sluneční doping

   bejvaj okamžiky, kdy vážně hodně lituju, že u sebe nemám foťák a nemůžu tak určitou situaci navždycky zvěčnit. jako třeba teď, kdy sedím znuděná a unavená v kanceláři a najednou si všimnu, jak tam venku po mnoha zamračenejch, šedivejch, těžce depresivních dnech zpoza mračen vykouklo slunce, jeho paprsky dopadaj na zeleno žluto oranžový listí v korunách stromů, třepotajících se divoce ve větru, což způsobuje magický probleskování a nádhernej zlatavej třpyt, za kterej by se ani vánoční prskavky nemusely stydět. za celej svůj život jsem si ničeho takovýho nikdy nevšimla. stromy byly stromama, vítr větrem. samozřejmost všedních dnů, nad kterou se člověk nepozastaví. přitom se stačí prostě podívat jinak a člověk může spatřit velkou krásu, kterou je příroda sama o sobě.