzduch a energii z života stromů a dotáhnu domů plnou kapsu šišek.
   centrum Prahy je jiná kapitola. tohle místo, kde bydlíme, má svý nenahraditelný kouzlo. je to taková oáza klidu, a přitom kdykoliv chci skočit po hlavě do víru velkoměsta, stačí docela málo.