2018/07/21
samota
těžko se mi tomu chce uvěřit, ale jakási vnitřní transforamce se přece děje. přibližně před pěti lety jsem zažívala hluboké pocity osamocení. bylo to nesnesitelné, až mučivé, ale vůbec jsem nechápala, co to je. prostě jsem si jen říkala: nikdo na mě "nemá čas", všichni mají svoje kamarády a partnery a na mě všichni kašlou. proseděla jsem spoustu letních prázdninových dnů doma, protože nebyl nikdo, kdo by se mnou kamkoliv zašel. být sama se sebou, sama se někam vydat a užívat si to, jen tak, pro sebe, pro mě bylo nepředstavitelné.nevím kdy přesně se to začalo lámat. kdy jsem si uvědomila, že vlastně nedokážu být sama se sebou. že to není samota, je to odcizení se sama sobě. tehdy jsem to zkusila, někam sama jít. do kina, do parku, snažila jsem se tvářit, že je to fajn, ale vnitřně jsem trpěla jak zbitý pes. připadala jsem si jako poslední člověk na planetě, opuštěný, bezvýznamný, bylo mi vyloženě trapné kupovat si jeden lístek do kina, nebo někde sama jíst. snad až teprve minulý rok mi došlo, kde je problém. snad to byla opět jóga, díky které jsem pochopila, co je v nepořádku. dneska cítím, že je to už o poznání lepší, ačkoliv práce mám před sebou ještě spoustu. nicméně ty úzkostné stavy osamocení už nejsou takové. sem tam občas nějaký záchvěv přijde, třeba v okamžiku, kdy bych vedle sebe ve známé situaci očekávala osobu, u které jsem zvyklá, že tam vždycky byla. jenže nic v životě nezůstává stejné a je na mně, abych se s tím nějak vypořádala. a myslím, že jdu tou správnou cestou. příležitosti beru jako výzvu k tomu posunout se dál. být sama - nikoliv ten pocit, ale fyzický stav - není vlastně vůbec na škodu, pokud ho správně využiju.
a tak jsem se dnešního pozdního rána probudila, dala si sprchu, ranní čaj a lehkou snídani, vzala plavky, deku a ručník a vyrazila půjčeným volvem směr přírodní koupaliště na Motole. původně jsem zvažovala Podolí, ovšem při představě, jak stojím půl hodiny frontu, platím 180 za vstup a pak se koupu v chloru, se mi mnohem víc zalíbila představa koupání mezi rákosy společně s tamní faunou v obklopení stromů. voda je tam z nejčistších mezi pražskými přírodními koupališti, v parném letním dni velice příjemně osvěžující. žádné úzkosti a pocity samoty jsem nepocítila. naopak jsem se na to místo moc těšila. vzala jsem si novou knihu, kterou právě čtu: O zdraví, výživě a nemoci od Rudolfa Steinera, zakladatele antrophosofie ("esoterická nauka odvozená od teosofie nabízející mystický vhled do podstaty člověka, přírody a nadsmyslově duchovních světů" - wikipedie; ach! jak mně se příčí výraz esoterika), do skleněné lahve vodu s plátky grepfruitu a vyrazila si užít pohodový letní den k vodě. podobných menších i větších dobrodružství podstupuju i plánuju víc. zítra si jedu koupit stan. příští týden mě čeká prodloužený víkend uprostřed lesů na olomoucku, kde se budu léčit šamanskými meditacemi, kakaem, poznávat hlouběji sama sebe, pozorovat hvězdy a zatmění měsíce bez světelného smogu. a ano - sama. nebude tam nikdo koho znám, budu tam jen já, ve svém novém stanu, na louce uprostřed lesů.
2018/07/19
pojem čas
nemám ráda takové ty fráze o čase. nemám čas, není čas, příští týden to bude snad s časem lepší (...) pojďme si říct narovinu, že byť je nejjednodušší svést na tento relativní pojem všechno to, co upřímně zas až tak moc nechceme, je to zbytečné a pro mě osobně úsměvné. a občas jednu z takových frází sama s nadsázkou použiju, abych si z ní (spíš sama pro sebe) udělala vtip.
když člověk něco doopravdy chce, ten prostor, ten čas, si udělá. myslím si, že cokoliv děláme, je otázkou vlastních priorit. a tak než abych používala výmluvy typu nemám na to čas, rovnou zmíním, co mám v plánu, co raději upřednostním, čeho se pro něco jiného vzdám. svůj život si komponujeme sami, sami si můžeme vybrat, jakým způsobem budeme jednotlivé okamžiky dne trávit. některé věci změnit, abychom začli dělat něco jiného (o čem jen mluvíme, ale dodnes jsme pro to nic neudělali,) může ztížit prostý zvyk, zajetá rutina, to, jak máme věci nastavené a sami pro sebe (ne)organizované. takže nemám na to čas je velmi často pouhou výmluvou. na druhou stranu, den má přeci jen 24 hodin a nejsme supermani, abychom stíhali tisíc věcí, přestože to opravdu chceme. v dnešní době je právě toto příčinou stresu a pocitu vlastní nedostatečnosti. podvědomě jsme sváděni k tomu, abychom zvládali úplně všechno a byli úspěšní. není to zdravé. proto bych se vrátila k určení si vlastních priorit a vybrala si z toho nekonečného seznamu jen pár stěžejních, pro které jsme ochotni se ostatního vzdát, anebo to omezit a žít tím, co nás baví a doopravdy chceme. spěch a stres není cesta ke štěstí, takže "něco stíhat" samo o sobě zní, jako bychom věci dělali pod tlakem, nikoli z radosti. k ničemu dobrému to není. občas mám nutkání si myslet, že sobota strávená doma s knihou je totálně zabitá a zbytečná, mohla jsem dělat kolik jiných věcí. ale proč si vyčítat to, na co mám intuitivně nejvíc náladu? a naopak: pokud něco chci doopravdy dělat, proč hledat sama u sebe výmluvy? jsem líná, nemám s kým jít, stojí to moc peněz ... really?!
priority. co vlastně chci?
2018/07/11
blogerský posun
s mým bloggerským počínáním se to má tak. v závislosti na aktuálním životním období, fázi měsíčního cyklu a momentální inspiraci buď píšu, nebo ne. toto píšu, nebo ne se střídá, někdy napíšu 6 článků za týden, někdy nenapíšu 6 týdnů nebo i měsíců, nic.tento blog mám už čtvrtým rokem. děje se tak nevysvětlitelnou shodou záhad, které nevysvětlím. všechny moje minulé blogy (a bylo jich za těch co já vím, 13 let? hodně) vydržely rok, maximálně dva. a pak skončily ve virtuálním odpadišti smazané, kvůli zapomenutému heslu nesmazatelné, anebo prostě jen tak opuštěné. i přes různě dlouhé časové prodlevy mezi články a měnícím se feelingem k tomu, jaký konkrétní koncept by měl můj blog mít, vytrvávám, nestěhuju se, nemažu. spíš čas od času poupravuju a dělám si jasno, kam by ten můj blog měl směřovat, čím chci, aby byl.
ačkoliv mám v tuto chvíli nutkavou potřebu přetvrořit ho opět v něco maličko jiného, pokouším se i tak dál setrvat a promýšlím, jak by mohla představa nového konceptu přirozeně splynout s tím, co už tady je. a tak než abych zakládala něco nového a namlouvala si, že budu mít blogy dva, (tohle u mě nikdy nefungovalo) možná prostě jen přirozeně a nenápadně udělám další nepatrný krok.
cítím, že ke svému životu pořebuju přírodu čím dál víc. potřebuju se jí obklopit, potřebuju jí vnímat, poznávat, potřebuju se k ní chovat ohleduplně, jak nejlépe umím. zajímají mě zvířata, zajímají mě rostliny, byliny, všeljaké výživné potraviny, dokonce i nerosty, minerály, to, jak vše na Zemi i ve vesmíru funguje, prostě cokoliv, co s přírodou souvisí. nikdy jsem si neužívala sluneční energie nebo pobytu ve vodě tolik, jako teď.
lidé na přírodu zapomněli. zapomněli na to, že jsou jí součástí, že Země je jejich matkou, živitelkou, domovem. nechci teď myslet na to, jak velice si tento domov ničíme, ale před touhle skutečností nelze zavírat oči. je to pohodlné, ignorovat, co nedobrého se děje, ale já to neumím. to, že se o tyto věci introvertně zajímám, je sice fajn, ale vědomosti by se měly předávat a sdílet. vymoženost moderní doby zvaná internet nám toto značně zjednodušuje. a proto bych tenhle blog mohla využít ku prospěchu věci právě takhle. psát o tom, co mě baví, zajímá a co je důležité pro nás pro všechny.
nicméně bývalá témata zachovám. chci inspirovat, ale nechci mít ze svého blogu jeden velký odkaz, recenzi nebo reklamu. pořád by zde měly dominovat moje vlastní názory, pocity a moje osobnost.
2018/07/01
bytí
už si jenom těžko vybavuju, jaký to byl pocit, když jsem si ten první, nebo možná druhý den v nemocnici uvědomila, že nemusím vůbec nic. na cokoliv na světě si vzpomenete, tak přesně to jsem nemusela. a vlastně ani nemohla. žádná starost, žádný závazek, všechno zařídil někdo jiný a všechno nějak šlo dál i beze mě. kdy se takhle bezstarostně a svobodně člověk cítí? když se narodí a je zcela závislý na své matce, která se o něj stará. pak už ale přibývá věcí, které musí a je jich čím dál víc.toto nemusím i nemůžu nic se změnilo v nekonečné domácí vězení, táhnoucí se asi jako průjezd sanitky zatáčkou, pokud vám v žilách proudí ketamin. protkáno spoustou ticha a samoty, hlubokých emocí, střídajících se pocitů a proudem myšlenek.
přirozeně přišel dlouhý seznam "až se to všechno zahojí, tak ..." nikdy bych si nemyslela, jak brzy člověk začne cítit potřebu tak samozřejmých věcí, jako třeba kontakt chodidel se zemí. tak jemná fyziologická nuance, kterou si běžně vůbec neuvědomujeme a přesto je přirozenou součástí naší tělesnosti. dokud nepocítíme omezení, toto uvědomění ani nemusí přijít.
jestli mi něco dodávalo trpělivosti, pak to byla především retrospektivně mířená vděčnost a na budoucnost orientovaná naděje. proti vděčnosti nenamítám nic, je to úctyhodná emoce a pokud je hluboce procítěná, pak člověka mění. k lepšímu. co se naděje týče, tady jsem skeptická. není to jen jiná forma naivity? nemám ráda nejistotu a cokoliv s ní spojené, i cokoliv spojené s budoucností. a přesto na ní pořád myslím. i když s ní nenadělám nic, nejde to jinak. nejde vzít naději, touhu nebo přání a vyhodit je do mentálního koše. a i kdyby, ten koš nikdy nikdo nevynáší. všechno vyhozené tam navždy, byť třeba důkladně schováno, stejně někde je. a tak se s tím snažím smířit a všechno to přijmout. to dobré, i to horší. nechat to být, tak jak je. to je další ze zkušeností, kterou jsem si z nemocnice odnesla. přijímat věci tak jak jsou. jen sledovat, co se děje, uvnitř mě samotné i mimo mě a nijak do toho nezasahovat. zároveň, pokud už jsem se rozhodla něco udělat, neměla jsme z ničeho obavy. co jsme mohla ve své situaci ztratit?
snažím se být co nejvíc venku. park je mou pravidelnou destinací a dokážu v něm setrvat hodiny a vnímat krásu přírody. to "až" je konečně tu a poprvé v životě nenechávám slova pouhými prázdnými frázemi. teď už můžu všechno.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
