mít se ráda

   to je to, co chci. mít ráda sama sebe. se vším, co na mně je, čím jsem. chci mít ráda svoje tělo, od prstů na nohách až po konečky vlasů. bez ohledu na tvar, strukturu, barvu. chci mít ráda všechný svý dobrý i špatný charakterový vlastnosti a povahu. bez ohledu na to, jak vypadám a jak se chovám v porovnání s kýmkoliv na světě. protože porovnávání je nesmysl. jsem to 100% já. nemůžu a ani NECHCI bejt ani trochu jako někdo jinej.

   se sebeláskou bojuju, je to celoživotní boj. ale já nechci bojovat. chci žít v klidu a míru. sama se sebou. se svejma stehnama, suchejma vlnitejma vlasama, se svou citlivostí a introverzí.

   přemejšlela jsem, jak to všechno napravit. rozhodně nestačí opakování afirmace mám se ráda. člověk tomu stejně nevěří. neni to upřímný. jsou tu mnohem přínosnější věci, pro naši duši o dost výživnější.

   nikdy jsem nebyla schopná si říct, že se mi na sobě něco líbí. už jen ta představa mi přišla divná. přesto jsem se překonala a rozhodla jsem se, že najdu alespoň něco. a tak jsem začala úplnejma drobnostma, prošla postupně celý tělo a nestačila jsem se divit, kolik krásností jsem na sobě našla. ať už je to tvar nehtů, barva očí nebo jednotlivý znamínka na těle. všechno jsou to maličkosti, které tvoří nás, náš celek, a který z nás dělají jedinečnej originál. nikdo tohle všechno, co my máme, nemá. a ačkoliv tu jsou i ty části na těle, který se mi na sobě nelíběj, pořád spadaj do toho celku. jak zvláštní, ale zároveň neskutečně osvobozující mi přišlo, oblíct si kraťásky, nechat svý stehna, ať jsou tím, čím jsou, ať už vypadaj jakkoliv, a vyrazit si do města. nechci si nic nalhávat, ale možná přišel i malej záchvěv pyšnosti sama na sebe na to, že jsem se odvážila zahodit všechno to trápení a obavy, jak v očích druhejch vypadám.

   velkou terapií pro mě byla návštěva podolskýho koupaliště před pár týdny. lidi tam byli doopravdy různí. špekatí, bílí i do ruda spálení, s povislou kůží, s jizvami, s celulitidou, chlupatí, nesymetričtí. prostě spousta "nedokonalosti". nikde žádný zástupy prototypů krásy, kterejch je plnej internet. realita je venku. obrovská úleva!

   na jedný páteční lekci jógy jsme si v závěrečný meditaci měli představit, že stojíme naproti člověka, kterýho máme opravdu rádi. toho jsme potom v představě přátelsky obejmuli. jak samozřejmý a přirozený, někoho obejmout. mít někoho rád. pak jsme si měli představit, že my jsme ten druhý. stojíme naproti vlastní osobě. díváme se sami sobě do tváře, vidíme svý tělo, jak tam jen tak nevinně stojí. a pak se stejným způsobem obejmeme. ten pocit, kterej jsem tenkrát zažila, se nedá slovy popsat. bylo to něco, co jsem nikdy nezažila. vzpomínám si na velmi silnej pocit soucitu a lásky. slzy se mi draly přes zavřený víčka ven. nikdy mě nenapadlo se sama na sebe podívat z pohledu někoho jinýho. je tak jednoduchý mít ostatní rád. tak proč by mělo bejt tak nepřekonatelně těžký mít rád sám sebe?