můžu všechno a nemusím vůbec nic

   ten společenskej tlak dnešní doby je šílenej. ať už je to „živá“ společnost lidí, ve který se pohybujem, anebo výskyt na sociálních sítích či v jinejch virtuálních světech, ve kterejch trávíme možná i víc času než s lidma „naživo“, odevšaď cejtíme a vnímáme nějaký formy věcí, skutečností, který na nás maj vliv. ať chcem nebo ne, náš mozek si přebere úplně všecno, co přijme. někdy to máme pod kontrolou, někdy nemusíme mít tušení, co se při tom s náma děje, jak nás něco ovlivní a úplně nenápadně formuje. a právě aniž bychom si to třeba uvědomili, tak se postupem času, kterým se v podobě vlastního života prodíráme, měníme. utváříme si názory, postoje, získáváme nový sympatie nebo odstup, učíme se, nabíráme zkušenosti. je těžký se tomu všemu ubránit. zvlášť když se na nás informace v týhle době valí světelnou rychlostí.

   množství informací a možností nám dává určitej pocit, že si můžem dělat, co chcem. ale zároveň nás to ubíjí, protože čeho je moc, toho je prostě moc. mívala jsem pocit, že bych toho měla tolik dělat, stíhat, zkusit, měla bych něčeho dosáhnout, za něčím si jít - vždyť přece můžu, a dělaj to i ostatní, ne? jenže toho je tolik, že si nakonec nevyberu. všechno najednou dělat nemůžu. nakonec jsem se cejtila k ničemu, že nic nedělám, nic se mi nechce, do ničeho se nepouštím a za žádným cílem si nejdu, nestuduju vysoký školy proto, že s titulem má pak člověk přece víc možností najít si dobrou práci - to jsou kecy. tu hektičnost doby cejtim, ale jenom tehdy, když se jí nechám pohltit a unýst. pak panikařím a cejtim se bejt úplně k ničemu. nevim co se sebou, neumim se rozhodovat, všechno odkládám. co kdyby to nebylo správný rozhodnutí, co kdyby přišlo něco lepšího? člověk, zavalený lavinou možností, dusí sám sebe a nemůže se z toho vyhrabat. jednoduše neví. co se sebou, se životem. nikde žádná jistota, nikde žádná stálost. žádný opěrné body, žádný ukazatele ani nápověda, která cesta je ta správná.

   vykašlala jsem se na to. neházim sama sobě na záda žádný břemeno, který by mě zbytečně tížilo. proč bych to dělala? vracim se k tradičním hodnotám a krásám světa a snažim se vymanit ze svýho života starosti dnešní společnosti. sleduju, co se kde kolem děje, ale mnohem míň to všechno řešim, míň tim žiju. nesnažim se bejt nonstop online. nesnažim se účastnit všeho. nesnažim se si stanovovat cíle, kterejch vim dopředu, že nedosáhnu, protože by to sice bylo hezký, ale ve skutečnosti k tomu nemám sebemenší motivaci – tudíž to vlastně nechci. mým cílem se stala cesta samotná a myslim že to je jedna z nejpříjemnějších věcí, ke kterým jsem v poslední době dospěla.

   myslim že stárnu, a taky zkušenostma moudřím. změnily se mi životní hodnoty a důležitost přikládám úplně jinejm věcem než dřív. těšim se, když máme jet pryč z města do přírody. užívám si pohled na stromy, na tekoucí říčku, jak plyne, a svůj život nechávám plynout stejně. sleduju, jak je Nelson šťastnej, když se může procházet po trávě, hlíně a jehličí. pěkně si v tom pošlapat a pak se v tom vyválet. co na tom, že je bílej, je mu to úplně jedno. užívá si tu nádhernou svěží vůni lesa a všechno to zelený kolem. domů přijde s kožichem plným bodláků, třema klíšťákama a pavučinou na fouskách. ale přesně tohle prostě chce, takhle se cejtí nejlíp a volnej. přitom bych ho doma mohla česat a jezdit s nim po výstavách, a získávat ceny a medaile za to že je krásnej.