zlatá střední cesta

   poslední dobou se vracím k myšlence zlatý střední cesty. jsem strhaná, protože má mysl je zvyklá na výšlap cestama strmejma a plnejma překážek, který si sama staví pod nohy. proč kráčet každým dnem s lehkostí máršmelou, když můžu stát na místě a toužebně se koukat v dál, že. jenže čeho je moc, toho je moc. už mě nebaví všechno to přemejšlení a analyzování a zjišťování, jak by to bylo lepší a co je vlastně nejlepší, a když nakonec přijdu na to, že všechno má svý neřešitelný proti, ocitám se vyděšená v koncích.
   s jarem asi nestačí čistit jenom tělo. chce to vzít smetáčkem i mysl zaneřáděnou přemírou zbytečnejch tíživejch myšlenek, řadou nevyřešenejch otazníků a neustálýho váhání nad možnostmi. dost bylo všech sebedestruktivních pohledů na vlastní složitost. dost bylo psaní nekonečnejch seznamů, plánování světlejší budoucnosti, která neexistuje i odkládání čehokoliv na pozdějc. snění je fajn, je krásný. pro lidi jako jsem já je to jako silná vrstva krému uprostředu suchýho piškotovýho dortu. ale všechno má svý hranice. a já vím, že MŮŽU dělat věci jinak. můžu si toho dortu ukrojit a bez výčitek se do něj zahryznout, mám-li chuť. můžu nechat valící se proud myšlenek proplouvat zkrs vlastní hlavu a nesnažit se je všechny uchopit a žonglovat s nima do tý doby, než jich bude tolik, že je nepoberu a všechny se na mě sesypou jak z protrženejch mračen.
   párkrát jsem to zkusila. nepřemejšlela jsem nad ničím, jen spontánně žila.
   nebudu se nikam vracet. jen se pokusím k prvnímu kroku v těch stejnejch botách. s bezstarostným úsměvem a trochou nadsázky k tomu.