2017/05/29
první letní dny
ten moment, kdy se člověk ocitne na nějakým místě v Praze, kde to ale jako v Praze vůbec nevypadá, a prostředí láká naladit se na úplně jinej mód. hodila jsem za hlavu všechny svý úzkosti vztahující se k vlastnímu tělu, oblíkla se do novejch černejch dvoudílnejch plavek, vzala osušku a olej na opalování a vyrazila vůbec poprvý na podolský koupaliště. u vstupu nás přivítala fronta tak na půl hodiny, i přesto to stálo za to. všude kolem vysoký skály a spousta zeleně. k tomu ta modrá obloha bez jedinýho mráčku a síla slunečních paprsků dopadajících na mou roky slunci nevstavovanou světlou kůži. totální pohodička, ledovej čaj v ruce a Malibu od Miley Cyrus, což, jak se zdá, bude mým letním songem pro tenhle rok.
domů jsme šli až když se slunce chystalo uložit ke spánku, teplo i energii z něj jsme čerpali do posledních chvil. a já vůbec neměla pocit, že bych měla druhej den ráno vstát a jít do práce, vrátit se zpátky do reality, k tomu, co s užíváním dlouhejch letních dnů nemá nic společnýho. přišlo mi to tak vzdálený, jako kdybych doopravdy nebyla v Praze, ale na dovolený, která nemá začátek ani konec, tisíce kilometrů daleko od každodennosti.
domů jsme šli až když se slunce chystalo uložit ke spánku, teplo i energii z něj jsme čerpali do posledních chvil. a já vůbec neměla pocit, že bych měla druhej den ráno vstát a jít do práce, vrátit se zpátky do reality, k tomu, co s užíváním dlouhejch letních dnů nemá nic společnýho. přišlo mi to tak vzdálený, jako kdybych doopravdy nebyla v Praze, ale na dovolený, která nemá začátek ani konec, tisíce kilometrů daleko od každodennosti.
2017/05/22
zlatá střední cesta
poslední dobou se vracím k myšlence zlatý střední cesty. jsem strhaná, protože má mysl je zvyklá na výšlap cestama strmejma a plnejma překážek, který si sama staví pod nohy. proč kráčet každým dnem s lehkostí máršmelou, když můžu stát na místě a toužebně se koukat v dál, že. jenže čeho je moc, toho je moc. už mě nebaví všechno to přemejšlení a analyzování a zjišťování, jak by to bylo lepší a co je vlastně nejlepší, a když nakonec přijdu na to, že všechno má svý neřešitelný proti, ocitám se vyděšená v koncích.
s jarem asi nestačí čistit jenom tělo. chce to vzít smetáčkem i mysl zaneřáděnou přemírou zbytečnejch tíživejch myšlenek, řadou nevyřešenejch otazníků a neustálýho váhání nad možnostmi. dost bylo všech sebedestruktivních pohledů na vlastní složitost. dost bylo psaní nekonečnejch seznamů, plánování světlejší budoucnosti, která neexistuje i odkládání čehokoliv na pozdějc. snění je fajn, je krásný. pro lidi jako jsem já je to jako silná vrstva krému uprostředu suchýho piškotovýho dortu. ale všechno má svý hranice. a já vím, že MŮŽU dělat věci jinak. můžu si toho dortu ukrojit a bez výčitek se do něj zahryznout, mám-li chuť. můžu nechat valící se proud myšlenek proplouvat zkrs vlastní hlavu a nesnažit se je všechny uchopit a žonglovat s nima do tý doby, než jich bude tolik, že je nepoberu a všechny se na mě sesypou jak z protrženejch mračen.
párkrát jsem to zkusila. nepřemejšlela jsem nad ničím, jen spontánně žila.
nebudu se nikam vracet. jen se pokusím k prvnímu kroku v těch stejnejch botách. s bezstarostným úsměvem a trochou nadsázky k tomu.
s jarem asi nestačí čistit jenom tělo. chce to vzít smetáčkem i mysl zaneřáděnou přemírou zbytečnejch tíživejch myšlenek, řadou nevyřešenejch otazníků a neustálýho váhání nad možnostmi. dost bylo všech sebedestruktivních pohledů na vlastní složitost. dost bylo psaní nekonečnejch seznamů, plánování světlejší budoucnosti, která neexistuje i odkládání čehokoliv na pozdějc. snění je fajn, je krásný. pro lidi jako jsem já je to jako silná vrstva krému uprostředu suchýho piškotovýho dortu. ale všechno má svý hranice. a já vím, že MŮŽU dělat věci jinak. můžu si toho dortu ukrojit a bez výčitek se do něj zahryznout, mám-li chuť. můžu nechat valící se proud myšlenek proplouvat zkrs vlastní hlavu a nesnažit se je všechny uchopit a žonglovat s nima do tý doby, než jich bude tolik, že je nepoberu a všechny se na mě sesypou jak z protrženejch mračen.
párkrát jsem to zkusila. nepřemejšlela jsem nad ničím, jen spontánně žila.
nebudu se nikam vracet. jen se pokusím k prvnímu kroku v těch stejnejch botách. s bezstarostným úsměvem a trochou nadsázky k tomu.
2017/05/20
(ne)moc fajn sobotní odpoledne
líná a zatažená sobota. sedím v posteli pod peřinou, záda podložený svým i Honzy polštářem. vedle mě na levý polovině postele jeho peřina složená tak, jak ji včera ráno před odchodem do práce ustlal. na ní několik rozhozenejch výtisků Šamana a aktuální číslo Jógy Dnes a taky dvě rozečtený knihy. stalo se u mě pravidlem, že čtu víc knih najednou a čtu je podle nálady. jsem doma sama a to je dobře, vypadám příšerně.
Biuti leží v rohu na mým žlutým ušáku, ze kterýho se stal postupem času spíš kočičí pelech obalenej vrstvou dlouhejch jemnejch bílejch ragdollích chlupů a z nich utvořenejch náhodně rozprostřenejch chomáčků a mezi nimi tmavý žíhaný a jako jehličky pevný chloupky naší druhý kočky, která v něm právě spokojeně odpočívá.
z obýváku slyším, jak se Nelson tiše zvedá ze svý kartonový krabice. přichází do ložnice. se zívnutím mňoukne a rozespale mi mžourá do očí. chvilku sedí a pak koukne směrem k ušáku. vidí Bjú, jak na něm bezbranně leží a spí a mně je jasný, co bude následovat. Nelson vyskakuje na ušák. zakousne se Bjú do krku, chvíli jí zubama drží, ta se zkusí pacičkama bránit a když se ze stisku jeho zubů vymaní, seskočí z křesla na zem. Nelson si opět vybovojal její místo.
otvírám okno, abych do místosti dostala čerstvej vzduch. kocour seskočí na zem a mňoukne na mě. kouká. nic. mňoukne znova. a ještě jednou. už je čas, říká mi. blíží se pátá, čas večeře. Nelson vždyky zkouší předběhnout čas a o večeři si říká nejmíň půl hodiny dřív. netrpělivě mňouká a hledí mi do očí, aby mi dal najevo, že mluví se mnou. odchází z místnosti a mňouká za přivřenejma dveřma. za minutu se zase vrací. vyskakuje ke mně na postel, opatrně, abych se ho nepokusila chytit a mňouká na mně, dokud neodhodím peřinu a nejdu jim podat misky s granulema.
mňoukání ustane a dál poslouchám ticho, který je u nás doma velkou vzácností; sem tam venku mezi divočinou vysokejch travin kejhne bažant. mám chuť na kvalitní kávu. už několik dlouhejch tejdnů se jí vyhejbám. to ty moje nápady s čištěním organismu. denně zapíjím tři pilule triphaly a mladej ječmen. místo kávy si vařím čekanku s nějakými dalšími obilninami a zelejvám to sójovým mlíkem. chuť na pořádný kafe neustává. naplánovala jsem s kamarádkou na zítra návštěvu Kavárny co hledá jméno, neb jsem tam stále ještě nebyla. a nebudu. ležim s angínou.
Biuti leží v rohu na mým žlutým ušáku, ze kterýho se stal postupem času spíš kočičí pelech obalenej vrstvou dlouhejch jemnejch bílejch ragdollích chlupů a z nich utvořenejch náhodně rozprostřenejch chomáčků a mezi nimi tmavý žíhaný a jako jehličky pevný chloupky naší druhý kočky, která v něm právě spokojeně odpočívá.
z obýváku slyším, jak se Nelson tiše zvedá ze svý kartonový krabice. přichází do ložnice. se zívnutím mňoukne a rozespale mi mžourá do očí. chvilku sedí a pak koukne směrem k ušáku. vidí Bjú, jak na něm bezbranně leží a spí a mně je jasný, co bude následovat. Nelson vyskakuje na ušák. zakousne se Bjú do krku, chvíli jí zubama drží, ta se zkusí pacičkama bránit a když se ze stisku jeho zubů vymaní, seskočí z křesla na zem. Nelson si opět vybovojal její místo.
otvírám okno, abych do místosti dostala čerstvej vzduch. kocour seskočí na zem a mňoukne na mě. kouká. nic. mňoukne znova. a ještě jednou. už je čas, říká mi. blíží se pátá, čas večeře. Nelson vždyky zkouší předběhnout čas a o večeři si říká nejmíň půl hodiny dřív. netrpělivě mňouká a hledí mi do očí, aby mi dal najevo, že mluví se mnou. odchází z místnosti a mňouká za přivřenejma dveřma. za minutu se zase vrací. vyskakuje ke mně na postel, opatrně, abych se ho nepokusila chytit a mňouká na mně, dokud neodhodím peřinu a nejdu jim podat misky s granulema.
mňoukání ustane a dál poslouchám ticho, který je u nás doma velkou vzácností; sem tam venku mezi divočinou vysokejch travin kejhne bažant. mám chuť na kvalitní kávu. už několik dlouhejch tejdnů se jí vyhejbám. to ty moje nápady s čištěním organismu. denně zapíjím tři pilule triphaly a mladej ječmen. místo kávy si vařím čekanku s nějakými dalšími obilninami a zelejvám to sójovým mlíkem. chuť na pořádný kafe neustává. naplánovala jsem s kamarádkou na zítra návštěvu Kavárny co hledá jméno, neb jsem tam stále ještě nebyla. a nebudu. ležim s angínou.
2017/05/18
vnímání existence
jóga pro mě neznamená jen cvičení ásan, prodýchávání a meditace. jógu uznávám především jako ucelenou filozofii, vědu, jejíž principy můžou člověku pomoct najít sám sabe a dojít ke spokojenosti. svůj život beru jako cestu, jako vývoj. to, co bylo včera, není úplně stejný jako je dnes. měním názory, poupravuju úhel pohledu na určitý věci, získávám nový zkušenosti a vědomosti a s každým takovým dalším krokem na cestě se cejtim bejt dál. tohle všechno je pro mě smyslem života. učit se, přijímat nový podněty, nový poznatky, objevovat neobjevený a dávat si všechno dohromady v kompletní a systematickej chaos.
mívávala jsem pocit, že jsem se toho sama o sobě díky studiu psychologie dozvěděla mnoho, ale byl to jen zlomeček, což už vím teď, jelikož neustále nalézám další a další dílky nelehkýho puzzle mý vlastní osobnosti a nejen sama sebe, ale i všeho, v čem žiju. vesmír je složitej systém, ve kterým však panuje naprostej řád a já jsem přesvědčená, že cokoliv se děje, je správně a všechno je vždycky tak, jak má bejt. dobrý i to zlý. všechno má svůj důvod, všechno má svůj protiklad, všechno se točí v kruzích, stoupá nahoru a dolů jako sinusoida.
čím jsem starší a čím víc toho objevuju, tím víc jsem fascinována tou ohromností a pestrostí. naše běžný životy jsou velice omezený a nemáme ani tušení, co se skrývá někde jinde. nejsme vnímaví, nejsme zvídaví, zapomínáme řešit základní existenční otázky. žijeme pohodlně, máme vše a chceme ještě víc, primárně však pouze tý matérie.
já chci číst víc, chci poznávat víc, chci bejt uvědomělá a mít přehled. jsem otevřená různejm teoriím a názorům, protože jenom tak si člověk líp udělá vlastní názor a postoj k věcem. ráda poznávám nový lidi, protože každej je úplně jinej a i lidská různorodost a jedinečnost je zajímavá. sleduju dokumenty o přírodě, o cizích zemích, obdivuju tu nekonečnou rozmanitost a přirozený botahství Země, kterýho si ale nevážíme a tohle nádherný místo k životu drastickými způsoby ničíme. kde jsou skutečný lidský hodnoty? proč by mělo bejt smyslem života nahrabat si co možná největší množství peněz za cenu toho, že se bortí celej ekosystém?
návrat k přírodě je možná trochu moderní záležitostí, ale rozhodně je to ten správnej trend a já jenom doufám, že se bude vyvíjet a sílit. začalo to tříděním odpadu, recyklací, přírodní kosmetikou, přes ekologickou domácnost k udržitelný módě a omezením igelitovejch tašek a sáčků výměnou za textilní. každej malej krok je správnej, stačí nebejt línej a udělat pro začátek třeba jen malou změnu.
jóga se na západě stala módní taky, především pro to, abychom vypadali krásně na Instagramu. materialismus stále překračuje esenci, podstatu, prapůvod toho, čím jsme. nejsme jenom těly v hezkejch hadrech, který krmíme dobrým jídlem. jsme součástí všeho, a právě i toho, čeho si nevážíme. kéž by si to všichni uvědomovali.
mívávala jsem pocit, že jsem se toho sama o sobě díky studiu psychologie dozvěděla mnoho, ale byl to jen zlomeček, což už vím teď, jelikož neustále nalézám další a další dílky nelehkýho puzzle mý vlastní osobnosti a nejen sama sebe, ale i všeho, v čem žiju. vesmír je složitej systém, ve kterým však panuje naprostej řád a já jsem přesvědčená, že cokoliv se děje, je správně a všechno je vždycky tak, jak má bejt. dobrý i to zlý. všechno má svůj důvod, všechno má svůj protiklad, všechno se točí v kruzích, stoupá nahoru a dolů jako sinusoida.
čím jsem starší a čím víc toho objevuju, tím víc jsem fascinována tou ohromností a pestrostí. naše běžný životy jsou velice omezený a nemáme ani tušení, co se skrývá někde jinde. nejsme vnímaví, nejsme zvídaví, zapomínáme řešit základní existenční otázky. žijeme pohodlně, máme vše a chceme ještě víc, primárně však pouze tý matérie.
já chci číst víc, chci poznávat víc, chci bejt uvědomělá a mít přehled. jsem otevřená různejm teoriím a názorům, protože jenom tak si člověk líp udělá vlastní názor a postoj k věcem. ráda poznávám nový lidi, protože každej je úplně jinej a i lidská různorodost a jedinečnost je zajímavá. sleduju dokumenty o přírodě, o cizích zemích, obdivuju tu nekonečnou rozmanitost a přirozený botahství Země, kterýho si ale nevážíme a tohle nádherný místo k životu drastickými způsoby ničíme. kde jsou skutečný lidský hodnoty? proč by mělo bejt smyslem života nahrabat si co možná největší množství peněz za cenu toho, že se bortí celej ekosystém?
návrat k přírodě je možná trochu moderní záležitostí, ale rozhodně je to ten správnej trend a já jenom doufám, že se bude vyvíjet a sílit. začalo to tříděním odpadu, recyklací, přírodní kosmetikou, přes ekologickou domácnost k udržitelný módě a omezením igelitovejch tašek a sáčků výměnou za textilní. každej malej krok je správnej, stačí nebejt línej a udělat pro začátek třeba jen malou změnu.
jóga se na západě stala módní taky, především pro to, abychom vypadali krásně na Instagramu. materialismus stále překračuje esenci, podstatu, prapůvod toho, čím jsme. nejsme jenom těly v hezkejch hadrech, který krmíme dobrým jídlem. jsme součástí všeho, a právě i toho, čeho si nevážíme. kéž by si to všichni uvědomovali.
2017/05/17
Nelson
předevčírem měl Nelson třetí narozeniny. vyrostl z něj krásnej velkej kocour, bílej s šedým tónováním a želvovinovou kresbou na čele. má světle modrý oči, jen kolem panenek jsou tmavě modrý, nosík má tmavě růžovej s černým okrajem a polštářky na pacičkách světlounce růžový.
osobnost tohohle zvířátka se s jeho věkem nepatrně vyvíjí a mění, ale určitý rysy zůstávaj. byť je to kocour svým vzezřením hodnej nekonečnýho mazlení, hlazení a ňuchňání, nemá to rád. hlazení jo, ale jen když stojí sám pevně nohama na zemi nebo leží někde vedle nás. jakmile se nechá chytit do náruče, protestuje cukáním, jemným kopáním a mručivým mňoukáním. často však prohrává a musí snýst aspoň minutu nebo dvě v pevným, ale láskyplným objetí.
má rád pozornost. o tu si říká dlouhými pohledy do očí, a když to nefunguje, tak nekompromisním mňoukáním. občas sebou hodí bokem na zem aa rozvalí se na zádech bříškem nahoru, protáhne si zadní nohy a kroutí se ze strany na stranu. v týhle poloze se pacičkama sápe po lidský ruce, kope a trochu si i kousne - to všechno z lásky. kousání je jeho specialita i v případě, že nevstáváme dostatečně včas k servírování snídaně. v buzení se střídají s Bjú, ale to je na samostatnej článek.
Nelson je tvor společenskej. je rád, když jsou všichni doma. jen tehdy je všechno tak, jak má bejt, a může v klidu spokojeně spát. když se vrátíme z práce domů, raduje se spolu s Bjú rituálním broušením drápků o škrabadlo a dlouhým protažením. jakmile ale naopak uslyší cinkání klíčů či někoho, kdo si na chodbě obouvá boty, je zle. kocour se probudí a běží a mňouká, abychom nechodili. demonstrativně sebou opět plácne o zem a zkouší přemlouvat svou roztomilostí. když ani to nevyjde a dveře se za odcházejícím zabouchnou, kocour chvíli sedí, čeká, jestli to nebyl omyl a dotyčnej se zase hned nevrátí, a když ne, propukne v žalostnej žabí pláč.
v žabí žalozpěv propuká i Bjú, když je přes všechno to vzpírání natlačena do přepravky a jede se na chatu. nesnáší cestování v autě a nesnáší změny prostředí. Nelson cestování nesnáší taky. dokáže si s Bjú notovat celou cestu a chvílema chytá záchvat vzteku a lomcuje s mřížkou přepravky, někdy tak agresivně, že to mřížka neustojí. cestování je nenáviděná věc, ale výsledek mu za to vždycky stojí. jakákoliv změna prostředí, to je jeho! Nelie je rozenej průzkumník, zvědavě obchází každej kout, všechno očichává a ve všem se vyválí, aby si ty vůně vzal s sebou v kožíšku ještě na potom. miluje přírodu! může kolik chce okusovat ostrý stébla trávy, vyskakovat po poletujících motýlech a vysmívat se vystrašenejm ptáčkům, kteří na stromech zpívaj na poplach.
jeho nejoblíbenějším místem k odpočinku je modrej plastovej lavór čtvercovýho tvaru. schoulí se tam do klubíčka a spí dlouhým kočičím spánkem. měkký hřejivý pelíšky mu nic neříkaj. plast je ideální, ale miluje i karton. pro kartonový krabice a papírový tašky má velkou slabost. do tašky si vleze a roztrhá ji v rozích zevnitř, anebo minimálně okouše horní okraje.
takovej a ještě mnohem kocourkovitější je náš Nelie.
osobnost tohohle zvířátka se s jeho věkem nepatrně vyvíjí a mění, ale určitý rysy zůstávaj. byť je to kocour svým vzezřením hodnej nekonečnýho mazlení, hlazení a ňuchňání, nemá to rád. hlazení jo, ale jen když stojí sám pevně nohama na zemi nebo leží někde vedle nás. jakmile se nechá chytit do náruče, protestuje cukáním, jemným kopáním a mručivým mňoukáním. často však prohrává a musí snýst aspoň minutu nebo dvě v pevným, ale láskyplným objetí.
má rád pozornost. o tu si říká dlouhými pohledy do očí, a když to nefunguje, tak nekompromisním mňoukáním. občas sebou hodí bokem na zem aa rozvalí se na zádech bříškem nahoru, protáhne si zadní nohy a kroutí se ze strany na stranu. v týhle poloze se pacičkama sápe po lidský ruce, kope a trochu si i kousne - to všechno z lásky. kousání je jeho specialita i v případě, že nevstáváme dostatečně včas k servírování snídaně. v buzení se střídají s Bjú, ale to je na samostatnej článek.
Nelson je tvor společenskej. je rád, když jsou všichni doma. jen tehdy je všechno tak, jak má bejt, a může v klidu spokojeně spát. když se vrátíme z práce domů, raduje se spolu s Bjú rituálním broušením drápků o škrabadlo a dlouhým protažením. jakmile ale naopak uslyší cinkání klíčů či někoho, kdo si na chodbě obouvá boty, je zle. kocour se probudí a běží a mňouká, abychom nechodili. demonstrativně sebou opět plácne o zem a zkouší přemlouvat svou roztomilostí. když ani to nevyjde a dveře se za odcházejícím zabouchnou, kocour chvíli sedí, čeká, jestli to nebyl omyl a dotyčnej se zase hned nevrátí, a když ne, propukne v žalostnej žabí pláč.
v žabí žalozpěv propuká i Bjú, když je přes všechno to vzpírání natlačena do přepravky a jede se na chatu. nesnáší cestování v autě a nesnáší změny prostředí. Nelson cestování nesnáší taky. dokáže si s Bjú notovat celou cestu a chvílema chytá záchvat vzteku a lomcuje s mřížkou přepravky, někdy tak agresivně, že to mřížka neustojí. cestování je nenáviděná věc, ale výsledek mu za to vždycky stojí. jakákoliv změna prostředí, to je jeho! Nelie je rozenej průzkumník, zvědavě obchází každej kout, všechno očichává a ve všem se vyválí, aby si ty vůně vzal s sebou v kožíšku ještě na potom. miluje přírodu! může kolik chce okusovat ostrý stébla trávy, vyskakovat po poletujících motýlech a vysmívat se vystrašenejm ptáčkům, kteří na stromech zpívaj na poplach.
jeho nejoblíbenějším místem k odpočinku je modrej plastovej lavór čtvercovýho tvaru. schoulí se tam do klubíčka a spí dlouhým kočičím spánkem. měkký hřejivý pelíšky mu nic neříkaj. plast je ideální, ale miluje i karton. pro kartonový krabice a papírový tašky má velkou slabost. do tašky si vleze a roztrhá ji v rozích zevnitř, anebo minimálně okouše horní okraje.
takovej a ještě mnohem kocourkovitější je náš Nelie.
2017/05/04
co je nejlepší?
těch návodů a alternativních způsobů, jak se zdravě stravovat, je tolik, že má člověk co dělat, aby se z toho nezbláznil. je to dost bio, raw nebo vegan? můžu si dát chleba, hrnek mlíka nebo plátek kuřecího? vždyť z pečiva se tloustne, po mlíku je nám těžko a maso je plný antibiotik a růstovejch hormonů. je dobře, že se lidi čím dál tím víc staraj o to, aby jedli zdravě, ale nic by se nemělo přehánět. s našimi kolegy v práci jsme to dotáhli do bodu, kdy se sejdem v kuchyňce se svými různorodými obědy, z nichž každej projde podrobnou analýzou, z jakých ingrediencí se skládá, a dokud nedojíme, komentujem přínos nebo škodlivost těchto složek na zdraví. jeden ohrnuje nos nad nepropláchnutým salátem, na jehož obalu bylo napsáno "washed", druhej opovrhuje masem, třetí kečupem, čtvrtej zase hromadou cizrny s kadeřávkem a rajčatovou omáčkou vysypanou do talíře ze skleněný zavařovací sklenice bez předchozího ohřátí v mikrovlnce. nakonec dojídáme s přesvědčením, že zdravý dneska neni už vůbec nic. stresovat se tím ale není vhodným řešením. na řadě je selskej rozum, kterej to obří množství informací zredukuje na použitelný minimum.
jsem přesvědčená o jedinečnosti každýho z nás, takže co platí pro jednoho, nemusí platit pro druhýho. ajurvéda je velmi vstřícná a její přístup je mi sympatickej tím, že klade důraz jedinečnost každýho z nás a na to, abychom se cejtili dobře. rozděluje lidi podle tělesný konstituce a vlastností na tři typy, z nichž každej se někde najde víc a někde míň a podle toho pozná, co mu svědčí a čím se dostat do rovnováhy. je dobrý vnímat svý tělo, zjistit, po čem se cejtíme plni energie a po čem je nám naopak blbě.
každej máme možnost vytvořit si seznam priorit dle vlastního uvážení. někdo chce šetřit peníze, někdo čas, někdo zdraví svý i životního prostředí. můžeme se vymlouvat na nedostatek času, peněz, nebo přiznat svou pohodlnost, protože nakonec je pravdou to, že to, co "nejde", ve skutečnosti doopravdy nechceme. získat kvalitní potraviny není jednoduchý, ale při troše snahy to neni zas tak nereálný. nemyslím si, že je bio jenom nálepka a módní záležitost. byť nelze v bio kvalitě kupovat vše, protože to by stálo opravdu spoustu peněz, alespoň některé potraviny by se hodilo v bio kvalitě mít. kdo má doma vlastní zahrádku, anebo případně sousedské konexe s možnostmi přijít si k domácí produkci ovoce a zeleniny, anebo i masa, je šťastnej člověk!
zdraví člověka jde ruku v ruce se zdravím a přirozeností Země, matky přírody. jahody, který jsem si nasbírala v červnu na samosběru ve vesnici za Prahou, mi dávaj daleko větší smysl, než ty, co se prodávaj v supermarketu v lednu - vypěstovaný na druhý polovině světa před měsícem, s dávkou pesticidů a jiných jedů navíc, naprosto bez vůně a chuti, 50 gramů za cenu dvou kil jablek z jižní Moravy.
čím větší možnosti máme, tím hůř. supermarkety jsou plný tisíců druhů potravin, který vůbec nepotřebujeme a který našemu zdraví nijak neprospějou. kdybychom vyřadili regály s průmyslově zpracovanými potravinami, který vydržej dlouhý měsíce či roky, moc tam toho nezbyde. čerstvost se pro mě rovná zdraví. jinak k čaji chutná právě upečený domácí koláč z deseti ingrediencí, oproti sušenkám co s pomocí kouzla jménem chemie vydržej věčně, nebo čerstvě namletá pražená káva oproti instantní břečce.
jsem přesvědčená o jedinečnosti každýho z nás, takže co platí pro jednoho, nemusí platit pro druhýho. ajurvéda je velmi vstřícná a její přístup je mi sympatickej tím, že klade důraz jedinečnost každýho z nás a na to, abychom se cejtili dobře. rozděluje lidi podle tělesný konstituce a vlastností na tři typy, z nichž každej se někde najde víc a někde míň a podle toho pozná, co mu svědčí a čím se dostat do rovnováhy. je dobrý vnímat svý tělo, zjistit, po čem se cejtíme plni energie a po čem je nám naopak blbě.
každej máme možnost vytvořit si seznam priorit dle vlastního uvážení. někdo chce šetřit peníze, někdo čas, někdo zdraví svý i životního prostředí. můžeme se vymlouvat na nedostatek času, peněz, nebo přiznat svou pohodlnost, protože nakonec je pravdou to, že to, co "nejde", ve skutečnosti doopravdy nechceme. získat kvalitní potraviny není jednoduchý, ale při troše snahy to neni zas tak nereálný. nemyslím si, že je bio jenom nálepka a módní záležitost. byť nelze v bio kvalitě kupovat vše, protože to by stálo opravdu spoustu peněz, alespoň některé potraviny by se hodilo v bio kvalitě mít. kdo má doma vlastní zahrádku, anebo případně sousedské konexe s možnostmi přijít si k domácí produkci ovoce a zeleniny, anebo i masa, je šťastnej člověk!
zdraví člověka jde ruku v ruce se zdravím a přirozeností Země, matky přírody. jahody, který jsem si nasbírala v červnu na samosběru ve vesnici za Prahou, mi dávaj daleko větší smysl, než ty, co se prodávaj v supermarketu v lednu - vypěstovaný na druhý polovině světa před měsícem, s dávkou pesticidů a jiných jedů navíc, naprosto bez vůně a chuti, 50 gramů za cenu dvou kil jablek z jižní Moravy.
čím větší možnosti máme, tím hůř. supermarkety jsou plný tisíců druhů potravin, který vůbec nepotřebujeme a který našemu zdraví nijak neprospějou. kdybychom vyřadili regály s průmyslově zpracovanými potravinami, který vydržej dlouhý měsíce či roky, moc tam toho nezbyde. čerstvost se pro mě rovná zdraví. jinak k čaji chutná právě upečený domácí koláč z deseti ingrediencí, oproti sušenkám co s pomocí kouzla jménem chemie vydržej věčně, nebo čerstvě namletá pražená káva oproti instantní břečce.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
