čakra jóga je o sebereflexi. Bára často upozorňuje na to, že tenhle typ jógy nebejvá složenej z okamžiků plnejch vnitřního slunečna, duhovejch barev, pocitu radosti a splynutí s vesmírem a nekonečnou láskou. ba naopak se zde často můžeme potkat s vlastním stínem a čelit tak sami sobě, tomu, kým doopravdy za povrchem vnější slupky jsme.
můžeme se ptát sami sebe, kdo jsme. zamyslet a zjišťovat věci, kterejch jsme si doposud nebyli vědomi. poodhalit potlačovaný, neřešený nebo doopsud vlastníma očima neviditelný aspekty naší osobnosti. taky to, co se za nimi skrejvá. proč jsme takoví, jací jsme, děláme věci, který děláme. v čem jsme sami se sebou spokojeni a v čem jsme si nejisti a proč. co nám dělá radost a v jakejch situacích cejtíme nekomfort. čeho se bojíme. v čem se cejtíme silní. a tak dále. je nekonečně mnoho otázek, který sami sobě můžeme položit. čakra jóga může pomoct vyřešit niterný potíže, se kterejma bojujeme celý roky a odstranit vnitřní tenze, se kterejma jsme si doposud nevěděli rady. neměla jsem kdy ani tušení, že existuje takováhle cesta, kterou by se dalo dojít k tak detailní a propracovaný analýze vlastního já a zjištění, proč některý věci jsou tak, jak jsou a co teď s nimi. v souvislosti s čakrami!
pojem čakry používá Honza jako vitpný pojítko k tomu, jak si vyžádat masáž nohou, či rovnou celotělovou. odblkování čaker. vždycky jsme se tomu smáli. představili jsme si tlustou cikánku z televizní obrazovky, která na dálku jakože léčí zoufalý lidi co jí tam volaj za nemalej peníz. a pak jsem narazila na knihu o čakra józe, což mi přinešlo nejen obří aha efekt a zjištění, že filozofie jógy zcela koresponduje s mým přesvědčením o tom, jak funguje vesmír, ale i to, že čakry jsou neodmyslitelnou součástí jógy, našeho těla a že jejich uvědomění a následná práce s nimi může bejt velká věc.
čakry jsou energetický centra v našem těle. těch hlavních je 7. linou se podél páteře od kostrče až po temeno hlavy, byť jsou naprosto nefyzický povahy. jsou nehmatatelnou energií, kterou ale - budeme-li vůči svýmu tělu dostatečně vnímaví - můžeme cejtit. teorie je složitá a věřím tomu, že mnoha lidem se ani nepodaří tuhle věc pochopit. praxe je zajímavá a pro mě osobně je velkou životní výzvou. sebereflexe je důležitá věc. je dobrý znát sebe sama. člověk se pak dívá jinak i na vše ostatní.
můžeme se ptát sami sebe, kdo jsme. zamyslet a zjišťovat věci, kterejch jsme si doposud nebyli vědomi. poodhalit potlačovaný, neřešený nebo doopsud vlastníma očima neviditelný aspekty naší osobnosti. taky to, co se za nimi skrejvá. proč jsme takoví, jací jsme, děláme věci, který děláme. v čem jsme sami se sebou spokojeni a v čem jsme si nejisti a proč. co nám dělá radost a v jakejch situacích cejtíme nekomfort. čeho se bojíme. v čem se cejtíme silní. a tak dále. je nekonečně mnoho otázek, který sami sobě můžeme položit. čakra jóga může pomoct vyřešit niterný potíže, se kterejma bojujeme celý roky a odstranit vnitřní tenze, se kterejma jsme si doposud nevěděli rady. neměla jsem kdy ani tušení, že existuje takováhle cesta, kterou by se dalo dojít k tak detailní a propracovaný analýze vlastního já a zjištění, proč některý věci jsou tak, jak jsou a co teď s nimi. v souvislosti s čakrami!
pojem čakry používá Honza jako vitpný pojítko k tomu, jak si vyžádat masáž nohou, či rovnou celotělovou. odblkování čaker. vždycky jsme se tomu smáli. představili jsme si tlustou cikánku z televizní obrazovky, která na dálku jakože léčí zoufalý lidi co jí tam volaj za nemalej peníz. a pak jsem narazila na knihu o čakra józe, což mi přinešlo nejen obří aha efekt a zjištění, že filozofie jógy zcela koresponduje s mým přesvědčením o tom, jak funguje vesmír, ale i to, že čakry jsou neodmyslitelnou součástí jógy, našeho těla a že jejich uvědomění a následná práce s nimi může bejt velká věc.
čakry jsou energetický centra v našem těle. těch hlavních je 7. linou se podél páteře od kostrče až po temeno hlavy, byť jsou naprosto nefyzický povahy. jsou nehmatatelnou energií, kterou ale - budeme-li vůči svýmu tělu dostatečně vnímaví - můžeme cejtit. teorie je složitá a věřím tomu, že mnoha lidem se ani nepodaří tuhle věc pochopit. praxe je zajímavá a pro mě osobně je velkou životní výzvou. sebereflexe je důležitá věc. je dobrý znát sebe sama. člověk se pak dívá jinak i na vše ostatní.
je to už rok zpátky, kdy jsem v knihkupectví narazila na knihu s názvem Do tmy. zaujal mě obal (stejně jako u aut na mě první dojem dělá primárně barevnej odstín laku - jsem už prostě taková) i upozornění, že kniha získala cenu Magnesia Litera za prózu. ačkoliv tíhnu převážně k naučný literatuře, snažím se sem tam přečíst i nějakou beletrii, buď knihy velkejch zahraničních spisovatelů typu Hemingway, nebo - převážně v posledních pár letech - právě prózu českou.
buď je to mým výběrem, anebo je to fakt, ale zdá se mi, že čeští autoři mají tendenci do svých děl pumpnout nemalou dávku melancholie nebo nostalgie, všude je přítomen temnej stín popisovanejch postav. stejně tak tomu bylo i v psychologickým románu Do tmy.
samotářská hlavní postava byla žena, u který jsem po celou dobu četby nebyla schopna identifikovat její věk, neb její zdravotní stav byl ovlivněn nemocí i vyčerpáním, chvíli jsem měla pocit, že jí může táhnout na šedesát, jindy jí mohlo bejt klidně pětatřicet. kdo ví. žila v domě na vesnici, sama, stranila se společnosti i bližšímu kontaktu lidí, dokonce i vlastní rodiny. svou nemoc neřešila, lékaře samotovala, jediný, co pro ní existovalo, byla její vášeň pro sběr, sušení a prodej léčivejch bylin, kořenů, lístků a květů, což je tématem týhle knihy. napsaná je krásně a velmi čtivě, moc se mi líbí cit autorky Anny Bolavý pro slova a vůbec styl psaní. byť by se sem tam mohl čtenář trošku trápit společeně s hlavní postavou, vesměs je to příjemné čtení. popis jednotlivejch léčivejch rostlin a bylinek i problematika sběru svazující denní dobou, počasím i konkrétním měsícem v roce mi byl sympatickej, člověk se dozvěděl něco zcela novýho a abych pravdu řekla, na chvíli jsem zauvažovala, jaký by to bylo, sbírat si sama byliny a sušit si je na čajový směsi. jak jsem říkala, je to už rok, co jsem knihu četla a téma mě nepřestalo zajímat. návrat k přírodě je pro mě aktuální, a léčivý rostliny, pěstování nebo vlastnoruční zpracování čehokoliv stejně tak (na letošní léto mám ještě velký plány).
fascinuje mě, že nám za barákem rostou kopřivy a my o nich nejenom nic nevíme a proto je ignorujeme, ale co hůř, radši si jdem do lékárny koupit nějakou chemku, než abychom využívali bohatejch přírodních zdrojů.
buď je to mým výběrem, anebo je to fakt, ale zdá se mi, že čeští autoři mají tendenci do svých děl pumpnout nemalou dávku melancholie nebo nostalgie, všude je přítomen temnej stín popisovanejch postav. stejně tak tomu bylo i v psychologickým románu Do tmy.
samotářská hlavní postava byla žena, u který jsem po celou dobu četby nebyla schopna identifikovat její věk, neb její zdravotní stav byl ovlivněn nemocí i vyčerpáním, chvíli jsem měla pocit, že jí může táhnout na šedesát, jindy jí mohlo bejt klidně pětatřicet. kdo ví. žila v domě na vesnici, sama, stranila se společnosti i bližšímu kontaktu lidí, dokonce i vlastní rodiny. svou nemoc neřešila, lékaře samotovala, jediný, co pro ní existovalo, byla její vášeň pro sběr, sušení a prodej léčivejch bylin, kořenů, lístků a květů, což je tématem týhle knihy. napsaná je krásně a velmi čtivě, moc se mi líbí cit autorky Anny Bolavý pro slova a vůbec styl psaní. byť by se sem tam mohl čtenář trošku trápit společeně s hlavní postavou, vesměs je to příjemné čtení. popis jednotlivejch léčivejch rostlin a bylinek i problematika sběru svazující denní dobou, počasím i konkrétním měsícem v roce mi byl sympatickej, člověk se dozvěděl něco zcela novýho a abych pravdu řekla, na chvíli jsem zauvažovala, jaký by to bylo, sbírat si sama byliny a sušit si je na čajový směsi. jak jsem říkala, je to už rok, co jsem knihu četla a téma mě nepřestalo zajímat. návrat k přírodě je pro mě aktuální, a léčivý rostliny, pěstování nebo vlastnoruční zpracování čehokoliv stejně tak (na letošní léto mám ještě velký plány).
fascinuje mě, že nám za barákem rostou kopřivy a my o nich nejenom nic nevíme a proto je ignorujeme, ale co hůř, radši si jdem do lékárny koupit nějakou chemku, než abychom využívali bohatejch přírodních zdrojů.
2017/04/25
módně ekologický záležitosti
co se týče novejch informací, tak mi jich dnešní Přednáška o fungování módního průmyslu v rámci Fashion revolution mnoho nedala. vše, co bylo řečeno, jsem si už dříve přečetla na internetu, takže přednáška byla spíše pro nově zaujatý - a určitě je dobře, že se takový události pořádají - nicméně i tak mě přivedla k několika otázkám k zamyšlení a zajímavejm tématům, který můžu osobně vzít jako projekt.
pravdou je, že bez ohledu na to, kolik kusů oblečení obsahuje náš šatník, pravidelně nosíme stejně jen nějakejch 20% z toho všeho. s rukou na srdci si tohle může přiznat nejspíš každej z nás, včetně mě. věděla jsem to už před lety, kdy jsem ve svým šatníku začala provádět první menší či větší čistky a vím to i dnes, kdy mám oblečení přibližně o 2/3 méně, než jsem kdysi mívala. v pračce se mi točí stále dokola stejný kusy oblečení a ostatní mi v šatníku z různejch důvodu leží asi jen proto, aby v tý skříni něco bylo. už tak mám aktuálně víc volnejch ramínek, než plnejch. co dělat s těmi 80% oblečení, který už pravidelně nenosím? tuhle otázku beru zároveň jako velkou výzvu. protože zbavování se oblečení, který nenosím, je pro mě osobně potíž a moje lenost vítězí nad jakýmkoliv možným řešením. dříve jsem, přiznávám se, věci prostě vzala a naházela je do popelnic. dneska jsem se sekla na tom, že tohle už rozhodně dělat nebudu a k dalším vhodnejm krokům se pokouším dospět.
byť minimalismus i ekologie jsou mi blízký, nosit dokola tři trička, dvoje kalhoty a bundu podle toho jestli je zima nebo jaro, jen proto, že v podstatě víc nepotřebuju, se mi nechce. určitě není řešením spokojit se s nutným minimem a další věci nekupovat, dokud se mi starý neonosí do proděravění (pokud to vyloženě není součástí něčí životní filozofie). důležitý je se trochu zamyslet a urovnat si priority. osobně jsem stejnýho názoru jako slavná francouzská paní módní návrhářka: móda vybledne, pouze styl zůstává. je důležitější vybudovat si vlastní styl, než nakupovat jako ovce podle toho, co je momentálně in a co nosí všichni ostatní, proto, abysme to za rok zahodili, protože se věc dostala za módní zenit. mým mottem je nekupovat nic, čím si nejsem stoprocentně jistá. pokud z různejch důvodů váhám a jsem si koupí nejistá, neberu to. věc pro mě musí bejt dobře kombinovatelná s tím, co už doma mám, musí mi dobře sedět střih (kvůli čemuž většinu věcí vracím zpátky do regálů) a materiál musí bejt příjemnej a kvalitní složením. a upřímně, držím-li se svejch přísnejch kritérií, málo kdy něco koupím. což neříkám, že je špatně. prostě si vybírám.
přístupy k módě, ke spotřebě módního zboží, k tématům jako je původ zboží, výroba, materiály, cena, ekologickej či ekonomickej dopad, sezónnost, módnost a mnoha dalším každej vidí jinak a já jsem dospěla k tomu, že nehodlám odsuzovat lidi pro určitý názory, neb vím, že člověk se názorově vyvíjí a časem se posouvá dál, a to, co si myslí a dělá dnes, může bejt jiný zejtra. informovanost a vzdělávání každýho z nás je individuální, závisí jak na osobnosti a osobním přístupu, tak i na mnoha okolnostech. taky jsem kdysi byla chudou studentkou, která se chtěla hezky oblíkat, bejt aktuální a cool, takže jsem volila kvantitu a většinou na úkor kvality kvůli nižším cenám. dneska už mám hodnoty jinde, vydělávám víc peněz a moje priority v tom, co, kde, za kolik a proč nakupuju, jsou úplně jiný, než tehdy.
pravdou je, že bez ohledu na to, kolik kusů oblečení obsahuje náš šatník, pravidelně nosíme stejně jen nějakejch 20% z toho všeho. s rukou na srdci si tohle může přiznat nejspíš každej z nás, včetně mě. věděla jsem to už před lety, kdy jsem ve svým šatníku začala provádět první menší či větší čistky a vím to i dnes, kdy mám oblečení přibližně o 2/3 méně, než jsem kdysi mívala. v pračce se mi točí stále dokola stejný kusy oblečení a ostatní mi v šatníku z různejch důvodu leží asi jen proto, aby v tý skříni něco bylo. už tak mám aktuálně víc volnejch ramínek, než plnejch. co dělat s těmi 80% oblečení, který už pravidelně nenosím? tuhle otázku beru zároveň jako velkou výzvu. protože zbavování se oblečení, který nenosím, je pro mě osobně potíž a moje lenost vítězí nad jakýmkoliv možným řešením. dříve jsem, přiznávám se, věci prostě vzala a naházela je do popelnic. dneska jsem se sekla na tom, že tohle už rozhodně dělat nebudu a k dalším vhodnejm krokům se pokouším dospět.
byť minimalismus i ekologie jsou mi blízký, nosit dokola tři trička, dvoje kalhoty a bundu podle toho jestli je zima nebo jaro, jen proto, že v podstatě víc nepotřebuju, se mi nechce. určitě není řešením spokojit se s nutným minimem a další věci nekupovat, dokud se mi starý neonosí do proděravění (pokud to vyloženě není součástí něčí životní filozofie). důležitý je se trochu zamyslet a urovnat si priority. osobně jsem stejnýho názoru jako slavná francouzská paní módní návrhářka: móda vybledne, pouze styl zůstává. je důležitější vybudovat si vlastní styl, než nakupovat jako ovce podle toho, co je momentálně in a co nosí všichni ostatní, proto, abysme to za rok zahodili, protože se věc dostala za módní zenit. mým mottem je nekupovat nic, čím si nejsem stoprocentně jistá. pokud z různejch důvodů váhám a jsem si koupí nejistá, neberu to. věc pro mě musí bejt dobře kombinovatelná s tím, co už doma mám, musí mi dobře sedět střih (kvůli čemuž většinu věcí vracím zpátky do regálů) a materiál musí bejt příjemnej a kvalitní složením. a upřímně, držím-li se svejch přísnejch kritérií, málo kdy něco koupím. což neříkám, že je špatně. prostě si vybírám.
přístupy k módě, ke spotřebě módního zboží, k tématům jako je původ zboží, výroba, materiály, cena, ekologickej či ekonomickej dopad, sezónnost, módnost a mnoha dalším každej vidí jinak a já jsem dospěla k tomu, že nehodlám odsuzovat lidi pro určitý názory, neb vím, že člověk se názorově vyvíjí a časem se posouvá dál, a to, co si myslí a dělá dnes, může bejt jiný zejtra. informovanost a vzdělávání každýho z nás je individuální, závisí jak na osobnosti a osobním přístupu, tak i na mnoha okolnostech. taky jsem kdysi byla chudou studentkou, která se chtěla hezky oblíkat, bejt aktuální a cool, takže jsem volila kvantitu a většinou na úkor kvality kvůli nižším cenám. dneska už mám hodnoty jinde, vydělávám víc peněz a moje priority v tom, co, kde, za kolik a proč nakupuju, jsou úplně jiný, než tehdy.
2017/04/23
ze souše do vody
narodila jsem se ve čtvrtek 21. března, v jednu odpoledne. tehdy to byl první jarní den a znamení ryb se přehouplo do berana. charakteristika berana mluví o temperementu, bojovnosti, ctižádosti, sebedůvěře, silný vůli, taky třeba o netrpělivosti, vznětlivosti. co zdroj, to maličko jiná verze, nicméně vezkrs se to velice neliší. celej život si popisy tohoto znamení pročítám znovu a znovu, a čekám, kdy sama v sobě spatřím jejich naplnění. třeba se v plný síle vlastnosti projevují až s postupem času, s věkem, říkávala jsem si. ale myslím, že už jsem na světě dostatečně dlouho a nezbejvá mi než žasnout nad touto nesrovnalostí. pokouším se na svou osobnost dívat z různejch úhlů pohledu a vzpomenout si, kdy naposled jsem šla do něčeho po hlavě a bojovala, dokud jsem nedosála cíle. v jakejch situacích se rozčiluju a bejvám netrpělivá. kdy bejvám energická a dominantní. ve všech případech - nikdy.
v beranu jsem se nikdy nenašla. jsem totiž naprostej opak toho všeho. nikdy věci nedotahuju do konce, o silný vůli není vůbec řeč. nejsem vůdčí osobnost, ba naopak jsem docela pasivní, introvertní.
nejsem beran ani trochu. v tom jsem se usvědčila jednoho dne, kdy jsem si přečetla charakteristiku ryby. což je znamení, který berana předchází o jedinej den. nastala zde zcela jistě chyba v matrixu, protože já jsem se měla narodit o den dřív. ryby jsou soucitný, empatický, jsou to zachránci. jsou to citlivý duše se sklony k fantaziím, kreativitě, mysticismu, intuitivnímu cítění. chybí jim vytrvalost a discpilína. jsou přizpůsobivý, snadno ovlivnitelný, bez potřeby se prosadit, s tendencí vzdávat věci před jejich dokončením. taková jsem já. cejtím se bejt rybou. navíc jsem vždycky milovala vodu, jako malá jsem se v bazénu i v moři máčela celý hodiny, potápěla se, skákala do vody pořád dokola. takže s čtením horoskopů pro berana už se neobtěžuju. jsem zcela určitě ryba.
v beranu jsem se nikdy nenašla. jsem totiž naprostej opak toho všeho. nikdy věci nedotahuju do konce, o silný vůli není vůbec řeč. nejsem vůdčí osobnost, ba naopak jsem docela pasivní, introvertní.
nejsem beran ani trochu. v tom jsem se usvědčila jednoho dne, kdy jsem si přečetla charakteristiku ryby. což je znamení, který berana předchází o jedinej den. nastala zde zcela jistě chyba v matrixu, protože já jsem se měla narodit o den dřív. ryby jsou soucitný, empatický, jsou to zachránci. jsou to citlivý duše se sklony k fantaziím, kreativitě, mysticismu, intuitivnímu cítění. chybí jim vytrvalost a discpilína. jsou přizpůsobivý, snadno ovlivnitelný, bez potřeby se prosadit, s tendencí vzdávat věci před jejich dokončením. taková jsem já. cejtím se bejt rybou. navíc jsem vždycky milovala vodu, jako malá jsem se v bazénu i v moři máčela celý hodiny, potápěla se, skákala do vody pořád dokola. takže s čtením horoskopů pro berana už se neobtěžuju. jsem zcela určitě ryba.
2017/04/18
probouzení
i když teploty posledních několika dnů představě ideálního jara neodpovídají a moje končetiny jsou od konečků prstů až po kolena a lokty zase pěkně promrzlý, slunce zpoza hustejch mračen i tak občas vykoukne a rozzáří všechny ty do bíla, žluta a růžova rozkvětlý větve stromů a křovin. tohle období mě neuvěřitelně baví. příroda je v plný síle svýho probouzení a rozkvětu a zahaluje svět svou přirozenou krásou. radost pohledět!
příroda a přirozenost jsou pro mě klíčovými pojmy posledních měsíců. přírodní zdroje nám toho mají mnoho co nabídnout a my jejich plodů a darů můžeme nekonečně využívat. ovšem - s notnou dávkou respektu, kterej ne každej na týhle Zemi má.
fascinovaně prohlížím blog Katerřiny Winterový, její recepty a vůbec její obliba sezónnosti, tradice a lokálních přírodních zdrojů mi dávají inspiraci a zapadají do mý vlastní, životem se formující filozofie. zdraví je pro mě životním tématem a vždycky se k němu vracím. v poslední době získává novej rozměr, protože jdu hlouběji, ke kořenům, od moderního k původnímu.
upsala jsme se na celodenní workshop nesoucí název Velká kuchařka přírodní kosmetiky. pořádá ho Denisa Vlková, tvůrkyně přírodních kosmetických skvostů JAGAIA, který jsem si zamilovala a s nimiž každej můj den začíná i končí. její nádhernej vztah k Zemi je obdivuhodnej a cítím z její tvorby čistou lásku. na kurz se těším a jsem zvědavá na to, co si z přístupnejch kosmetickejch ingerdiencí uvaříme a s jakými dojmy a nově nabitými poznatky odejdeme.
v tomto roce mám chuť tvořit, probudit svou spící kreativitu a projevit se v různejch směrech, prvcích a tvarech. mám za sebou začátečnickej kurz šití na stroji a zkouším svý nervy, kolik vydrží. šít 7 hodin tričko s tím, že výsledek je absolutně nenositelnej, je pro ně velkou zkouškou. objevuju ajurvédu a zkouším si vařit z potravin vhodnejch pro mou dóšu. objevila jsem nádherný zákoutí překypující zelení nedaleko našeho domu a jen co se vrátí teplý dny, zaujmu vprostředku březový aleje svý místo na jógamatce. Velikonoce klasicky neslavím, přesto jsem letos symbolicky navařila pár vajec a obalila je zlatavým třpytem.
dnešní report končím s příslibem zvýšení četnosti příspěvků a přáním krásnýho dne, ať už u vás svítí slunce nebo sněží trakaře.
příroda a přirozenost jsou pro mě klíčovými pojmy posledních měsíců. přírodní zdroje nám toho mají mnoho co nabídnout a my jejich plodů a darů můžeme nekonečně využívat. ovšem - s notnou dávkou respektu, kterej ne každej na týhle Zemi má.
fascinovaně prohlížím blog Katerřiny Winterový, její recepty a vůbec její obliba sezónnosti, tradice a lokálních přírodních zdrojů mi dávají inspiraci a zapadají do mý vlastní, životem se formující filozofie. zdraví je pro mě životním tématem a vždycky se k němu vracím. v poslední době získává novej rozměr, protože jdu hlouběji, ke kořenům, od moderního k původnímu.
upsala jsme se na celodenní workshop nesoucí název Velká kuchařka přírodní kosmetiky. pořádá ho Denisa Vlková, tvůrkyně přírodních kosmetických skvostů JAGAIA, který jsem si zamilovala a s nimiž každej můj den začíná i končí. její nádhernej vztah k Zemi je obdivuhodnej a cítím z její tvorby čistou lásku. na kurz se těším a jsem zvědavá na to, co si z přístupnejch kosmetickejch ingerdiencí uvaříme a s jakými dojmy a nově nabitými poznatky odejdeme.
v tomto roce mám chuť tvořit, probudit svou spící kreativitu a projevit se v různejch směrech, prvcích a tvarech. mám za sebou začátečnickej kurz šití na stroji a zkouším svý nervy, kolik vydrží. šít 7 hodin tričko s tím, že výsledek je absolutně nenositelnej, je pro ně velkou zkouškou. objevuju ajurvédu a zkouším si vařit z potravin vhodnejch pro mou dóšu. objevila jsem nádherný zákoutí překypující zelení nedaleko našeho domu a jen co se vrátí teplý dny, zaujmu vprostředku březový aleje svý místo na jógamatce. Velikonoce klasicky neslavím, přesto jsem letos symbolicky navařila pár vajec a obalila je zlatavým třpytem.
dnešní report končím s příslibem zvýšení četnosti příspěvků a přáním krásnýho dne, ať už u vás svítí slunce nebo sněží trakaře.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
